Václav Havel by uměl lidem vysvětlit, co se děje, říká jeho bývalá tajemnice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

S Václavem Havlem se poznala poprvé, když krátce po maturitě v roce 1990 nastoupila do prezidentské kanceláře jako asistentka poradce Jiřího Křižana. Když o jedenadvacet let později Václav Havel zemřel, podílela se jako tajemnice exprezidenta mimo jiné na organizování státního pohřbu.

Sabina Tančevová je jednou z výrazných postav, které se v časosběrném dokumentu „Tady Havel, slyšíte mě?“ objevují v bezprostřední blízkosti bývalé hlavy státu. Videoukázka z filmu, kterou Seznam Zprávy přinášejí, ji zachycuje například situaci, kdy domlouvá telefonní hovor s barmskou opoziční političkou a nositelkou Nobelovy ceny míru Su Ťij.

„S přibývajícími roky už Václavu Havlovi trochu ubývala energie, to je jasné,“ říká Sabina Tančenová, „ale pokud jde o jeho postoje nebo způsob práce, tam jsem žádnou změnu neviděla. On vždycky přesně věděl, co chce, dával naprosto jasná zadání. A vždycky si prosadil to, co chtěl.“

Sabina Tančevová, která od letošního ledna pracuje v Knihovně Václava Havla a má na starosti produkci veřejných akcí a komunikaci se zahraničními partnery, na bývalého prezidenta zavzpomínala v následujícím rozhovoru.

V čem vám chybí Václav Havel?

Strašně mi chybí, že v našem veřejném prostoru není slyšet jeho názor, jeho pojmenování všeho, co se děje. I ve světě. Myslím si, že by uměl lidem vysvětlit, co se děje a proč musíme dále podporovat Ukrajinu, proč se musíme zajímat o to, co se děje i na druhém konci světa. Proč nás musí zajímat třeba situace s Tchaj-wanem. Chybí mi ten jeho hlas, jeho komentář v souvislosti se zahraniční politikou, geopolitickými problémy… Jsem moc ráda, že si i jeho názory a postoje můžeme tímto filmem připomenout.

Jak na Václava Havla vzpomínáte?

Jako na úžasnou osobnost s velice širokým záběrem, kterého jsem mohla obdivovat jako člověka, spisovatele, autora, politika… Zkrátka člověka, který se zajímal o spoustu oblastí. Měl vždy přátelský vztah k lidem. Velmi dobře se mi s ním pracovalo.

Paní Tančevová, vy už jste viděla film „Tady Havel…“?

Film jsem viděla a zapůsobil na mě strašně silně. Hlavně díky tomu, že průvodcem filmu byl sám Václav Havel, který promlouvá k divákům. Je tam spousta momentů, které mě dojímaly. Asi nejdojemnější je závěr…

Na několika místech jste i vy výraznou postavou filmu. Jaké situace jste si tak při sledování filmu nejsilněji připomněla?

Jedna taková situace byla, když jsme připravovali oslavu 20. výročí pádu železné opony. To byl nádherný večer, jmenovalo se to „Už je to tady“ a pořádali jsme to v centru Pražská křižovatka. Museli jsme si na tu produkci najmout agenturu a já tam fungovala jako prostředník mezi nimi a Václavem Havlem. Začali jsme oslovovat umělce, Václav Havel si připravoval celou dramaturgii toho večera… Byl tam pozván i Václav Klaus, protože to cítil Václav Havel jako povinnost. Komunikovala jsem s lidmi jako například Renée Fleming (americká operní pěvkyně, pozn. red.), s Michailem Gorbačovem (bývalý sovětský generální tajemník, pozn. red.) jsme se zase setkali v Berlíně, kde jsme s ním natočili videopozdrav.

Jak to vlastně chodilo v kanceláři Václava Havla v době, kdy už nebyl prezidentem?

Václav Havel vždycky přesně věděl, co chce, měl svoji představu a dával nám naprosto jasná zadání. Když někam například cestoval, měl vždy naprosto jasné požadavky a představy o svém programu – vždy měl jeden primární cíl. Věděl, s kým se tam chce potkat… To bylo pořád stejné. Pozorovala jsem ale, že mu ubývají síly a že jeho program už nemohl být tak hustý, jako když býval aktivním prezidentem. I když pořád těch věcí bylo hodně – těch požadavků a přání, které k němu přicházely z celého světa a bylo těžké je odmítat, bylo pořád obrovské množství. Některé věci jsme pak řešili i natáčením videopozdravů, protože zdraví už mu později nedovolovalo přijímat tolik pozvání.

V kanceláři bývalého prezidenta jste pracovala od roku 2008 jako tajemnice. Co konkrétně jste měla na starosti?

V té kanceláři jsme byli celkem tři, byli jsme k dispozici Václavu Havlovi podle toho, kdy potřeboval. On samozřejmě nechodil do kanceláře každý den, ale my tam měli spoustu agendy, kterou jsme mohli vyřizovat a připravovat i bez něj - a pak jsme mu ty věci předložili k posouzení. Já měla na starosti hlavně komunikaci se zahraničím, přípravu zahraničních cest, dělala jsem mu protokolární doprovod při účasti na různých veřejných akcích po republice. Měla jsem na starosti také komunikaci s médii. Také jsem vedla jeho kancelář po stránce provozně-finanční.

Ve filmu je zobrazena i dost dramatická scéna, kdy Václava Havla v květnu 2010 během jeho cesty do USA postihla malá mozková příhoda, která si vyžádala několikadenní hospitalizaci v New Yorku a on pak na kameru říká: „Napůl těla jsem jaksi poloochrnul. Zajímavé je, že to nebylo ani depresivní, ani to nebudilo hrůzu. Docela mi to přišlo až téměř veselé…“

Tehdy to naštěstí dopadlo dobře, ale byly to před tím hodně napjaté chvíle. Tehdy Václav Havel letěl do Philadelphie na americkou premiéru svého divadelní představení Odcházení a tomu předcházel soukromý pobyt Václava Havla s paní Havlovou v New Yorku. A tam pan prezident skončil v nemocnici. Tehdy se mnou komunikovali na dálku ohledně pojištění a podobně. To byl těžký moment. Nejdřív volal pan prezident sám, pak paní Havlová… Nevěděla jsem přesně, co se tam odehrává. Nakonec to ale naštěstí dobře dopadlo a pan Havel krásně zvládl i tu premiéru a bylo to velmi úspěšné.

Před pár týdny jsem mluvil s architektkou Evou Jiřičnou, která pro Václava Havla připravila projekt rekonstrukce pražského kostela svaté Anny, kde vzniklo právě centrum Pražská křižovatka. A Eva Jiřičná vzpomínala na to, jak byl pan prezident hodně tvrdohlavý, ale zároveň měl obrovský zájem o věci, na kterých mu záleželo… Dokázal se také někdy rozčílit?

Musím říct, že jsem ho mockrát rozčíleného neviděla. Věci, které se mu nelíbily, například v politice, komentoval buď černým humorem nebo nějakým vtipem. Nebo prostě řekl, že se to nemělo stát. Ale potvrzuju, co říkala paní Jiřičná: On si většinou takovým opakováním vždycky prosadil, co si předsevzal, že chce dělat… Když jsme se mu snažili v kanceláři něco vymluvit, že by to bylo náročné, a on byl přesvědčený, že se to má zrealizovat, tak to opakoval a při další poradě se k tomu zase vrátil… Nevzdal se toho. Velice jemným způsobem to opakoval, až jsme pochopili, že to musíme zařídit, že si to přeje.