Adiktolog: Psychických potíží spojených s digitálními technologiemi přibylo

Času strávenému před obrazovkami telefonů či počítačů se současné děti vyhnou spíše s obtížemi.

S digitálními technologiemi pracují ve školách, komunikují jejich prostřednictvím s vrstevníky i rodiči. Pokud se jim ale užívání vymkne z rukou, přináší jim to do života řadu komplikací.

„Dítě strádá a selhává v sociálních povinnostech, například se nepřipravuje do školy,“ říká adiktolog Tomáš Jandač, který působí v dětské ambulanci Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné Fakultní Nemocnice v Praze.

„Sledujeme i to, že tyto děti vypadávají z fyzických vztahů s vrstevníky. Zároveň tam děti taky zažívají úspěchy, kterých se jim třeba nedostává ve škole,“ podotýká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Nadměrně dlouhý čas ve virtuálním světě je problém, který řešíte téměř s polovinou vašich pacientů. Jak blízko má ale nadužívání technologií k digitální závislosti?

Digitální závislost není diagnóza, ale pouze klinický pojem. My to diagnostikujeme jako jiné kompulzivní poruchy, vycházíme z diagnostiky závislostí a to, co je pro nás klíčové a co sledujeme, je, jestli pacient ztrácí kontrolu nad užíváním. V praxi to znamená, že je třeba přesvědčený, že přijde ze školy a nebude hrát. Když ale dorazí domů, první, co udělá, je, že si zapne hru. Nebo si řekne, že bude hrát jenom hodinu, ale není to schopný kontrolovat a hraje delší dobu.

Chybí tam stopka a kontrola, kterou nemá ani za předpokladu, že mu užívání přináší negativní důsledky. To znamená, že už jsou naštvaní rodiče, říkají mu: „Budeš hrát jenom hodinu, jinak budeš mít problém.“

To ale asi často už nemá žádný efekt.

Ano, dotyčný to stejně není schopný dodržet a jede dál i přes negativní dopady. Pak ale také ztrácí ostatní záliby, které do té doby měl. Strádá a selhává v sociálních povinnostech, například se nepřipravuje do školy.

Dále sledujeme i to, že tyto děti vypadávají z fyzických vztahů s vrstevníky. To samé se děje i s dalšími blízkými, ale v tomhle věku je trochu na hraně mluvit o tom, že vypadává ze vztahu s rodiči, protože to se v určitém období může dít celkem přirozeně.

Vše, co jste vyjmenoval, můžeme označit za klinické projevy?

Ano. A když jich u jednoho případu vidíme víc, pak mezi sebou s kolegy mluvíme o určité závislosti, ale digitální závislost není diagnostickým termínem.

Na ukotvení digitální závislosti jako diagnózy ještě nedošlo?

V České republice se řídíme Mezinárodní klasifikací nemocí, kterou publikuje Světová zdravotnická organizace (WHO). Nyní máme 10. revizi a na stole je 11. revize k překladu, která obsahuje novinku, kterou je definice hráčské poruchy. Ta se týká pouze hraní počítačových her.

Za nás adiktology to ale nereflektuje situace, kdy je digitální závislost o trávení času na internetu a virtuálních platformách, jako je YouTube, Twitch, různé chaty a podobně.

Mohl byste trochu přiblížit proces vzniku závislosti z biologického hlediska? Ví se, že důležitou roli v tomto ohledu sehrává hormon dopamin, který působí v mozku v centru odměny.

Centrum odměny je pro člověka důležité v tom smyslu, že ovlivňuje mozek nebo organismus libými pocity za skutky, které uděláme pro to, abychom přežili jako jedinci nebo abychom přežili jako druh. To znamená třeba po jídle, po sexu, po napití se – to jsou fyziologické věci.

Dopamin se ale uvolňuje i při odlišných aktivitách, jako je třeba meditace nebo odpočinek. Jenže ze spánku se uvolní menší množství než při požití návykové látky nebo při úspěchu v počítačové hře, takže jedinec si rychle zvykne na to, že jednoduchým způsobem přijde ke značnému objemu dopaminu.

Nicméně aby si ho udržel, musí zvyšovat dávky dané aktivity, kterou to dělá, takže třeba musí prodloužit čas strávený hraním her, nebo si navýšit složitost, aby docílil stejného účinku dopaminu.

Hrají v tom, že děti stále častěji utíkají do digitálního světa, roli i jiné důvody?

Ano, tohle je jedna z hlavních složek, ale pak tam jsou i další, které už jsou spíš psychologické než přímo neurobiologické. Spadá tam unikání od problémů, zaměstnávání se jinými věcmi, než je ten „krutý svět“, a je to i forma obrany před úzkostnými stavy – před tím, co pro mě není dobré.

