Článek
Článek si také poslechněte v audioverzi.
Čtyřiadevadesátiletá brněnská patriotka Milada Váňová má vzácný dar. V několika okamžicích umí na člověka přenést kus své nevyčerpatelné zásoby energie. „Jsem celý život zvyklá pracovat. Jak duševně, tak fyzicky,“ vypráví s úsměvem. I díky tomu spřádá plány na další rok.
Nedávno založila nadační fond Jasná cesta. K myšlence ji přivedla dobrovolnická činnost v komunitním centru Armády Spásy, kam docházejí děti ohrožené sociálním vyloučením. „V zemi existuje řada institucí, které věnují pozornost nadaným a talentovaným mladým lidem. Co ale děti ze základních škol z chudých rodin? Nemohou svůj talent rozvíjet, protože jejich blízcí nemají peníze nazbyt,“ popisuje paní Váňová.
Název fondu vychází z citátu Jana Amose Komenského: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval si minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“
Smyslem fondu je pomáhat rozvoji dětí ze základních škol, které žijí v sociálně slabém prostředí. „Nejde o to, aby z nich byli budoucí vědci, umělci nebo vynikající sportovci. Pokud se to stane, bude to báječné a díky za to. Ale chceme jim dát možnost rozvíjet se na úrovni ostatních spolužáků. Nechci, aby děti trpěly sociálním vyloučením, které by je svými důsledky pronásledovalo celý život,“ vysvětluje Brňanka.
Když se řekne krásný člověk, co si pod tím představíte? Někdo možná hezky oblečenou ženu nebo muže. Já velkou osobnost, obdivuhodnou, s životními názory, které vyznávám i já, osobnost, se kterou se chci potkávat více než s ostatními, osobnost, která ovlivňuje můj život. A to je Míla.
Se spolupracovníky nyní chystá internetové stránky fondu, s pomocí magistrátu města by ráda oslovila dopisem všechny brněnské základní školy.
Pes nemůže za to, že je jeho pán bez peněz
Díky ní už v Brně funguje jedinečný projekt pro psy bezdomovců. „Představila jsem si situaci, kdy člověku bez domova onemocní pes. Zazvoní u veterináře a ten před ním zavře dveře, protože je jasné, že majitel léčbu nemůže zaplatit,“ vrací se k začátkům.
Rozhodla se proto založit spolek Můj pes a já – oba bez domova. „Chtěla jsem zajistit bezplatné léčení těchto psů. Nejen kvůli zdraví zvířete, které nemůže za to, že si jej jako kamaráda vybral člověk z okraje společnosti. Ale také aby měl majitel duševní klid, že jeho pes nebude trpět a vrátí se zdravý,“ objasňuje.
Pomoc spolku pravidelně vyhledávají desítky zájemců. Za šest let fungování se původní plán léčby nemocných psů rozrostl na promyšlený preventivní systém. Desítky psů na jaře dostávají obojky proti klíšťatům, v létě zamíří na prohlídku i očkování, na podzim přichází na řadu ve spolupráci s Veterináři bez hranic vakcína proti vzteklině a na začátku prosince vánoční setkání všech aktérů v Armádě spásy.
Letos dostali bezdomovci teplé čepice, šály, rukavice, deky a spacáky a pětistovkové poukazy na nákup věcí pro psy. „Většině těch lidí je kolem čtyřicítky, padesátky. Zvnějšku se jeví, že jsou se svým osudem smíření a že si v tomto světě vytvořili svůj způsob života. Ke svému přežívání potřebují psa. Jako kamaráda a ochránce. Většinou mají psy v perfektním stavu,“ říká.
Lásku ke psům brněnská rodačka zdědila po otci, který se zabýval kynologií. Má ráda myšlenku spisovatele Karla Čapka, který v jedné ze svých povídek napsal, že se vše v životě v jedné chvíli uzavírá v kruhu. „Na počátku je má první fotografie. Dítě leží na břichu a vedle něho pes. Teď psi naplňují mé stáří. Věřím, že jsem zřízením spolku završila tatínkovo životní poslání a z mé snahy pomáhat slabým a bezbranným by měl radost,“ vypráví milovnice zvířat.
Ač má jako každý člověk dost svých starostí, razí krédo „Nic si neulehčovat a nenaříkat“. Nestěžuje si ostatním.
