„Ani neplakala, vyloženě naříkala.“ Tinder rande skončilo znásilněním

Mělo to být obyčejné rande, jakých se v metropoli za den odehrají desítky. Setkání s neznámým mužem, kterého žena poznala přes populární seznamovací aplikaci Tinder, však skončilo podle organizace, která jí pomáhá, znásilněním.

Krizové centrum v Praze přijalo v noci na sobotu zneužitou ženu ve velmi špatném psychickém stavu.

„Ani neplakala, vyloženě naříkala. Rovnou ji odvezli do psychiatrické léčebny, v krizovém centru dlouho nepobyla,“ říká Michaela Studená, spoluzakladatelka iniciativy Pod Svícnem, bojující proti domácímu a sexualizovanému násilí.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak podobným rizikům předcházet. „Dejte na své instinkty. Když se vám něco nelíbí nebo nezdá, je úplně v pořádku rande přerušit a jít domů. Možná by to nebyla láska vašeho života, ale vaše doživotní trauma,“ zdůrazňuje.

Radí také, jak se zachovat, pokud se podobná situace stane někomu z blízkých. A kterým větám je lepší se vyhnout.

O víkendu jste upozornili na případ ženy, kterou údajně znásilnil muž z Tinderu. Co přesně se stalo?

V pátek v noci nás kontaktovala paní z jednoho krizového centra, se kterou spolupracujeme. Na příjmu u nich byla slečna, která byla evidentně brutálně znásilněná v pražském lesoparku.

Byla na tom psychicky velmi špatně. Ani neplakala – vyloženě naříkala. Rovnou ji odvezli do psychiatrické léčebny, v krizovém centru dlouho nepobyla. Nezveřejňovali jsme bližší detaily, abychom chránili oběť.

Naše spolupracovnice nás oslovila s tím, jestli bychom na sociální sítě nemohli dát výzvu, aby si uživatelé těchto seznamek dávali větší pozor.

Je případ nahlášený na policii?

I kdybychom to věděli, nemůžeme o tom bohužel mluvit. Naše spolupracovnice ale měla důvodné obavy z toho, že ta slečna případ na policii ještě nenahlásila. A že ten člověk je pořád na Tinderu a loví. Oběť totiž nebyla ve stavu, kdy by dokázala policii kontaktovat. Navíc lidé tyto věci obvykle nehlásí.

Jak často se něco takového děje?

Myslím, že ne moc často, data o tom nemáme. Zdůrazňujeme, že si nikdo nemusí hned mazat Tinder ani jiné aplikace. Každý vám navíc řekne, že nejčastěji probíhá znásilnění ze strany někoho blízkého – někoho v rodině, kamaráda nebo známého. Nesetkáváme se až tak často s cizími pachateli.

Co byste poradila uživatelům seznamovacích aplikací, aby rizika minimalizovali?

Buďte obezřetnější. Sdílejte polohu se svým kamarádem, když jdete na první rande. Ukažte profil někomu jinému, třeba blízké kamarádce. Když někdo třeba zmizí, neznamená to nutně, že pachatelem je člověk ze seznamky. Ale může být poslední, kdo ho viděl.

Dejte také na své instinkty. Když se vám něco nelíbí nebo nezdá, je úplně v pořádku rande přerušit a jít domů. Možná by to nebyla láska vašeho života, ale vaše doživotní trauma. Když vám něco nesedí, je v pořádku to říct. A nemusíte si to nijak racionálně zdůvodňovat.

Co volba místa?

Dejte si rande na nějakém veřejném místě – v restauraci nebo kině. Pokud možno, dejte si také pozor na to, aby protějšek nevěděl, kde bydlíte. Sice je hezké a gentlemanské, když vás někdo doprovodí domů, ale měli byste zůstat maximálně opatrní.

Jaká jsou bezpečnostní opatření před samotnou schůzkou?

I když jste s člověkem v kontaktu delší dobu, chraňte si svou intimitu, neposílejte mu své obnažené fotky, aby vás nemohl vydírat. Stále nevíte, kdo je na druhém konci, neznáte jeho povahu. Přistupujte k němu stejně obezřetně, jako ke kterémukoliv jinému cizímu člověku.

Jsou podle vás lidé při používání seznamovacích aplikací dostatečně opatrní?

Hodně lidí nám teď psalo, že za sebou mají několik Tinder rande a už ztratili bariéry. Že si zase začnou dávat větší pozor. Některé dívky nám psaly, že když si to uvědomí zpětně, párkrát k něčemu mohlo dojít. Teď se prý budou chovat zodpovědněji, což je super.

