„Až bolest nepůjde vydržet.“ Péče o zuby je pro část lidí nedostupná

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Já už zuby skoro nemám a nemám ani peníze. Co můžu dělat?“ říká asi 50letá paní Veronika před Hlavním nádražím v Praze. Když má bolesti, nesnaží se podle svých slov zubního lékaře ani vyhledat. Věří, že někteří doktoři jsou „dobří“, ale obává se, že by na ni stejně vyrukovali s poplatky, které si jako bezdomovkyně nemůže dovolit. K zubaři prý půjde jedině, „až bolest nepůjde vydržet“.

Podobně to má i opodál sedící pan Miroslav. „K zubaři vůbec nechodím,“ říká. Pochází prý z vesnice, kde stomatolog nikdy nebyl, a lidé si vždy museli poradit sami. Když ho tedy čas od času zuby bolí, řeší to „prášky, nebo rumem“.

Stomatologická péče se pro lidi bez sociálního zabezpečení či v těžké životní situaci stává nedosažitelnou. Právě neléčené záněty zubů či dásní přitom mohou kromě přímého ohrožení zdraví a života prohlubovat i závislosti na návykových látkách. Zdánlivě malý a běžně řešitelný problém tak zrychluje otáčky bludného kruhu, ze kterého téměř není úniku.

Podle Daniela Svobody, oblastního ředitele charitativní organizace Naděje, je konkrétně pro lidi bez domova cesta k této zdravotní péči velmi komplikovaná.

„I v případech, kdy mají platné zdravotní pojištění, je stomatologická péče pro ně finančně nedostupná – jde o různé vstupní poplatky, nehrazené výkony a materiály od zdravotních pojišťoven. Jako pacienti nejsou lidé bez domova pro lékaře z pochopitelných důvodů atraktivní,“ vyjmenovává.

Roli ale hraje i změna priorit, kterou s sebou nese život v nejistých a nepříznivých podmínkách. Lidé tak vyhledávají lékaře až při akutních problémech. „Bolest zubů řeší – dokud to jde – medikací. Posléze si uvědomují, že mají chrup v tristním stavu, a návštěvy stomatologa se obávají,“ dodává Daniel Svoboda.

Právě Naděje provozuje jedinou stomatologickou ordinaci pro tuto cílovou skupinu v celé republice. A to v nízkoprahovém denním centru v ulici U Bulhara nedaleko Hlavního nádraží. „Vzhledem k nedostatku lékařů a i z finančních důvodů funguje ordinace jeden den v týdnu a během ordinační doby ošetří do 10 pacientů,“ pokračuje ředitel Svoboda.

Nepřekvapivě se do péče místního lékaře nejčastěji dostávají právě akutní případy, kdy je třeba vytažení zubu či kořenů a léčba zánětů. „Pozitivní je, že se někteří pacienti naučili k našemu zubnímu lékaři chodit pravidelně,“ dodává.

Také podle lékařky Armády spásy Andrey Pekárkové je pro lidi ohrožené chudobou běžné ošetření u stomatologa téměř nereálnou záležitostí. Celý problém komplikuje i fakt, že řada zubařů ani neposkytuje péči „na pojišťovnu“ a cestování za těmi ostatními může být nákladné. Podle lékařky Pekárkové tak klienti už často ani běžné ordinace nezkoušejí.

„Své problémy řeší svépomocí, a pokud si již nemohou pomoci, tak se obrací na stomatologické pohotovosti,“ přibližuje lékařka.

Právě pohotovosti jsou tak stále vytíženější poslední instancí, kam lidé ve velkých bolestech, se zanedbaným chrupem a v kritickém stavu přicházejí. Jak zároveň potvrzují některé nemocnice, které pohotovosti provozují, okruh těchto lidí je čím dál větší a zdaleka se nejedná pouze o lidi bez domova.

Třeba stomatologická pohotovost v Sokolově už v průměru ošetří 180 pacientů měsíčně, oproti loňsku jich má o 30 procent více. Lidé ohrožení chudobou a pocházející ze sociálně slabšího prostředí patří mezi běžné pacienty.

„Počet takových pacientů se dlouhodobě zvyšuje. Ale příčiny jsou spíše v sociální struktuře regionu a skutečnosti, že jak populace stárne, přibývá osob, u kterých je nezbytná zdravotní péče. To se ale netýká jen této specifické skupiny, ale obyvatel Karlovarského kraje jako celku,“ říká Vladislav Podracký, mluvčí Penta Hospitals, pod kterou sokolovská nemocnice spadá. Svou roli podle něj mohla sehrát i zhoršená prevence během pandemie.

Podobný nápor na zubní pohotovost hlásí i Klaudiánova nemocnice v Mladé Boleslavi. „Zájem je velký. Často se pacienti musí odmítnout, protože je již nepojme pracovní doba,“ říká mluvčí Hana Kopalová. Pacientů podle ní přibývá dlouhodobě. Průměrně zdravotníci ošetří asi 20 lidí denně.

Odebrat část zátěže pohotovostem a zároveň podpořit zdravotní péči o ty nejvíce ohrožené, je podle Daniela Svobody z organizace Naděje možné. Vyžadovalo by to ale stabilní finanční zajištění ordinací určených právě pro tuto cílovou skupinu. S tím má přitom nyní problém i zmiňovaná ordinace nedaleko Hlavního nádraží v Praze.

„Úhrady z veřejného zdravotního pojištění na financování ordinace nestačí. Je závislé na dotaci magistrátu města Prahy a dotacích soukromých dárců. Poskytujeme zdravotní péči i lidem bez domova bez platného zdravotního pojištění. Těmto lidem navíc hradíme i další vyžádanou péči a léky. Zejména z těchto důvodů není možné hradit provoz takto sociálně zaměřených ordinací pouze ze zdravotního pojištění. Samozřejmě klíčové je také získat lékaře, kteří by byli ochotni pracovat s naší cílovou skupinou,“ uzavírá Svoboda.