Slavná spisovatelka, politička? Neřeknu, tají autor kalendáře na orloji

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kopie kalendária na Pražském orloji se v detailech liší od originálu. A řeší to nejen veřejnost, ale i pražský magistrát a Ministerstvo kultury.

Paradoxně teprve čtyři roky po vyvěšení malby. Do té doby si změn nikdo nevšiml. Jednoduše proto, že obličeje proměněných postav mají pár centimetrů, kalendářní deska přitom visí zhruba pět metrů nad zemí a ještě je přes ní natažená síť proti holubům.

„Já jsem autorem kopie a rozhodl jsem se pro některé rekonstrukční zásahy. Ale originál zůstává,“ říká pro Seznam Zprávy restaurátor Stanislav Jirčík, který novou kopii vytvořil.

Stížnost na novou podobu podal na Ministerstvo kultury člen Klubu Za starou Prahu Milan Patka i s konkrétními ukázkami, v čem se kopie od originálu Josefa Mánese z poloviny 19. století liší.

Seznam Zprávy se pokoušely setkání s Jirčíkem domluvit od minulého týdne. Nakonec souhlasil s tím, že popíše, proč ke konkrétním změnám přistoupil.

Celá kalendářní deska je tvořena vnitřním kruhem s dvanácti medailony, které představují znamení zvěrokruhu. Na vnějším kruhu jsou pak výjevy jednotlivých měsíců. A v únorové podobizně ženy se třeba poznala spisovatelka Kateřina Tučková. Oproti originálu jde o rozdílný obličej, navíc bez šátku přes ústa.

„Únor, to je ta profláklá údajná postava spisovatelky Kateřiny Tučkové. To nechci komentovat, jestli je tam někdo konkrétní, protože jde o dva nebo jeden a půl centimetru velké obličeje. Pokládejte to tedy za můj autorský vklad,“ nechává Jirčík bez komentáře, jestli jde v některých případech skutečně o reálné tváře.

Odkazuje se přitom na smlouvu, kterou k vytvoření kopie uzavřel. A to samé tvrdí i ve vyjádření pro magistrát, který ho o stanovisko vzhledem ke zjitřené veřejné debatě požádal.

„Zadání zakázky znělo: ‚Vytvoření technologické kopie Mánesova kalendária.‘ Nic víc, nic míň. Od Mánese máme základ celého kalendária s tím, že některé části jsou relativně dobře dochované. A ty jsem kopíroval velice věrně. Celkově je to ale stín původní malby,“ dodává Jirčík, podle kterého není jasné, jak původně originál vypadal. Na řadě míst je totiž zničený, případně neodborně restaurovaný.

Sám tedy vysvětluje, že měl pouze dvě možnosti: buď mohl vytvořit otrockou kopii dochovaného originálu, nebo se s invencí pustit do rekonstrukce malby v místech, kde se podle jeho oka původní obrazy nedochovaly. A rozhodl se pro druhou variantu.

Na ústředním medailonu symbolizujícím leden se tak našla třeba politička Barbora Antonová (Žít Brno). Původně přitom mělo jít patrně o jinocha.

„Je to otázka, jestli jde o jinocha, nebo ženu. V análech jsem se dozvěděl, že by to měla být podoba malíře Karla Purkyněho. V té době mu ale bylo dost přes třicet, což není zrovna jinošský věk. Kopista, tedy já, musí tak stržený obličej rekonstruovat. Já jsem si vybral, že půjde o ženu,“ popisuje Jirčík svůj přístup.

S takovým postupem ale nesouhlasí například akademický sochař a pražský orlojník Petr Skála. „Podle mého názoru by kopie takto významného díla měla být k nerozeznání od originálu, byť je poškozený. Pak je samozřejmě otázka, jestli provést rekonstrukci některých dílčích partií, ale v zásadě by to měla být dokonalá kopie,“ uvažuje.

V takovém případě by ale bylo podle Jirčíka nutné zopakovat i chyby, které jsou už na originálu.

Kolem samotné malby je totiž ještě církevní kalendář se jmény světců. A už na Mánesově práci je zhruba 20 chyb. Třeba na konci října, kde je dvakrát uvedena číslice 30, 31. den měsíce zcela schází, jak na to ve své práci upozornil odborník na orloje Stanislav Marušák.

„Materiálně-technologicky jde skutečně o technologickou kopii. Když ale něco opravuji, tak už je to nadstavba a jedná se o rekonstrukční technologickou kopii. Pokud by turista našel, že na orloji je dvakrát 30. října, tak ta chyba jde za mnou jako za autorem kopie. Rozhodl jsem se tedy chyby opravit,“ dodává Jirčík.

V případě alegorie srpna pak autor kopie dokonce opravil samotného Mánese. Jde o zjevné a také několikrát karikované zkrácení sukně.

„Když už jsem tedy přistupoval k nějakým úpravám, tak jsem se rozhodl opravit i autorskou chybu Mánese a zkrátil jsem stehenní kost ženy, která je dvojnásobně delší, než by měla být. Úpravu jsem pak přiznal zkrácením drapérie. Stejně si ty ženy vsedě sukně zvedaly, aby si vyvětraly nohy. Mimochodem minisukně to rozhodně není,“ oponuje Jirčík kritikům, že by jinak musela být ještě kratší.

Restaurátor při rozhovoru sám přiznává, že ho veřejný zájem netěší a navíc nestíhá ani debatu sledovat. Články na internetu nečte, sociální sítě nemá a e-mail používá zřídka.

Kritika se tak k němu dostává pouze zprostředkovaně přes známé, kteří mu posílají zprávy. V podcastu Seznam Zpráv 5:59 například historička umění Milena Bartlová uvedla, že se kopie prostě nepovedla.

„Figurální malířství má nějaká staletí tradice a dodneška se restaurátoři přesně učí jak napodobovat minulé styly. A opravdu existuje kategorie špatné malby, a toto je špatná malba,“ je přesvědčená odbornice z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

S tím ale Jirčík nesouhlasí. „Je otázka, jestli si prohlížela originál kontra kopii, nebo vychází z těch bulvárních výseků fotek. A samozřejmě, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde,“ myslí si.

Odmítá také, že by šlo o políček Pražanům, kterým na jejich ústřední památce vymaloval brněnské osobnosti. „V Brně jsem byl dvakrát v životě a beru to jako křižovatku, když jedu na Vídeň,“ má jasno.

„Diskuze, které o tom vznikají, jestli je třeba na malbě můj pesˇ, nebo Franty Vonáska, se kterým se známe, mi nevadí. Když tedy nejde o osobní a sprosté útoky,“ dodává.

Jak už Seznam Zprávy informovaly, vyjma Ministerstva kultury se případnou úpravou zabývá také hlavní město. Podle pražského radního pro památkovou péči Adama Scheinherra (Praha Sobě) bude radnice požadovat prověření možnosti dílo předělat.