Židlí mu prorazili lebku. Příběh první oběti českého fašismu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Emanuel Zahradníček studoval v Praze filozofii, fyziku a matematiku. Talentovaný student z Přerova, syn dělníka, sociálního demokrata. Akce Týden fašistické mládeže byla pro něj a jeho podobně uvažující kolegy výzvou: Ne, nenechají je roztahovat se po Praze.

5. dubna se na pražském Slovanském ostrově konala schůze fašistů. Fašisté si od samých počátků vytvářeli vlastní ochranku – mladé členy hnutí se speciálním vojenským výcvikem. První taková skupina dostala název Omladina. Ale názvy se měnily, organizace byly rozpouštěny a znovu zakládány – mladí fašisté vyvolávali konflikty, rvačky, které končily i krveprolitím.

Podobně to dopadlo i na Slovanském ostrově. Fašisté nebyli ochotni diskutovat s levičáky. Napadli je pendreky a tím, co měli po ruce. Emanuel Zahradníček byl převezen do nemocnice po zásahu židlí. Úder byl veden takovou silou, že mu prorazil lebku.

Několik dnů ještě žil. Odjel i domů do Přerova, tam se jeho stav ale začal prudce zhoršovat a v místní nemocnici zemřel.

Jeho pohřeb se stal mohutnou protifašistickou demonstrací. Báseň zavražděnému studentovi věnovali Oldřich Mikulášek i Jaroslav Seifert. Nešlo o velkou poezii, ale o bojovné patetické gesto: Neustoupíme jim! Zahradníček se stal symbolem.

Báseň Smrt na jaře od Jaroslava Seiferta najdete ve fotogalerii:

V době, kdy zemřel Emanuel Zahradníček, měl za sebou český fašismus už více než desetiletou historii. Nebylo to mohutné a už vůbec ne rozhodující společenské hnutí. Historici odhadují, že v roce 1925 se k fašismu hlásilo kolem 20 tisíc registrovaných členů. A o deset let později získali sjednocení fašisté ve volbách 2 % hlasů. Zároveň to ale nebyl jen ohlas fašismu italského. A s Hitlerovým nacismem neměl společného téměř nic.

Fašismus sám o sobě nebyl „smrtelným hříchem“. Podobně jako komunismus byl vcelku pochopitelným a legitimním výrazem chaotické doby. Doby, která po Velké válce teprve zkoumala nové geografické a politické hranice. A ani zdaleka se ještě nestačila vzpamatovat z naprosto absurdního krveprolití a krutosti.

Italský fašismus Benita Mussoliniho měl ve dvacátých letech ve světě mnoho zastánců mezi politiky i intelektuály. Mussoliniho obdivoval například Winston Churchill. Podobně u nás vznikající fašistické hnutí lákalo řadu umělců a intelektuálů. S hnutím sympatizoval básník Viktor Dyk, rektor Masarykovy univerzity Bohumil Baxa nebo rektor Univerzity Karlovy František Mareš.

Jak si to vysvětlit, když je v obecném povědomí první republika především „ostrůvkem demokracie“ a také prosperity a osvícených politiků?

První parlamentní volby se v Československu konaly v dubnu 1920. Byly na svou dobu opravdu vrcholně demokratické – volit mohly i ženy a volební systém umožnil snadnější kandidaturu pro menší zájmové nebo národnostní skupiny. Výsledek? Poslance získalo 18 stran a hnutí. Zcela nezvladatelný prostor.

Navíc došlo k rozštěpení sociální demokracie, od které se odtrhli komunisté. Nová vláda záhy padla a prezident jmenoval vládu úřednickou.

Mimo Parlament se zformovala Velká pětka, kterou vytvořili zástupci pěti nejsilnějších tradičních stran. A domlouvali vše podstatné. Parlamentní diskuzi považovali za příliš zdlouhavou. Za zbytečnou. Konkurenčním mocenským centrem Pětky byl Hrad. Masaryk Pětku respektoval, ale s některými jejími představiteli vedl postupně i ostré spory.

Demokracie? Asi ano. Ale teprve se zkoumala její podoba a její fungování. Každopádně dominovala zákulisní politická jednání několika silných stranických šéfů a prezidenta a jeho kanceláře. Parlament byl na druhé koleji.

A to už měla čerstvě vzniklá republika za sebou ostré střety s národnostními menšinami. K regulérní, byť krátké a téměř nekrvavé válce došlo v Těšínsku, kde československá armáda hájila území proti nárokům Polska. Vojáci zasahovali i v Sudetech – většina Němců, kteří se ocitli v nově vzniklém Československu, nechtěla s republikou mít nic společného. Chtěli být součástí Německa nebo Rakouska. Přitom jich ve státě žilo více než Slováků.

Ostatně, Slováci se sice spokojili s tím, že jsou součástí „československého národa“, ale jenom dočasně. Považovali to za pragmatické řešení – „lépe s Čechy než s Maďary“. Nicméně i oni směřovali k autonomii, a ještě lépe k samostatnosti.