Je ale důležité zdůraznit, že znásilnění nikdy není chyba oběti. Ať už se stane cokoliv, vždycky je to chyba agresora. Navíc nejčastěji znásilněná není holka v minisukni, podprsence a s výraznou červenou rtěnkou. Často to spíš bývá nenápadná, zakřiknutá holka třeba s kapucí na hlavě. Protože pachatel ví, že s ní může lépe pracovat a manipulovat.

Co udělat v případě, že se něco podobného stalo někomu z našeho okolí?

Hlavně nemějte necitlivé otázky typu: „Co jsi měla na sobě?“ nebo „Proč jste šli tam a tam?“ Ti lidé nepotřebují, aby jim někdo dával za vinu, že šli do lesoparku nebo kamkoliv jinam. Oběť si rande bude vyčítat a bude z něj mít trauma. Ta slečna bude do konce života přemýšlet nad tím, co mohla udělat jinak, nemusíme jí to říkat ještě my.

Jak tedy s člověkem o události mluvit?

Buďte citliví a otevření, počkejte, až oběť bude schopná mluvit. Hlavně naznačte, že ať se stane cokoliv, stojíte za ní a jste tady vždycky pro ni. A že pro ni představujete bezpečí.

Dále zkuste sehnat nějakou pomoc. Terapeutickou nebo v krizovém centru. Znásilnění je strašně silná traumatická zkušenost, oběť o ní ale paradoxně často nechce mluvit s nikým blízkým. I když může na první pohled vypadat v pořádku, často pomýšlí například na sebedestruktivní chování.

Je možné zveřejnit profil agresora, aby neubližoval dál?

O tom, jestli ten konkrétní profil máme, zatím nemůžeme mluvit. Ale i kdybychom ho měli, nemohli bychom ho zveřejnit. Je tady totiž vždycky nějaké minimální riziko, že to ten člověk třeba neudělal, nebo že si ho oběť s někým spletla.

Nemůžeme riskovat, aby byl nevinný člověk podrobený nějakému lynči. Rozhodnutí je na policejních orgánech, případně soudu. I domnělý pachatel má prostě svá práva.

Co by se tedy teď mělo stát v ideálním případě?

Doufám, že rodina poškozené se zachová citlivě. A že ji v případě, kdy se rozhodne podat trestní oznámení, podpoří. Pokud v sobě našla dost síly, aby oznámení podala, je to to nejlepší, co se mohlo stát.

Jak často se daří útočníky nahlásit?

Ta data jsou tak moc různá, že bych si o nich netroufala nic tvrdit. Jít s podobnou zkušeností ven je neuvěřitelně stresující. V Pod Svícnem se zabýváme především domácím násilím. To u nás zažil přibližně každý pátý člověk. Ale jen dvacet procent z nich to nějak řešilo s policií, což je směšné číslo.

U znásilnění bude to číslo ještě mnohem nižší. I kvůli tomu, že je to fakt obrovský zásah do intimity, o kterém většina lidí moc nechce mluvit.

Jak často se tedy oběti někomu svěří?

To je různé. Neustále slýchám věci typu: „Bůhví, jak to je.“ „Pak si někdo vzpomene za půl roku, to už nebudou důkazy.“ „Další taková, která si vzpomněla.“ „Vždyť se nic nestalo.“

Některé oběti o tom nejsou schopné mluvit mnoho let, mají pocit, že jim okolí dává zneužívání za vinu. Čím jste mladší a čím bližší vám je agresor, tím hůř se emoce zpracovávají. Nechcete si připustit, že někdo tak blízký vám mohl tak moc ublížit. Navíc v tak intimní oblasti.

Zároveň se setkáváme s tím, že oběti často zamrznou – to, co se stalo, bylo to proti jejich vůli, ale nemají žádné důkazy. A mají pocit, že to byla jejich chyba. Protože neřekli ne dostatečně nahlas. Když zjistí, že je na tom někdo velmi podobně, občas najdou odvahu k tomu se otevřít.

Na koho je tedy nejlepší se v takových případech obrátit?

Je ideální, aby se oběť vždy o sebe postarala nejdříve po té psychické stránce. Teď je důležité, aby to děvče neublížilo samo sobě nebo aby si nedej bože nevzalo život.

Chápu, že veřejnost asi chce lynč pachatele, ale teď nejvíc záleží na té dívce. Pokud podá, nebo podala, trestní oznámení, čekají ji ty nejtěžší měsíce – bude si muset vybavovat ten zážitek znovu a znovu a bude muset mluvit o detailech, procházet soudními znalci, psychology, aby se zjistilo, jestli si nevymýšlí. Když má oběť třeba nějaké trauma z dětství, je to opravdu hodně náročné.