Česko by mělo zavést dílčí vojenskou službu, navrhuje expert

Tuzemská armáda prochází modernizací a postupně se zbavuje staré techniky sovětské výroby. V plánu jsou největší nákupy v historii, ať už jde o vrtulníky, bojová vozidla pěchoty, či stíhačky.

Resort obrany navíc podle všeho dostane více peněz, jelikož poslanci nedávno schválili vládní předlohu, podle níž by měla na obranu jít nejméně 2 % HDP.

„Vybírání mírové dividendy“ podle ministryně obrany Jany Černochové (ODS) skončilo loni v únoru ruskou invazí na Ukrajinu.

„Je to zásadní změna přístupu k zajišťování bezpečnosti a obrany po 30 letech,“ komentuje současný vývoj bezpečnostní analytik Pražského centra transatlantických vztahů – CEVRO a bývalý náměstek ministra obrany Daniel Koštoval.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, jakým směrem by se armáda měla ubírat. Navrhuje například zvýšit počet vojáků, vyjádřil se i k chystanému cvičení odvodů, které vyvolalo emoce.

Jakou by mělo mít Česko do budoucna strategii ohledně obrany?

Už nelze spoléhat pouze na malé profesionální armády, jako jsme to dělali víceméně celých 30 let. Je třeba se vrátit k tomu, že musíme být schopni dát v případě potřeby do pole velkou válečnou armádu, která ovšem nemůže být neustále při životě. To by bylo ekonomicky zcela neúnosné.

Musíme se vrátit k nějakému systému přípravy a plánování tak, abychom v případě potřeby dokázali z menší mírové vystavět obrannou válečnou armádu, která bude dostatečně velká a silná především ve spojení s ostatními. Ideálně aby vůbec sehrála primárně odstrašující roli. A dojde-li k agresi, dokáže ji zastavit.

Měly by se tedy zvýšit počty profesionálních vojáků i aktivních záloh?

Zcela určitě. Nejen v armádě Česka, ale i Polska, Německa a dalších aliančních zemí. Mírové armády se musí o něco zvětšit. Každá mírová profesionální armáda je jádrem té válečné.

Jádro v míru musí mít v sobě všechny atributy toho, co má umět velká válečná armáda. Tedy, samozřejmě, profesionální armáda vhodně doplněná aktivními zálohami, to znamená nějakými poloprofesionály, a myslím si, že ani to dnes již nestačí.

Bylo by potřeba to vhodně doplnit - a já tvrdím na základě pozitivní motivace - nějakou dílčí vojenskou službou. Ne celé ročníky, ale z každého určitý počet. Formou pozitivní motivace zavést zpět něco, co bych nazval vojenskou službou.

Byly by tam motivační pobídky typu budeš-li sloužit, můžeš si udělat řidičák zadarmo, zároveň to může být nabídka zaplacení vysoké školy nebo její spolufinancování.

Tvrdím, že pro Česko je správným příkladem Švédsko, protože tam to přesně takto je. Oni zjednodušeně řečeno potřebují několik tisíc lidí z ročníku, a protože mají tento systém pozitivní motivace, tak v podstatě z ročníků, které z desetimilionového národa, to je jako český, tak ten ročník čítá daleko větší počet, tak se jim přihlásí, že by měli zájem, řeknu, třeba 20 tisíc osob, a oni si z nich vybírají 7 tisíc. Oni si dokonce můžou vybírat.

Takže aby se určité ročníky naučily zacházet se zbraní.

Jestliže víme, že v případě Ukrajiny od prvního shromažďování vojenské techniky na hranicích do začátku invaze uběhly čtyři měsíce, měla by to pro nás být základní referenční doba, během které by se česká armáda měla umět rozvinout z mírové do válečné. A já tvrdím, že ta by měla čítat, řekněme, 150 tisíc osob, což je adekvátní ekonomické síle Česka, počtu obyvatelstva. Šlo by o armádu s potřebnou bojovou hodnotou, která by byla schopná - v kooperaci se spojenci - být odstrašujícím prvkem a vytvořit minimálně poměr 1:1 vůči potenciálnímu agresorovi.

Potenciálními agresory jsou dnes armády Ruska a Běloruska?

