Akční Wintonovo dítě: Až po 40 letech jsem zjistila, kdo mi zachránil život

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Díky Mileně Grenfell-Bainesové znají ve Velké Británii českou pečící pánev. Angličané jí proto také začali přezdívat Lady Remoska. Na svou minulost ale nikdy nezapomněla. Svůj podíl má například na vzniku památníku Nicholase Wintona na pražském Hlavním nádraží, na který pomohla sehnat finance a kam i po mnoha letech jezdí pravidelně pokládat květiny.

Pamatujete si na den, kdy jste byla vlakem převezena do Anglie?

Na případ před 90 lety si nepamatuju, ale mám tady před sebou památník, který jsem dostala od dědečka večer, kdy jsme odjížděli. Napsal mně: Buď pamětlivá, abys byla věrná dcerou národa, z kterého odjíždíš, a věrná rodičům a dědečkovi, který tě má tak mnoho rád. Praha, 31. července 1939, 9 hodin večer. A byl to poslední Wintonův vlak.

Kdo se o vás tedy po příjezdu do Anglie postaral?

Jedna rodina, která bydlela v takovém malém domečku, kde měli dvě ložnice, kuchyň a měli sice šestnáctiletou dceru, ale nás se sestrou nechtěli rozdělit. Hodně dětí, když přijely do Anglie, poslali do různých rodin. Ale tahle rodina poslala vlastní dceru, aby bydlela u babičky, aby pro nás měli jednu ložnici. Tak jsme s nimi bydlely jeden rok, než nás náš otec našel a právě poslal do českého internátu. Proto jsem češtinu nikdy nezapomněla, sice zapomínám spoustu slov a nepíšu, ale čtu česky. Do památníku mi náš češtinář napsal: „Mileno, zpíváš jako pěnice, škoda, že chabá je tvá mluvnice.“ Protože já jsem velmi dobře zpívala, ale bohužel si pletu tvrdé a měkké „i“.

Jak jste se o záchraně Nicholasem Wintonem dozvěděla?

My jsme se nikdy nedozvěděli, jak jsme se dostali na seznam dětí, které byly zachráněny. Můj otec byl před příjezdem nacistů varován a odjel ještě dříve, než byla obsazená Praha. Tehdy ho přišel varovat spisovatel Thomas Mann, kterému táta ve Švýcarsku nabídl české občanství. Nejdříve se schoval v Berlíně, poté odešel do Anglie. Jak jsme se ale my dostaly do Anglie, vůbec nevíme. Rodiče nám nic neříkali. Tak jenom tušíme, že táta musel vědět o Wintonovi a jestli mu napsal, ať nás zapíše na jeho seznam, nevíme.

Poté, co se seznam našel, jedna paní napsala na všechny adresy. Z 600 lidí dostala zpět asi 200 odpovědí, protože některé děti buď zapomněly, nebo to nechtěly vědět. Nebo to nechtěli taky rodiče, kteří je adoptovali.

Jak jste se cítila, když jste se poprvé s Wintonem setkala?

Pro všechny to byl šok. My jsme nikdo nevěděli, jak jsme se do vlaku dostali. Až když mi zavolala ohromně slavná Esther Rantzen, která má každý týden jiný program v televizi. Řekla mi, že má v ruce deník jednoho pána, který se jmenuje Nicholas Winton, kde je seznam 669 dětí, které zachránil. Tak jsem jela do Londýna do televize a potkala jsem se tam s dalšími kamarády. Posadila nás do první řady a pak přišel starší pán, kterému bylo tak osmdesát. A Esther řekla: „Pane Wintone, já tady mám váš deník a v něm jména lidí, které jste zachránil.“ Tak se znovu zeptala, kdo ještě přijel vlakem, aby se postavil. Asi 100 lidí se postavilo a Winton nás najednou viděl poprvé po tolika letech. Všichni jsme byli najednou v šoku, že jsme se po 40 letech dozvěděli, kdo nám zachránil život. Pocítili jsme velikou radost, že jsme našli někoho, díky komu jsme vlastně v Anglii.

Co ale bylo zajímavé, že Věra Gissingová, která se mnou jela ve vlaku a seděla na druhé straně, hledala, kdo to byl. Najednou přišla na to, že bydlela asi jenom 20 minut od Wintona ve vedlejším městečku.

Na svůj věk jste stále akční, objíždíte v Anglii školy a jezdíte taky do Čech. Jak často se do Česka vracíte?

Každý rok. Tenhle rok jsem byla dvakrát. Už jsem starší a špatně chodím, ale za tři týdny zase poletím. Jinak jsem 20 let vozila do Česka skupiny Angličanů na festivaly klasické hudby.