Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když zemře některá z mediálních celebrit, dozví se o tom většina národa. S lékařskými hvězdami to je však jiné. Zpravidla je zná pouze úzká medicínská komunita a samozřejmě jejich pacienti se svými rodinami. V případě odchodu paní docentky Jarmily Drábkové, CSc., bychom však měli udělat výjimku, mediální zvyky změnit a připomenout si ji. Byla totiž jednou z největších, možná dokonce největší hvězdou české anesteziologie a akutní medicíny posledního půlstoletí a na jejím životě lze vysledovat několik obecných znaků charakterizujících celé české lékařství.
Kdyby se narodila o čtyřicet let později, pak by se se svým nadáním, pracovitostí a naprostou oddaností medicíně stala nejspíš profesorkou na některé z prestižních amerických univerzit. Život a o to méně historie však neznají žádná kdyby, a proto se takovým profesorem stal až její syn.
Ona strávila svou kariéru na několika pracovištích v Praze, kde se věnovala nejprve anesteziologii s gynekologií, později intenzivní a resuscitační péči, a ještě později i medicíně katastrof. Ve všem, co ve své práci dělala, byla naprosto výjimečná, a proto si svou stoprocentní profesionalitou, energií a nasazením získávala mnoho příznivců. Současně k sobě přitahovala mladé adepty lékařství, kteří k ní naprosto přirozeně tíhli. Hippokratovský vztah mezi učitelem a žákem právě v jejím případě dostával skutečné obrysy a naplnění.
Něco podobného jsem zažil i já sám skoro před čtyřiceti lety, kdy jsem k ní několik let chodil do kroužku o akutní medicíně. Konal se každý druhý čtvrtek odpoledne a já měl tehdy pocit, že studium na lékařské fakultě, kde nás menší část učitelů opravdu učila, další spíše blahosklonně tolerovala a ta poslední jednoduše neučila, nedává velký smysl. O to více jsem se těšil na každé setkání s paní primářkou Drábkovou. S ní jsem pak mohl někdy zůstávat až do večera a čerpat z jejích nekonečných znalostí. A bylo to nejen o medicíně, ale i o chování, morálce a etice.
Nejdelší dobu ve svém životě strávila Jarmila Drábková na místě primářky Resuscitačního oddělení Záchranné služby hlavního města Prahy. Poté pracovala také jako vedoucí lékařka Oddělení chronické intenzivní a resuscitační péče v pražském Motole. Napsala několik zásadních učebnic pro obory vycházející původně z anesteziologie a v téměř 70 letech se stala docentkou. Ačkoliv jsou v Praze, kde celý život pracovala, tři lékařské fakulty, dostalo se jí habilitace na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové. Nestalo se tak v oboru anesteziologie, ale chirurgie a urgentní medicíny. Ano, i toto je střípek z reálného obrazu české medicíny a především její akademické obce.
O co méně pozornosti jí věnovali čeští akademici, o to více ocenění se jí dostalo od České lékařské komory. Pro ni několik dekád organizovala desítky postgraduálních kurzů se stovkami přednášek. Mimo jiné i proto jí byla před pěti lety udělena cena Rytířky českého lékařského stavu.
Paní docentka Drábková byla zvláštní postavou české medicíny, pro niž žila dvacet čtyři hodin denně po dobu posledních sedmdesáti let. Byla snad jediným člověkem, na němž jsem nikdy neshledal nějakou chybu nebo slabost. Asi právě proto neměla kariéru tak hladkou a strmou, jak by si zasloužila. Volána byla často až ve chvílích, kdy někomu už opravdu teklo do bot a bylo tedy nutné „zavolat Drábkovou“.
Pokud by na Pražském hradě letos nevěděli, komu udělit vysoké státní vyznamenání, pak by si ho aspoň in memoriam určitě zasloužila. Jsem si jist, že kdyby totiž nežila v naší zemi a nestarala se o naše nemocné, znali bychom ji především ze stránek světových medicínských žurnálů. Samozřejmě, pro pacienty i celou komunitu by to byla škoda, ale v takovém případě by měla ke státnímu vyznamenání paradoxně asi blíže než z Prahy. A to je další lekce, kterou si z jejího života můžeme vzít.
