„Ano, zaváželi jsme Česko bordelem.“ Na lovu kamionů s odpadem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Benzínová pumpa na dálnici D5 u západočeských Kladrub na Tachovsku. Od hraničního přechodu s Německem je to 40 kilometrů. Na zdejší odpočívky po obou stranách dálnice sjíždějí kamiony v obou směrech. Některé nedobrovolně. Stáhli si je sem příslušníci celní správy v neoznačené modré Octávce se skrytými modrými majáky uvnitř vozu.

„Kolegové mají zkušenosti. Vybírají vozy podle přepravních firem, které odpady vozí, podle druhu návěsu, kontejneru nebo třeba i podle toho, zda jsou třeba špinavé. Berou označené i neoznačené. Když odpad veze auto bez označení, tak určitě něco skrývá - a to je pro nás ještě zajímavější,“ nechává nahlédnout do práce celníků jejich nadřízený v terénu. Jméno zveřejňovat nechce. O to otevřenější bude, slibuje.

„Je to o zkušenostech, o štěstí a o čuchu. Když se zadaří, je to čistá radost,“ líčí. Což nebývá často. Letos plzeňští celníci zadrželi jeden kamion, vloni žádný a předloni dva. Teď tu operují dvě mobilní skupiny celníků. Mají na sobě svítivě žluté pracovní uniformy. U pasu pistole.

Jejich úkol je prostý: Vytipovávat na dálnici kamiony nebo náklaďáky, doprovodit je na parkoviště u benzínky, zkontrolovat doklady a hlavně náklad. Je začátek dubna a operace celníků s krycím názvem Crosscheck, která se odehrává na sedmi místech v pěti krajích během tří dnů, startuje.

Nenápadná škodovka celní správy stahuje z dálnice bílý kamion s polskou poznávací značkou. Vpředu i vzadu má písmeno „A“, tedy označení, že převáží odpad. První parta celníků si bere doklady, přepravní dokumenty a nahlížejí do přívěsu. Polský řidič se s novinářem bavit nechce. Zavře se v kabině a čeká.

Druhá parta odklání z dálnice nákladní auto s dvěma přívěsy, s českou poznávací značkou a také s označením „A“. Řidič je trochu sdílnější.

„Vezu pneumatiky z Chebu a Aše do jižních Čech na recyklaci. Doklady mám předpokládám v pohodě. Během půl roku mě staví už potřetí,“ říká. Představuje se jako David Ciml, je mu jedenačtyřicet let, jako profi řidič pracuje patnáct let. Jezdí výhradně po Čechách a kontrola ho prý nijak neobtěžuje.

„Nás odpadáře s áčkem staví rozhodně častěji,“ všiml si trendu posledních několika let. Celníky pouští na korbu náklaďáku, aby si ověřili, že opravdu veze to, co má uvedeno v přepravních dokumentech. Kontrola nezabere víc jak půl hodiny. Jeho doklady sedí.

„Pneumatiky v pohodě, všechno v pořádku,“ shrnuje celník. Stejně dopadla kontrola i u polského řidiče. Úředník prozrazuje, že vezl elektroodpad.

To už ale na parkovišti u benzínky za doprovodu auta celníků zastavuje nový náklaďák s červenou korbou a českou espézetkou. Bez „áčkového“ označení. „Vezu jemný jíl do cihelny ve Stodu,“ prozrazuje řidič. Vypráví, že dřív s odpady jezdil a dokonce je vozil ze zahraničí.

„Hodně z Německa do Mydlovar, tam jak jsou ty odkaliště po uranové rudě. Vozily se tam různý plasty, drcený okna, střepy, gumy, takový dlouhý hadice nebo struska,“ vyjmenovává. Dokonce byl kvůli tomu vypovídat na policii. Jak případ nakonec dopadl, ale neví.

„Nám bylo divný, že si úplně nelogicky zavážíme republiku odpady. Že sem vozíme bordel z Německa, když ho tu máme sami dost. Bylo nám to prosti srsti, ale nedalo se s tím nic dělat. Byli jsme rádi, že máme práci, a majitel taky,“ svěřuje se. Bylo to legální? Na to se mu moc odpovídat nechce.

„Jsem jen řidič. Ale fungovalo to tak, že jsme to do Čech přivezli jedné firmě, ta materiál formálně přijala a formálně vydala. Buď jsme s nákladem rovnou pokračovali nebo se to tam vysypalo, nějakým způsobem promíchalo s něčím jiným a s novými papíry jsme pokračovali dál,“ popisuje. Je to několik let zpátky.

Jeho vyprávění přeruší celník. Konstatuje, že papíry má v pořádku a může jet.

U vedlejší skupiny celníků zavládne vzrušení. Odstavili kamion se slovinskou poznávací značkou a nezdá se jim pohled na nevábně vypadající plastový odpad v útrobách. Nasekané slisované obalové plasty svázané do obřích balíků. Mezitím je nečistota, dost to zapáchá. Celníci si náklad prohlížejí ze všech stran.