Zároveň tam děti taky zažívají úspěchy, kterých se jim třeba nedostává ve škole. Za ty jsou odměňovány dopaminem, ale taky uznáním, kterého se jim často nedostává od rodičů, tak si ho vynahrazují v digitálním světě. A taky tam funguje takzvaný flow mechanismus, což je určité zaujetí hrou nebo aktivitou, ze kterého je težké vystoupit. Zároveň při něm dochází i k tomu, že nevnímáte plynutí času.

Čili to všechno, co jste právě vyjmenoval, se dá označit za motivace, které vedou děti k tomu, že chtějí trávit tolik času na telefonech a počítačích?

Ano, a k tomu se ještě přidává vztahovost. Minimum dětí, které klinicky sledujeme, je na internetu samo. Většina z nich má řadu digitálních vztahů – udržují se v určité partě nebo komunitě, dochází ke vzájemnému sdílení. Což jde proti tomu, že dítě vypadává ze vztahů, ale musím podtrhnout, že vypadává z fyzických vztahů.

Potřeba vztahovosti mu zůstává, proto vyhledává ty digitální, které ale psychologicky ani fyziologicky nemají takovou hodnotu jako ty fyzické, protože tam nejsou naplněny další aspekty, které má vztah přinášet.

A dá se odhadnout, jak se tato konkrétní problematika může odrazit na budoucím vztahovém životě dětí?

Většinou nevíme, co je důsledkem a co příčinou. Děti často padají do virtuálního světa právě kvůli tomu, že už fyzické vztahy neumějí, proto vyhledávají digitální propojení. Čili ano, existuje jistá pravděpodobnost, že potom ani jako dospělí lidé nebudou umět kvalitní vztahy. Nemůžu ale říct, že je to způsobeno digitálním světem, protože to možná neuměly už předtím.

Co mohu konstatovat, je , že vidíme problematiku v utváření plnohodnotných vztahů, ale příčina nemusí nutně tkvět ve virtuálním světě. Může to být způsobeno i tím, že dítě třeba prožívalo určitá traumata, šikanu a hostilní prostředí doma, a to bylo to, co utvářelo nevztahovost.

Projevují se u tohoto typu závislosti také určité abstinenční příznaky?

Když dojde k rychlému odnětí z pobytu v digitálním světě, kdy třeba rodič vypne připojení k wifi, počítač nebo elektriku, mohou ze strany dítěte přijít velmi agresivní odezvy. Během nich může být nebezpečné a agresivní vůči rodiči, ale i vůči sobě. To říkám především kvůli tomu, že jde o nebezpečné situace, při kterých rodičům doporučujeme, aby rovnou zavolali záchranku, protože to může být na hospitalizaci. Dítě je v akutním stavu a je nebezpečné samo sobě i svému okolí.

Ale co se týče abstinenčních příznaků, sledujeme úzkostné stavy, neklid, třes, pocení, nutkavé myšlení na digitální svět a z toho plynoucí nervozitu. Zároveň třeba hráči mohou trpět apatií spojenou se spánkovou deprivací. K tomu dochází v případech, kdy třeba hráči hrají přes noc, pak špatně spí přes den, nebo jsou ve škole. A taky často nemají čas se najíst, nebo jedí rychlé cukry, takže mohou zkolabovat, případně být hypoglykemičtí.

V jakém věku se s nadužíváním – případně projevy závislosti – setkáváte u dětí nejčastěji?

U nás v ambulanci máme pacienty zhruba od 12 do 18 let, přičemž v nižší věkové kategorii jde více o nelátkové závislosti. Neznamená to ale, že se tato problematika neobjevuje u ještě mladších dětí, třeba i šestiletých. Je to opravdu hodně o rodičích a pravidlech, a to často dokážou „obhospodařit“ pedagogicko-psychologické poradny nebo kurzy pro rodiče. U mladších dětí mají rodiče ještě poměrně velkou moc nad tím, jak budou ovlivňovat užívání digitálních technologií.

V řadě rodičů vzbuzuje telefon v rukách jejich dětí nebo dlouhé noční vysedávání u počítače patřičné obavy. Podle čeho by ale měli stanovit limit času stráveného před obrazovkou?

Doporučení se průběžně mění, jiná byla před covidem, během covidu a jiná teď po pandemii, protože nároky na to, jak trávit čas v digitálním světě, se mění u nás všech, včetně dětí. Vím, že existují určitá doporučení, která říkají, že třeba do prvních dvou let by dítě nemělo být na obrazovkách vůbec, do pěti let zhruba jen půl hodiny a u starších jsou to třeba dvě hodiny denně.

Ale klíčové je i kontrolovat obsah jejich virtuálních aktivit. Když pak máme dítě v ambulanci nebo adolescenta v léčbě, pracujeme i na redukci času v digitálním světě podle atmosféry dané rodiny, spíš ale apelujeme na vztahovou linku.