Tvrdí, že ji v mládí utvářelo členství ve skautu a sokolu. „Silnější chrání slabšího. Ale to má víceméně pod kůží celý náš národ. Myslím, že český člověk je hluboce sociální. Někde se stane malér a okamžitě posíláme dary,“ zdůrazňuje žena a připomíná třeba letní tornádo na jižní Moravě.
Většinu profesního života zasvětila brněnskému výstavišti. Pracovala tam skoro 30 let a podílela se na poválečném rozvoji. První tři veletrhy vedla tiskové středisko pro zahraniční novináře, později zajišťovala československou účast na světových veletrzích.
Jasná cesta
- nadační fond má za cíl napomáhat rozvoji a talentu dětí z brněnských základních škol žijících v sociálně slabém prostředí
- oficiálně vznikl v říjnu 2021
- název vychází z citátu Jana Amose Komenského: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval si minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“
- číslo účtu nadačního fondu 6132514369/0800, kam mohou dárci přispět
I když je od poloviny osmdesátých let oficiálně v penzi, s oblibou říká, že slovo nuda zná maximálně ve slově nudapláž. Po revoluci se jí otevřela nová etapa. Díky znalosti angličtiny, němčiny, ruštiny, francouzštiny i španělštiny spoluzaložila jazykovou školu. Později učila na brněnském magistrátu, v útvaru městského architekta nebo na několika gymnáziích. I teď občas dává lekce svým známým. „Znalost jazyků otvírá člověku cestu do světa k jiným národům a zvykům. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla cestovat,“ vzpomíná.
Lidé se jí proto občas ptali, jestli neuvažovala o emigraci. „Z jakého důvodu bych měla opouštět zemi, město, přátele? Vše, co tvoří pojem domov. Každý někde vyroste. Má svoji kulturu, zvyky. Každý jsme někam zasazeni a myslím, že přesazování nefunguje.“
Skrze práci na veletrzích procestovala svět. Díky znalosti cizích kultur došla k závěru, že lidé na celém světě mají obdobné názory na to, co je pro ně podstatné. „Mít práci, tedy vydělat nějaké peníze, vychovat děti a případně jako radovánku zajet na pěknou dovolenou. Toť vše a platí to na celé planetě, režim-nerežim,“ vzkazuje.
Také proto žije většinu života ve svém rodném domě, který na okraji města postavili rodiče. „Mám tu kořeny. Neptejte se mě, kam jezdí tramvaj nebo autobus, ale jinak sem patřím. Je to báječná velká vesnice s lidskými rozměry. S někým dáte řeč a za chvíli zjistíte, že máte společné známé. V tomto světě se necítím být ztracená,“ říká patriotka.
Za celoživotní přínos dostala před třemi lety Cenu města Brna. Vysloužila si také cenu Křesadlo Jihomoravského kraje za dobrovolnickou činnost a od Masarykovy univerzity má medaili, kterou dostalo 18 absolventů při stém výročí založení instituce. Už před lety se rozhodla, že svůj majetek po smrti odkáže potřebným. Vysloužila si za to nominaci na cenu Via Bona, kterou Nadace Via oceňuje filantropy.
„Brno ocenilo i moji činnost v sociální sféře. Myslela jsem si, že si toto ocenění nezasloužím a že mi jej zastupitelé dali pro moje aktivity ve vysokém věku. Teď zřízením fondu mám dobrý pocit, že mi ten kovový znak Brna náleží po právu,“ říká.
Také ji ovlivnila epidemie. A to hlavně v oblasti hudby, kterou považuje za čistírnu duše. Krátce před vypuknutím pandemie si milovnice divadla splnila sen a navštívila vídeňskou operu a vychutnala si Lohengrina od milovaného Richarda Wagnera. „Už nemůžu vidět nic lepšího. Divadla pak covid zavřel a já si řekla: Je mi to souzeno. Také v tom se uzavřel kruh,“ povídá.
Do nového roku lidem předává přání, které jí ve třetí třídě do památníku napsala její učitelka. Tenkrát ji zamrzelo, že vzkazu příliš nerozumí: „Měj odvahu začít, vytrvalost dokončit a dojdeš k úspěchu.“
Každý podle ní potřebuje sebrat odvahu pro rozhodnutí, a pokud opravdu moc chce, přijde čas na vytrvalost. „Nic si neusnadňujte, mějte sami na sebe přísný metr. Pokud se nenaučíte poroučet sami sobě, budou vím v životě poroučet jiní.“
