Analýza rozsudků: Soudy občas říkají, že oběť ke svému znásilnění přispěla

Za znásilnění dítěte jen podmínka a ve 4 z 5 případů žádné odškodnění pro oběti sexuálního násilí. To je běžná praxe českých soudů.

Socioložky Masarykovy univerzity Petra Havlíková a Iva Šmídová pro organizaci proFem vypracovaly analýzu soudních rozhodnutí v případech sexuálního a domácího násilí.

Navázaly tak na předchozí výzkum neziskovky. Z rozboru téměř 600 rozsudků vyplynulo, že se 80 procent obětí těchto trestných činů nedočká odškodnění.

„Z tohoto souboru jsme vybraly 72 rozsudků sedmi krajských soudů a sedmi okresních soudů a podrobily je kvalitativní analýze,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy spoluautorka výzkumu Petra Havlíková.

Výsledky podle ní ukazují na znepokojivou praxi soudů. Při verdiktech bagatelizují sexuální násilí, nereflektují traumata obětí a často sahají k trestům na dolní hranici sazby. „Detailně jsme zkoumaly odůvodnění, časté citace soudů. Je to unikátní soubor, protože se běžně tyto prvoinstanční rozsudky nezveřejňují,“ dodává.

Můžete rozvést, zda soudy v případech sexuálního a domácího násilí rozhodují adekvátně?

Identifikovaly jsme, že zvláště zranitelné oběti – ať už jsou to děti nebo lidé s hendikepem – často odejdou od soudu bez odškodného. Právě na základě svého znevýhodnění, protože nedokáží dostatečně popsat, co se jim stalo. Podle soudů často není možné určit, jakou újmu či psychické následky obětem pachatel způsobil. Toto má pak má vliv i na tresty. Můžou být paradoxně nižší než v případech, kde oběť takto zranitelná není. Jde to proti lidské logice. Podle nás máme ve společnosti chránit zvláště zranitelné oběti.

S tím souvisí několik konkrétních příkladů, které jste zmínily. Cituji z vašeho rozboru rozsudků: „Poškozená má ‚výhodu‘, že je retardovaná, infantilní, žije okamžikem, je emočně laděná do euforie a bezstarostného prožívání…“ Taková soudní bagatelizace traumat je tedy častá?

Takové odůvodnění si vyslechly i oběti, které žádné znevýhodnění nemají. Opravdu jsme se často setkávaly s tím souslovím od soudu: Trauma není. Posttraumatická stresová porucha je často jedinou diagnózou, kterou soudci opravdu berou vážně, kvalifikují ji jako těžkou újmu na zdraví a přisuzují i nějaké odškodnění. Ale bez této diagnózy soud často konstatoval, že ten čin je bez nějakých následků.

Za mě je to brutální nepochopení, co trestné činy jako domácí násilí a znásilnění znamenají. Nedá se říct, že by někdo po takovém zážitku byl bez následků. Pokud se jedná o dětské oběti, mohou se následky rozvinout až v jejich pubertě, v době, kdy začínají sexuální vztahy. Nebo až v dospělosti můžou mít následné problémy.

Další verdikt: Muž opakovaně análně znásilnil příbuznou ve věku 11 let, soud to označil za pouhé jednorázové vybočení z jinak řádného života. Tohle je běžná praxe soudního popisu pachatelů?

Zrovna s tímto souslovím o „vybočení z řádného života“, nebo že se jedná o „jednorázový exces“, jsme se setkaly často. Vychází to z nějakých právních definicí a v tomhle hledisku to soudy používají v uvozovkách správně.

Postupují tedy příliš formalisticky?

Jde o to, že řádný život svědčí všem, kdo nebyli předtím trestně odsouzení, nespáchali nějaký přestupek nebo neměli nějaké kárné provinění. My se ale zároveň ptáme, jak může někomu svědčit řádný život, když deset let opakovaně znásilňoval dítě? Může někdo vést řádný život a zároveň znásilňovat děti? Nebo jde o dobu před více jak deseti lety? Je to prostě velmi dlouhá doba na to, aby soud něco takového konstatoval. Tady jde spíš o to, kdo má v této společnosti hlas. Jsou to bývalé partnerky jako svědkyně, které říkají: „Ano taky mě týral, ale nehlásila jsem to na policii a jen jsem odešla ze vztahu“, anebo je klíčové, že pachatel předtím nebyl odsouzen?

U mediálně řešených případů sexuálního násilí často stačí otevřít diskuzi pod článkem a člověk čte, že oběť si za násilí mohla sama a pachatele třeba nabádala. Je takové uvažování patrné i z daných rozsudků?

Myslely jsme si, že u profesionálů se vyskytovat nebude, ale bohužel jsme zjistily přesný opak. Soudy občas říkaly, že poškozená svým jednáním k činu přispěla. Třeba tím, že bydlela na ubytovně a byla opilá. Zdůrazňuji, že to nebyla situace, kdy na ubytovnu někoho pozvala.

Jinými slovy soud naznačil, že si o násilí řekla sama?

Pokud byla na ubytovně a byla dopoledne opilá, měla asi problém se závislostí, což ale vůbec nic neříká o trestném činu. Jen se žena nachází v těžké životní situaci. Stejně tak, pokud se oběti chovaly nějakým způsobem vstřícně, třeba pozvaly pachatele do pokoje nebo se po činu stávalo, že potřebovaly někam odvézt – jakýkoli kontakt s pachatelem po činu byl často pro soud důkaz, že si násilí tak nebraly.

Dostáváme se k dalšímu vašemu poznatku. Soudy i ve velmi závažných případech znásilnění, kde se trestní sazba pohybuje v rozmezí 5 až 12 let vězení, často volí nižší tresty mezi 3 a 5 roky. Proč jsou tak vstřícné k pachatelům?