Jenže „ostrůvek demokracie“ nikomu žádnou autonomii nenabídl. Připočtěme, že euforie z konce války a zisku samostatnosti opadávala a že žádný velký blahobyt se ještě ani zdaleka nekonal. Lidé nespokojení se současným stavem věcí měli po ruce pádné argumenty, nebo alespoň působivé obrazy.

Demokracie zdegenerovala na politické kupčení mezi několika stranickými šéfy. Politika je odtržená od Parlamentu, nevšímá si lidu.

Politici jsou změkčilí, nejsou schopni reagovat na ohrožení národní suverenity. Nezajímá je chudoba značné části národa…

Je třeba přijít s něčím novým. S novým typem politiky. Silným vedením, které oživí národní energii a nabídne jasné záruky do budoucnosti.

Tenhle typ agresivního populismu známe i ze současnosti. Typické je, že ani za první republiky, ani dnes nikdy v Československu/Česku nezískal jasnou převahu. Jenže tehdy byl mnohem nebezpečnější a troufalejší. Dnes tvoří mezinárodní kontext EU a NATO.

Tehdy ho tvořily křehká poválečná situace a nástup Mussoliniho s Hitlerem.

A kritika demokracie se tak velmi snadno měnila v násilí. A vraždy.

Představitelé Pětky a prezident Masaryk se dostali do ostrého sporu ohledně 28. října 1918. Dnes to vypadá kuriózně, protože 28. říjen je veřejností přijímán jako samozřejmé datum vzniku samostatného Československa a nezpochybnitelný symbol a státní svátek. Spor ze 20. let ale ukazoval, nakolik byl tehdejší politický konsenzus křehký.

Šlo právě o to, zda má být 28. říjen slaven jako státní svátek. Proti byla skupina Hradu, v čele pochopitelně s prezidentem Masarykem. Hlavním Masarykovým oponentem byl tehdejší ministr a později nejvlivnější politik, který se přiklonil k hnutí českých fašistů, Jiří Stříbrný.

Polemika probíhala několik let na stránkách novin a časopisů a poutala značnou pozornost veřejnosti. Pochopitelně: Dosti otevřeně se špičkoví politici přeli o svoje zásluhy na vzniku Československa. Předkládali svoje interpretace teprve několik let starých událostí. A někdy na sebe útočili i nevybíravým způsobem.

Jádro sporu spočívalo v tom, zda mají hlavní zásluhy za vznik samostatného státu připadnout „mužům 28. října“. Tedy politikům domácího odboje, kteří dojednali s představiteli Rakouska-Uherska předání moci. Nebo zda rozhodující podíl zásluh bude přiznán zahraničnímu odboji – vládě a legionářům. Tedy Masarykovi a také Benešovi.

Spor vrcholil v roce 1924, kdy anonym – buď sám Masaryk, nebo někdo z jeho blízkých spolupracovníků – v časopise Národní osvobození psal, že „převrat stal se za souhlasu vídeňské vlády“. „Muži 28. října“ jen spolupracovali s Vídní.

Jiří Stříbrný reagoval textem, ve kterém oslovoval „ctihodného a poťouchlého anonyma, který buď nezná fakta, nebo cíleně falšuje historii“.

Masaryk spor prohrál, 28. říjen byl stanoven jako státní svátek. Komentoval to smířlivě – státní převrat trval delší dobu, bylo třeba zvolit nějaké symbolické datum, 28. říjen se hodí. Neodpustil si ale dodat: „Docela jiná je otázka, kdy a jak jsme samostatnosti dosáhli.“ A k tématu se ještě vrátil při práci na své knize Světová revoluce. Tam dokonce psal, že „domácí činitelé do konce války takřka kolaborovali s monarchií“.

Nebyl to jen spor o dějiny a prestiž. Měl ještě další dvě důležité roviny. Za prvé si z něj někteří jeho aktéři odnášeli pocity osobní nevraživosti, až nenávisti. To platí zejména o Jiřím Stříbrném.

A za druhé šlo tu o střet Masarykova „realismu“ s rostoucím nacionalismem odpůrců. Vzniklo Československo jako výsledek zákulisních politických her a vojenských operací? Nebo jako akce domácích politiků podpořených spontánním vystoupením lidu?

Dva nejvlivnější muži českého fašistického hnutí nebyli žádní jednorozměrní záporní hrdinové. Jiří Stříbrný byl „mužem 28. října“, ministrem v několika vládách ve 20. letech a zpočátku i oblíbencem prezidenta Masaryka.

Radola Gajda byl „hrdina ze Sibiře“, jeden z legionářských velitelů a později i velitel hlavního štábu československé armády.

Oba ale měli pocit, že byli nespravedlivě souzeni a poníženi, že se stali oběťmi spiknutí, nesli v sobě pocit zklamání a osobní nenávisti.

Jiří Stříbrný začínal jako novinář. V politice patřil k národním socialistům a už v roce 1911 získal mandát v Říšské radě. Po vzniku Československa byl jeden z „mužů 28. října“ ministrem v několika vládách – byl ministrem železnic, pošt a spojů, obrany, byl dokonce místopředsedou vlády.