Bělorusko, Rusko a je otázkou, jestli by se pár dalších zemí nepřidalo. Samotné Rusko se svým počtem obyvatel je skutečně schopné, a já to v té studii odhaduji, na minimální počet 500 tisíc vojáků válečné armády. Válečné ve smyslu armády invazní vůči zemím NATO. To je něco, co musíme umět vyrovnat.

A 150 tisíc lidí je součet profesionálních vojáků, aktivních záloh a dobrovolníků, kteří by prošli výcvikem?

Ano, to je spojení těchto třech složek, které by se aktivovaly ve stavu ohrožení.

Mluvíme o dobrovolném vojenském výcviku. Nedávno veřejnost řešila téma cvičení odvodů. Jak vnímáte, že určitá skupina Čechů toto vnímá jako snahu zapojit se do války, případně strašení veřejnosti?

Myslím, že ten strach není primárně ve společnosti, ale účelově ho vyvolávají jedinci a určité úzké skupiny, protože sledují nějaký svůj úzký zájem, který není veřejným zájmem občanů České republiky. Zvlášť pro mladé generace je tu velký díl neinformovanosti.

Myslím si, že by bylo třeba vrátit do výukových osnov témata, která by mládeži dala základní informace o tom, jak stát funguje, proč tu je a jaké má občan dosažením plnoletosti povinnosti, protože tu je určitá povinnost ve prospěch celku, ve prospěch zachování celku.

To, že se tedy cvičí odvody, nepovažujete za strašení veřejnosti?

Určitě ne. Je to naprosto adekvátní reakce. Navíc to cvičení nebylo z jedné vody načisto. Běží tu už řadu let, akorát teď si toho někteří všimli. Je to naprosto v pořádku a v dané situaci to, co by se mělo dít: prověřit, jestli systém, který máme, je funkční. A cvičení je od toho, aby se zjišťovaly nedostatky a případně se zjednávala náprava.

Rozdíl je akorát v tom, že dříve se cvičení dělalo po jednotlivých krajích a nyní v jednom okamžiku celoplošně. Ale to je také správně, protože kdyby k tomu mělo skutečně dojít, dělo by se to v jednom okamžiku celoplošně.

Proč to podle vás vzbudilo takové emoce?

Situace je rozjitřená. Někteří lidé - právě i z důvodu neznalosti - zareagovali trošku emotivněji, než by bylo nutné.

Myslím si, že to je i o tom, že politická reprezentace o těchto věcech spíš nemluví. A když ano, tak skoro nesrozumitelně a není to zasazeno do toho potřebného rámce: že to v zákonech máme a nikdy to z nich nezmizelo. A že základním předpokladem pro zachování nezávislosti, svobody a blahobytu je, abychom nebyli napadeni. A kdyby se o to někdo chtěl pokusit, abychom se dokázali ubránit.

Jak konkrétně se změnily bezpečnostní hrozby pro Česko? Ve své studii uvádíte, že terorismus vystřídala hrozba vojenské agrese.

Od 11. září 2001 se postupně do všech strategických dokumentů v oblasti hrozeb dostal na první místo boj s mezinárodním terorismem. Bylo to do jisté míry pochopitelné, protože to byla v danou chvíli jediná reálná hrozba. Úměrně tomu se uzpůsobila představa o rozvoji ozbrojených sil, protože boj s mezinárodním terorismem je zcela jiná disciplína než velká konvenční válka.

Rusko se rozhodlo, že se chce v určitém prostoru vrátit jako bezkonkurenční velmoc. Čína si začala myslet, že už je tak daleko, že může na globální úrovni vytvořit výzvu Spojeným státům a Západu jako celku. Válka proti Ukrajině ukázala, že velká konvenční válka není něco, co by z dějin vymizelo. Opět je vidět, že jsou státy, které si myslí, že svých politických cílů nejlépe dosáhnou vojenskou silou.

Pořadí hrozeb se tedy změnilo?

Ano. Terorismus byl spíše hrozbou, že může přijít újma majetková nebo na životech. Teď je zpátky ve hře něco, co ohrožuje samotnou podstatu suverenity a nezávislosti státu. To se bez rozdílu týká nás, stejně jako Ukrajiny.