A pokud byste měl říci, jaká pravidla by měli rodiče svým dětem nastavit? Hádám, že všeobecně platný návod asi neexistuje.

Ano, není to vůbec jednoduché. Velmi záleží na atmosféře konkrétní rodiny, protože když dám určité doporučení pražské rodině, bude se nejspíš dost lišit od rodiny v pohraničí ze zapadlé části republiky. Zároveň když to bude rodina ajťáků, bude tolerantnější, nebo naopak více radikální vůči technologiím. Spíš bych šel po tom, jestli rodiče s dětmi tráví volný čas, jestli mají společné večeře a nedělní obědy, jestli se snaží hrát deskovky, jestli vědí, co děti na mobilu a počítači dělají, měli by se o to zajímat.

Přiznat třeba, že jsou boomeři, ale že by hrozně chtěli vědět, co zrovna dítě vyhrálo, aby ho taky mohli pochválit. Protože když se koukáme, jestli je v prevenci více efektivní kontrola, nebo určitá vřelost, což znamená zájem o dítě, tak obě složky hrají důležitou roli, ale vřelost z toho vychází jako efektivnější. Rodiče nám často volají s tím, že mají doma hráče. Ale já po několikátém sezení už vím, že dítě tam vůbec není kvůli tomu, že by hrálo hry, ale že tam třeba sdílí svoje problémy.

Rodiče ale nejsou jedinými aktéry, kteří v tomto ohledu mohou nastavovat určitá pravidla. Důležitou roli hrají i školy, kde je ten přístup občas velmi restriktivní. Existují nějaká doporučení, jak mají s dětmi toto téma správně komunikovat?

Každá škola má svou atmosféru, je to svého druhu organismus. Ale v každém případě by měla trvat na svém primárním preventivním programu. Všechny mají svého metodika prevence a ředitel je zodpovědný, aby primární prevence ve škole fungovala.

Není to o tom, že by se tam pozval nějaký bývalý uživatel a vyprávěl o tom, že drogy jsou špatné. Efektivní primární prevence dnes vypadá tak, že zdokonaluje děti v životních dovednostech, ať už jde o komunikaci, nebo vztahy. A v tom by jí měly pomoci neziskovky nebo pedagogicko-psychologické poradny.

A vy si jako adiktolog udržujete přehled o tom, jak se tato primární prevence školám daří?

Ano, zrovna jedu z Karlových Varů z přednášky pro školní metodiky prevence. Ale liší se to kraj od kraje a systémově je to velice podceněná věc. My za kliniku adiktologie za prevenci hodně kopeme a snažíme se to téma zvedat a apelovat na to, aby do toho šlo více peněz.

Máte už k dispozici data, která by ukazovala, jak se na míře digitální závislosti u dětí podepsal dlouhý čas před obrazovkami během pandemie?

Vidíme, že covid děti zasáhl, především pokud jde o duševní zdraví, protože psychických problémů, které se pojí s digitálními technologiemi, přibylo. A když jdeme ještě za ta data, zjišťujeme, že nejvíce postiženy jsou dívky na druhém stupni základních škol. Zvýšily se poruchy příjmu potravy a sebepoškozování, to jsou markery, které k tomu máme.

A platí pořád stereotyp, že počítačové hry jsou klučičí doménou, zatímco dívky spíš tráví čas ve virtuálním světě na sociálních sítích?

Trochu platí, že hry hraje více kluků, ale holky je dohánějí.

Dá se vysvětlit, čím je to způsobeno?

Asi všeobecnou emancipací. Myslím si, že už je více her, které cílí i na holky. A taky si myslím, že kluci naopak začínají rozkrývat svět chatů a sociálních sítí, více používají streamování, stále častěji třeba koukají na hráče her. Takže obě pohlaví si jdou naproti v určité emancipaci.

Jak dlouho bude aktuálně rodič s dítětem čekat na vyšetření u vás v ordinaci?

Děti k nám přicházejí i na svůj vlastní popud, ale stejně musejí mít s sebou rodiče, protože jejich zákonný zástupce musí podepsat souhlas s ambulantní péčí. A pokud jde o čekací lhůtu, první sezení v naší ambulanci má dítě s psychiatrem a tohle vyšetření se snažíme udělat během několika blízkých týdnů od zavolání.

A stává se, že rodiče posíláte domů i s tím, že jejich dítě podle vás péči adiktologa nepotřebuje?

I to se stává, pak se snažíme rodiče motivovat k tomu, jestli by sami nechtěli do psychoterapie nebo k našemu psychiatrovi pro dospělé. Někdy totiž musíme intervenovat i u rodičů a pracovat například s jejich afektivní nebo úzkostnou poruchou, která může ovlivňovat atmosféru a konstelaci rodiny. V některých případech pak intervence u rodiče v podstatě zklidní celou situaci.