Ani tu kytku na funus mu neposlali, zlobí se matka Čecha padlého na Ukrajině

„Já jsem nechtěla žít,“ přiznává šestašedesátiletá Ivana.

Sedíme v obýváku jejího panelákového bytu na okraji Brna. Na stole makový štrúdl a káva. Ivana si otevřela pivo na kuráž. Kolem pobíhá štěně zlatého retrívra.

„Je mu pět měsíců. Pořídila jsem si ho proto, abych tu nebyla tak sama. A aby mě něco drželo při životě,“ omlouvá zlobivé štěně, když skáče na stůl a snaží se sežrat štrúdl. To jsou zřídkavé momenty, kdy se Ivana usměje.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi:

„Tento byt je v šestém patře. Bylo snadné stoupnout si na zábradlí a skočit z balkonu. Stále jsem o tom přemýšlela,“ popisuje několikaměsíční období, kterým prošla po smrti syna Martina Krejčího přezdívaného Taylor.

„Pořád se s tím nemůžu smířit, ale už se nacházím v bodě, kdy jsem tak nějak rozhodnutá, že budu žít dál,“ dodává po devíti měsících od jeho pohřbu.

„Pomohli mi lidé, které jsem ani neznala. Hlavně Martinovi kamarádi z airsoftové komunity, záložáci a profesionální vojáci, kteří byli jeho druhou rodinou. Bez nich bych to nezvládla,“ uvádí.

Stále sleduje dění na Ukrajině a je v kontaktu s přáteli, kteří s jejím synem pomáhali a stále pomáhají Ukrajincům vzdorovat ruským okupantům.

„To výročí je pro mě bolest. Nepřenositelná, nesdělitelná bolest. Je mi líto každé ukrajinské matky, která je na tom stejně jako já. Která přišla o syna, o všechno,“ říká Ivana.

„Měla jsem spoustu koníčků, bavily mě outdoorové aktivity, ráda jsem lyžovala, jezdila na kole, bavilo mě cestování, fotografování, byla jsem taková stále zvědavá. Po Martinově smrti svět zešedl, ztratil chuť, ztratil barvy. Nedokážu se pro nic nadchnout. Pořád si říkám, proč zrovna můj chlapeček, který tak miloval svět…,“ odmlčí se Ivana.

Pak mávne rukou a řekne, že se to stejně nedá slovy přesně popsat.

Osmatřicetiletý Taylor byl smrtelně raněn u obce Kreminna v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Působil tam jako medik-dobrovolník. Jezdil na „nulku“ (bod dotyku), poskytoval první pomoc raněným a odvážel je k místu, kde parkovaly sanitky s lékařským personálem. Je to mimořádně nebezpečná práce s vysokou úmrtností. Seznam Zprávy s Taylorem a jeho týmem – českou přítelkyní Karolínou a Tomášem alias Foxem - strávily před zhruba rokem den na frontové linii.

„Když začal jezdit na nulku, viděl ty úrazy, v čem vojáci žijí, jak mu umírají před očima, viděla jsem, jak ho to strašně ničí. Byl unavený a nevyspalý. Měla jsem o něj strašný strach,“ vypráví o jeho nasazení jeho šestašedesátiletá maminka.

Ač byl členem Aktivních záloh, bojů samotných se Taylor prý nikdy neúčastnil. Učil válečnou medicínu a zachraňoval životy.

„Celou dobu, co tam jezdil, říkal, že tam ty kluky nemůže nechat. Sblížil se s nimi, a když se za nimi vracel, vnímal, že v jednotkách, u kterých pomáhal jako medik odvážet raněné, jsou třeba dvě třetiny lidí po smrti,“ popisuje Ivana.

Zabránit mu v jeho „misích“ nemohla. Dobrovolně se rozhodl nasazovat svůj život za záchranu jiných.

„Když jsme se naposledy loučili, bylo to touto dobou před rokem. Karolínu a Foxe poslal vlakem domů, aby si odpočinuli, a sám chtěl ještě pár dní zůstat, protože tam tehdy bylo mediků s funkčním autem hrozně málo,“ dodává.

Přišel 15. březen. V okamžiku, kdy se Taylor pokoušel evakuovat zraněné z frontové linie, byl jeho okop bombardován a sám byl těžce raněný. Jeden ze šrapnelů mu zůstal zaseklý v hlavě.

„Ihned jsme s Karolínou vyrazily za ním. Byla mi obrovskou oporou. Jezdily jsme od jedné ukrajinské nemocnice do druhé, podle toho, kam ho přemisťovali. Trávily s ním celé dny, masírovaly mu končetiny a snažily se ho probrat z kómatu. Doufaly jsme, že se Martin probere. Že ho budeme učit mluvit, chodit, dostaneme ho do přiměřeně normálního života. Něco vám ukážu,“ přerušuje Ivana povídání. Z vedlejšího pokoje přináší dřevěnou vitrínku. Uvnitř je připíchnutý baret, fotografie, vlaječky a pověšené medaile.

„To mu udělal jeden jeho dobrý kamarád. Pořád přemýšlím, kam to mám pověsit,“ pokládá vitrínku na gauč. Z vedlejší skříňky vytahuje certifikáty, diplomy a poděkování osobně podepsané vysokými armádními ukrajinskými špičkami.

„Proč to ukazuju? Jeho práce měla smysl. Zachránil desítky lidských životů. Pro Ukrajince byl Taylor hrdina. Cenili si jeho nasazení a pomoci, ale pro české úřady neznamenal vůbec nic,“ uvádí a popisuje, jak žádali kdekoho o pomoc s převozem Taylora do České republiky.

„Dohadovaly jsme se s konzulátem v Kyjevě, zkoušela jsem kontaktovat Ministerstvo obrany a vnitra, což bylo nejvíc, kam se mi podařilo dostat, ale všichni mě zdvořile poslali do háje,“ popisuje tehdejší zoufalou situaci Ivana.

Nakonec si s Karolínou a partou Taylorových přátel pomohli sami.

„Když se na něj naše orgány totálně vykašlaly a nikdo ho nebyl ochotný přepravit, tak Karolína zařídila přes kontakty v pražské Ústřední vojenské nemocnici pár kluků, kteří si vzali dovolenou, přijeli se sanitkou do Lvova, zařídili zelený koridor na hranicích a odvezli Martina do Prahy,“ popisuje Ivana.

Pocit nespravedlnosti a hořkosti vůči našim politikům v ní stále přetrvává.

„Ukrajinci mu udělili spoustu vyznamenání, jenom tato podivná, pokrytecká vládní garnitura, a to jsem ji volila, neudělala vůbec nic. Nerozumím, proč se k němu zachovali jako ke kusu hadru. Zbabělost? Alibismus? Nevím. Ani tu blbou kytku na funus mu neposlali,“ popisuje Ivana své pocity.

Vůbec jí prý nejde o sebe, dokonce už ani teď o Martina.

„Nechci být jedovatá nebo protivná, ale mám takový dojem, že si rádi žijeme ve svém zaprděném teplíčku, a hlavně aby se nás to moc netýkalo a nebolelo. Ukrajinci mají jedno přísloví: otroci nejdou do nebe. Proto si jich vážím. Že bojují. Vážím si těch, co jsou na frontě, mrznou tam, co tam trpí,“ dodává, zatímco si prohlíží fotky svého syna na stěně.