Obecně to souvisí s tím, že čím vyšší sazby, tím větší je tendence soudů být mírnější. V uvozovkách nezničit pachateli život. Nejčastěji jsme se s tímto setkávaly u znásilnění dítěte do 15 let, anebo u znásilnění, kde je těžká újma na zdraví. A tohle nám přišlo zároveň nejpalčivější, protože justice často využívala institutu mimořádného snížení trestu.

A jak to soudy zdůvodňovaly?

Soud může takzvaně podkročit trestní sazbu, která je daná zákonem. Řekněme tedy, že sazba 5 až 12 už je poměrně dlouhá doba, zároveň podmíněný trest odnětí svobody lze uložit jen do 3 let. U rozsudků je často vidět, že soud snížil trest pod zákonnou trestní sazbu. Argumentoval například, že má pachatel vyživovací povinnosti a je tedy pro společnost přínosnější, aby chodil do práce a platil výživné. Tady se dostáváme k genderovému rozměru celé věci.

V jakém smyslu?

Muži před soudy těží z pracovní aktivity, vydělávají peníze. Ženy byly často podezírány ze strany pachatelů a jejich obhájců. Soudu je vykreslovali jako vyžírky těžící z toho, že obviní někoho ze znásilnění. A zároveň i soudy poměrně hodně ověřovaly důvěryhodnost obětí. Třeba posudky, nebo při výslechu. Ženy se musely zpovídat, kolik mají sexuálních partnerů, jaké jsou sexuální orientace a odpovídat na další osobní otázky, které s případem nesouvisely.

Ale pozor, neznamená to jen výhody pro muže. Vezměte si třeba svěřování dětí do péče. Soudy pořád posuzují, jak moc se jednotliví rodiče starali o dítě. A to může hrát v neprospěch mužů. Tento systém není výhodný vůbec pro nikoho.

Proč jsou tedy soudy s tresty tak benevolentní?

Přetrvávají stereotypy a mýty v oblasti genderově podmíněného násilí. Jsme nastaveni na to, že si muži nárokují sexualitu a přistupují k tomu tak, že mají právo na sex. V některých případech o sobě muži říkali, že jsou sexuálně náročnější, nebo že se nudili, protože manželka byla těhotná. A oni neměli sexuální vybití. Nebo soud sám konstatuje, že měl muž nedostatek adekvátních partnerských příležitostí jako vysvětlení trestní činnosti. Namítáme, proč tuto trestnou činnost téměř nepáchají ženy? Některé taky mají nedostatek příležitostí k sexuálnímu partnerskému životu. Zároveň nevidíme zástup žen, které jsou za sexuální trestnou činnost trestané.

Mluvili jsme o častém využívání institutu mimořádného snížení trestu. Podle vašich dat k němu soudci sáhnou téměř ve třetině případů. Máte jasno, proč tak často?

Za mě často kvůli tomu, aby bylo možné uložit podmíněný trest odnětí svobody. Zároveň je tu tendence neposuzovat tuto trestnou činnost natolik vážně, jako třeba ekonomickou trestnou činnost. Toto zůstává v naší společnosti zažité. Pořád je to vnímané jako individuální problém, zatímco u ekonomické trestné činnosti se často mluví o krádeži peněz nás všech.

Zároveň není jednoduché posuzovat třeba znásilnění dítěte. Samotné soudy podle mě nechtějí, aby ty děti měly újmu z takové trestné činnosti. Občas se jejich přání promítne do mírnějších rozsudků. Prostě nechtějí, aby svět byl tak strašný. Ani se jim nedivím. Myslím si, že nějaká pravidelná možnost intervence, při níž soudci mohou reflektovat takovou trestnou činnost, by byla zapotřebí. Nyní neexistuje.

Seznam Zprávy nedávno poukázaly na údajné sexuální obtěžování studentek kantory na Masarykově univerzitě. V konkrétním případě trvalo, než se obětem dostalo zastání. Je sexuální násilí obecně bagatelizované ve společnosti?

Z mé studijní i profesní praxe je tohle uvažování prostoupené celou společností. A i na případech z akademie je vidět, že se tyto problémy přestávají bagatelizovat až nyní. Souvisí to s hodnotami celé společnosti, pro kterou musí být sexuální násilí nepřijatelné, aby si oběť řekla, že je možné o takových věcech promluvit.

Vraťme se k vaší analýze. Jak soudní praxi změnit?

Můžeme jen apelovat na to, aby příprava justičních čekatelů a výuka na právnických fakultách tento problém víc vzala v potaz, víc vzdělávala. Soudci a soudkyně si vybírají sami, v čem se budou vzdělávat, takže se to dá pouze doporučit. Zároveň by podle mě pomohl vznik specializovaných soudní senátů, které tuto trestnou činnost budou řešit. Známe to ze souzení mladistvých nebo u dopravních trestných činů. Zároveň se nabízí možnost, že to jako těžkou trestnou činnost budou rozhodovat jen krajské soudy.

Některé organizace také volají po redefinici znásilnění. Jakou formou?

Aby znásilnění byl každý pohlavní styk, u kterého chybí souhlas, takže je to proti souhlasu. Existují kompromisní návrhy s využitím termínu „proti vůli“. Nyní platí pojmy „násilím nebo pohrůžkou násilí“ nebo při „zneužití bezbrannosti“. To je nedostatečná definice. Nicméně i teď se dá většina trestné činnosti pod tuto definici zahrnout, jenom je to potřeba správně posoudit.

Vidíme, že se nyní otevírá mnoho podobných případů. Je česká společnost v bodě zlomu, kdy sexuální a domácí násilí přestane bagatelizovat?

To si jistá nejsem, ale myslím, že poškozené oběti si takovou změnu zaslouží.