„Máme pochybnosti, jestli to je opravdu odpad ze zeleného seznamu,“ míní a vysvětlují, že odpady se dělí do tří barevných kategorií: zelený, žlutý a červený. Zelený je obecně považovaný za relativně neproblematický z hlediska zpracování a dopadu na životní prostředí. Může být použitý jako surovina při výrobě nových produktů. K převozu není nutné žádat o souhlas příslušné orgány, například včetně Ministerstva životního prostředí. Naopak převážení odpadů ze žlutého a červeného seznamu je třeba dopředu ohlásit, respektive mít písemný souhlas úřadů.

„Na zeleném seznamu by měl být jednodruhový odpad. Toto opravdu vypadá divně. Když máme pochybnost, tak kontaktujeme inspekci. Oni to posoudí,“ vysvětluje vedoucí celníků. A jde volat inspektorům České inspekce životního prostředí (ČIŽP). Do hodiny by měli přijet.

Řidič kamionu trpělivě čeká za volantem. Mluvit s novinářem mu nevadí. Hovoří dobrou angličtinou. Představuje se jako Saša, pochází ze Srbska, odpad vozí pro slovinskou spediční společnost a aktuálně ho veze z Německa do Čech.

„Nemám se čeho bát. Mám všechno v pořádku. Dodržuju zákony. Uvnitř jsou slisované plastové obaly určené k recyklaci. Vyjel jsem z Rosenheimu a vezu to do Přeštic, tam je nějaká betonárka,“ odpovídá na dotazy.

Převáží 23 tun odpadu na vzdálenost 330 kilometrů. „Když se to vyplatí, tak proč ne,“ odpovídá s úsměvem. Ze zdržení sice radost nemá, ale co se prý dá dělat.

Vedlejší parta odstavila modrý kamion s polskou poznávací značkou a áčkovým označením. Řidič po schůdcích leze na korbu a odhrnuje plachtu, aby mohli celníci nahlédnout do útrob. „Vezu textilní odpad z německého Dillingenu do spalovny v Třemošnici. Je toho 24 tun,“ uvádí řidič. Odpad veze 530 kilometrů a je na cestě od brzkého rána. Celníci hledí pod plachtu a taky se jim něco nezdá.

Krátce po obědě přijíždí dvojice inspektorů z České inspekce životního prostředí. Celníkům slouží jako odborná složka k posouzení druhu odpadu. Natahují si rukavice a vyskakují do slovinského návěsu.

„Já s tím problém nemám. Ať dělají svou práci,“ pozoruje je Saša a ochotně inspektorům podává lopatu. Vedoucí oddělení odpadového hospodářství ČIŽP Tomáš Kameník se pečlivě prohrabává v odpadcích. Obsah kamionu pak zkoumá i ze shora. Na závěr sdělí verdikt.

„Tato zásilka je propuštěná. Není problém, aby jela dál. Náklad odpovídá dokladům. Sice to nevypadá vábně, což ale u odpadu bývá, ale byl vytříděný, prošel nějakým jednoduchým drcením a je tam jeden druh materiálu. Plasty,“ konstatuje. A jde se podívat vedle na náklad polského kamionu.

Laik na korbě vidí horu malých kousků rozemletého textilu. Pěknou, čistou, zdálky jakoby hebkou, načechranou. Inspektoři si opět vyžádají lopatu, do rukou berou vzorek a v tu ránu mají jasno.

„To vidím, to cítím v dlaních, že v tom není jen textil, ale i kuličky pryže. A není jí málo. Odhaduju to tak na čtyřicet procent. Tento kamion má konečnou,“ vyřkne nekompromisně inspektor. Uvnitř korby je podle něj drť z pneumatik. Když se vypreparují ocelové pásy a bočnice, zůstává guma a textilní vlákna. Tento náklad je mixem obojího.

„Tento druh odpadu by se do Česka patrně mohl dovézt, ale rozhodně ne v zeleném režimu, jak má řidič deklarováno. Prostě proto, že toto není čistý textil,“ míní inspektor.

Celníci mezitím připravují plastové proužky, jimiž zaplombují plachtu, aby se nedala otevřít. Co bude dál?

„Sepíše se protokol, ten se dá řidiči a on s tím dojede do finální destinace. Tam kamion se zaplombovaným odpadem zůstane stát,“ popisují celníci. Zprávu o záchytu pošlou na Ministerstvo životního prostředí a na ČIPŽ a úřady rozhodnou o dalším postupu.

Polský řidič s nedůvěrou sleduje celníky, jak mu dávají na kamion plomby. V polštině utrousí něco ve smyslu, že to je v háji a kamsi telefonuje. Domů určitě přijede minimálně s několikadenním zpožděním.