Ustál několik podezření z korupce, co ustát nedokázal, byla jeho vášnivá svárlivá povaha, jeho ambice. Kromě úspěchu v politice miloval karty a byl schopen za večer prohrát i služební vůz. Úspěch v politice potřeboval i jako nástroj k dosažení slušného majetku.

Jeho postupná radikalizace a příklon k extrémní pravici souvisely s tím, nakolik si vytvářel nepřátele, kteří zastávali umírněné socialistické nebo „realistické“ pozice – Masaryka, Beneše nebo předsedu vlastní strany Václava Klofáče. Demokracie byla personifikovaná a musela být poražena.

Byl nenávistný, nesnesitelný, politiku vedl stylem „buď–anebo“. Chtěl ovládnout svoji stranu, prohrál, byl vyloučen. Přišel o poslanecký mandát. Ke ztrátě jeho kreditu přispěla i pomluva, že je paranoický, protože onemocněl syfilidou. Stříbrný se domníval, že pomluvy šíří lékař, který ho sice nikdy nevyšetřoval, ale zadání dostal od prezidenta Masaryka.

Novou šanci viděl Stříbrný ve spojení s fašistickým hnutím a jeho vůdcem Radolou Gajdou.

Radola Gajda nedokončil gymnázium, ale na frontě se vydával za lékaře. Díky tomu se mu podařilo dostat se s misí Červeného kříže do Ruska. Tam v roce 1917 vstoupil do legií a v témže roce už ve slavné bitvě u Zborova bojoval jako jeden z velitelů. Účastnil se dalších bojů na východě Ruska, probíjel se přes Sibiř. Vysloužil si pověst velmi odvážného, ale také nevypočitatelného impulzivního velitele.

Jeho nekonvenční povahu dokresluje i to, že do války odcházel jako ženatý muž, ale v Rusku si našel druhou manželku, se kterou se později vrátil do Československa.

V roce 1920 přijel do Prahy, pak studoval vojenskou školu ve Francii. V roce 1924 se stává zástupcem náčelníka hlavního štábu armády, o dva roky později náčelníkem. Právě v tom roce provedl vojenský převrat v Polsku Josef Pilsudski. I v Československu se o možnosti převratu začíná spekulovat. Zvlášť poté, co vychází najevo, že se Gajda stýká s představiteli fašistického hnutí.

Gajdovu vojenskou kariéru ukončilo obvinění ze špionáže pro Sovětský svaz. Gajda se bránil u civilního soudu a při vyhrál. Někteří historici spekulují, že v tomto okamžiku se do kauzy vložil prezident Masaryk, který Gajdovi nedůvěřoval. A prosadil proces před kárným výborem ministerstva obrany. Ten uznal Gajdu vinným. Gajda byl degradován na vojína a vyloučen z armády.

V roce 1927 se Gajda stává hlavou sjednoceného fašistického hnutí, Národní obce fašistické.

Ani Gajda, ani Stříbrný nekolaborovali s nacisty. Po okupaci se stáhli z veřejného života. Po válce byli oba zatčeni a postaveni před soud. Gajda dostal dva roky a krátce po propuštění z vězení zemřel na leukémii.

Stříbrný byl odsouzen na doživotí a zemřel ve vězení. Prezident Beneš jeho žádost o milost ignoroval.

„Nezařadil se mezi prominentní osoby kolaborace, a tak na něj došla řada mezi posledními. Snad by se soudu vyhnul úplně, ale E. Beneš nepatřil mezi ty, kteří zapomínají. Že byl proces v tomto případě postaven na vratkých nohou, bylo více než zřejmé. Stříbrný byl souzen jako permanentní představitel protihradní opozice, nikoliv jako aktivní zrádce a kolaborant. Ani to však nezabránilo rozsudku k doživotnímu trestu odnětí svobody,“ píše historik Libor Vykoupil, autor monografie o Jiřím Stříbrném.

Politické a lidské osudy Radoly Gajdy a Jiřího Stříbrného mohou být příležitostí zahlédnout neidealizovanou podobu politiky první republiky. Zákulisní hry, intriky, pomluvy, vymyšlené kauzy, korupce… Demokracie? Kombinace silných vůdců a rostoucí nespokojenosti v podobě agresivního populismu.

Znamená to, že Gajda a Stříbrný měli ve své kritice tehdejšího politického establishmentu pravdu? Asi v té míře, v jaké má smysl důvěřovat nezodpovědnému zhrzenému ješitnému násilnickému dobrodruhovi. V něčem může být jeho kritika samozřejmě na místě. Ale jde z něj hrůza. Nelze se spolehnout, že bude ctít dohody a pravidla.

Na schůzi na Slovanském ostrově měl 5. dubna 1933 vystoupit také Jiří Stříbrný. Jeho ochranka mladých fašistů byla připravena ho chránit. Před diskuzí. Před čímkoli. Jakkoli.

Bez pravidel.

Vrah Emanuela Zahradníčka dopaden a potrestán nebyl.