Jak hodnotíte záměr vlády koupit americké stíhačky F-35 nebo švédská BVP?

Je to samozřejmě jednoznačně dobře. Po roce 1989 bylo prvním cílem snížit počty armády, která v tu chvíli měla relativně moderní prostředky. Druhým pak bylo armádu kvalitativně transformovat a jedním z nástrojů se stala profesionalizace.

K modernizaci vybavení jsme se vlastně nikdy nepropracovali, protože když k tomu mělo dojít po profesionalizaci armády v roce 2005, politicky se hodilo, že boj s terorismem se může navléct na malé speciální jednotky.

Obranný rozpočet potom klesl až k 1 % HDP v roce 2013 a 2014 a s tím se modernizace dělat nedala. Propracováváme se k ní až dnes, protože na ni začínáme mít peníze, ale propracováváme se k ní pozdě.

K modernizaci nedocházelo v letech postupně a rovnovážně, jak by to bylo správné a logické, ale nyní se nám objevil hrb, že musíme skoro všechno udělat v krátkém časovém úseku paralelně.

To samozřejmě přináší debatu v NATO, protože nejsme v této situaci sami, jestli budou v některých letech vůbec 2 % HDP dostatečná.

Přemýšlet o alternativě odkládat ty věci znovu do budoucna, myslím, není ve světle vývoje v bezpečnostním prostředí politicky odpovědné. Musíme do toho jít, protože jinak armáda může mít 150 tisíc lidí, ale budou-li to bosí Habešané, tak bojová hodnota bude skoro nulová. Potřebujeme je vybavit moderními zbraňovými platformami.

Sněmovna nedávno schválila každoroční vynakládaní dvou procent HDP na obranu.

To je samozřejmě dobrá zpráva, ale byl bych umírněný optimista. V rovině politické vůle jsme se dostali tak daleko, že jsme byli schopni se shodnout na zákoně. Každý zákon ale musí dojít naplnění a tento obzvlášť. Z hlediska tvorby rozpočtu ten zákon, striktně vzato, nevytváří mandatorní výdaj, vytváří něco, co bych nazval kvazimandatorní výdaj. Doufám, že se najde i politická vůle, že ten zákon bude naplňován.

A hlavní výzva do budoucna?

Vytvořit armádu schopnou fungovat jako ucelený organismus, který má plný přehled o bojišti a pozicích nepřítele. Abychom neměli atomizované jednotky s BVP, které se nedomluví a nevědí nic o svých kolezích od dělostřelectva a dohromady nevědí nic o kolezích z letectva.

Pokud toto nezvládneme, nebudeme prakticky schopni se zapojit do aliančních operací kolektivní obrany. Celé NATO totiž pod vedením Spojených států směřuje k implementaci nového konceptu Multi Domain Operation, který nahrazuje koncept Air Land Battle z 80. let 20. století. V jádru je schopnost fungovat v digitalizovaném a informačně propojeném armádním prostředí napříč všemi doménami, jako je země, vzduch, voda, kybernetické prostředí.

Z našich sousedů do obrany hodně investuje Polsko. Je to příklad dobré strategie?

Ve smyslu přístupu k zajišťování obrany zcela jistě. Polsko chápe, že musí zvětšit mírovou armádu. Že zajištění kredibilní obrany není jenom otázkou armády, ale musí to být úsilí celé vlády a celé společnosti. Snaží se budovat funkční armádu, která je schopná přispívat do multinárodních jednotek i konat samostatně.

V rámci NATO jedna věc je, že pošlete brigádu do nějaké multinárodní „alianční“ divize nebo sboru. Druhá věc je, že přijde strategický velitel a řekne: „Tak, pánové, česká armáda má tady na linii dotyku s nepřítelem těchto 100 kilometrů a kluci, je to vaše, to budete bránit jako česká armáda ve prospěch všech spojenců.“ Tento přístup se zcela logicky opět stává trendem, protože Aliance je souborem suverénních nezávislých států, ne nadnárodní organizací.

Česká armáda musí umět bojovat i jako samostatný organismus, který je případně propojený a propojitelný na ostatní armády. To se u nás doteď vůbec takto nepojímalo.