Článek
Ačkoli podle politologa Lukáše Jelínka měla být ústředním tématem prezidentova vánočního poselství situace na Ukrajině, Miloš Zeman se tématu spíše vyhnul. Kvůli svým dřívějším proruským názorům je toto téma Zemanovi nepříjemné. Chybu v proruském smýšlení kvůli neschopnosti operovat s hodnotami a idejemi podle Jelínka není schopen přiznat.
„Miloš Zeman by musel operovat nějakými hodnotami, principy - a zasadit to do souvislostí. Ale to je přesně to, co on nedokáže. On dokáže přiznat chybu, protože jeho orientace na Putina se nevyplatila. Tečka,“ upřesňuje pro Seznam Zprávy Jelínek.
„Ale že to má celou řadou dalších souvislostí a že se politika nedá dělat jen na základě toho, co se vyplácí nebo nevyplácí, tak o tom on už mlčí. Protože by to popřelo jeho vidění světa,“ zhodnotil Jelínek.
Vánoční poselství Miloše Zemana bylo spíš ohlédnutím za jeho politickou kariérou. Zhodnotil Zeman tuto svou cestu objektivně?
Ne. Miloš Zeman si samozřejmě vždy upravuje skutečnost podle sebe a podle svého vlastního vidění a vnímání. A takto vyzněla i ta jeho rekapitulace. Od vánočního poselství by člověk čekal spíš analýzu situace, prognózy nebo konejšivá slova, a ne jen výčet toho, co se Miloši Zemanovi podařilo za jeho politickou kariéru.
Ale i přesto vlastně ten výčet bodů o něčem vypovídá. Protože Miloš Zeman se v řadě ohledů, především na začátku své kariéry, zapsal do české politiky celkem pozitivně. Byl představitelem jakési naděje lidí, kteří se nepovažovali za vítěze sametové revoluce nebo ekonomické transformace. V řadě ohledů jeho vláda dokázala uvést zemi do pořádku. Ovšem Zemanův problém je spíše v tom, že on není politik, který by se opíral o hodnoty nebo ideje - on je pragmatický pan účetní, který jen počítá Má dáti - dal.
Pro něj jsou především důležité ty hmatatelné veličiny - když mluvil o národních zájmech v souvislosti s exportem, ekonomickou diplomacií, zahraničními cestami. A na ty hmatatelné veličiny se při své politické dráze soustředil nejvíc. Proto také několikrát narazil ve vztahu k Rusku a Vladimiru Putinovi, kdy se ukázalo, že i ta ekonomická diplomacie má svoje mantinely.
Ruskou agresi Miloš Zeman sice ve svém projevu odsoudil, ostatně stejně tak jako po počátku ruské invaze na Ukrajinu. Předvedl ale dostatečnou sebereflexi?
To by musel Miloš Zeman operovat nějakými hodnotami, principy a zasadit to do souvislostí. Ale to je přesně to, co on nedokáže. On dokáže přiznat chybu, protože jeho orientace na Putina se nevyplatila. Tečka. Ale že to má celou řadou dalších souvislostí a že se politika nedá dělat jen na základě toho, co se vyplácí nebo nevyplácí, tak o tom on už mlčí. Protože by to popřelo jeho vidění světa. On nás chce pořád přesvědčovat o tom, že obchod a ekonomická diplomacie by měla být základem všech mezinárodních vztahů. A ta ruská karta, která u něj selhala, ukázala, že to takto nefunguje.
Samozřejmě by bylo logické, kdyby se pustil do hlubší sebereflexe. On ale místo toho svoji jedinou a největší chybu řekne hned na začátku, aby to měl za sebou a aby se pak věnoval už jen těm věcem, které jsou pro něj příjemné.
Přitom podstatou vánočního poselství měla být válka na Ukrajině a to, jak se na jejím pozadí mění svět. To ale prostě Zeman popsat nedokáže.
Takže jeho vánoční poselství bylo podle očekávání? Anebo vás Zeman přece jen něčím překvapil?
Když to vezmeme tak, že úroveň Zemanových poselství rok od roku klesala, tak jsem se dočkal toho, co jsem předpokládal. Ale když si zavzpomínáme na Zemanovy košaté vtipné projevy za začátku devadesátých let, tak to je prostě nebe a dudy.
Dneska už Miloš Zeman není ani politikem, snad už není ani státníkem, prostě už je jenom na jedné straně účetním, který dokáže na sklonku své kariéry zopakovat svůj životopis, i když už nikam dál nekandiduje, a proto nás jeho životopis v této chvíli nezajímá.
A pak už dával jen průchod svým emocím, když se potřebuje o někoho nebo něco otřít. Ať už jsou to environmentalisté, Evropská unie nebo jeho vlastní oponenti. V tomto Miloš Zeman nezklamal. Obsah je srovnatelný s obsahem jeho předešlých vystoupení, jen ta forma zase o kus dál upadla.
Spíš by nás mohlo zajímat, jak se vypořádal se svou prezidentskou funkcí - o tom ale skoro nemluvil.
A jak se tedy Zeman se svou funkcí vypořádal?
Měl výhodnou šanci, nastupoval na Hrad po Václavu Klausovi, navíc po Klausově kontroverzní amnestii. Lidé očekávali, že na Hrad přijde prezident, který nebude sloužit elitám, ale jim, a že společnost dá nějakým způsobem dohromady, stmelí a posune dál. To jediné, co Miloš Zeman dokázal, je hloubit příkopy ve společnosti. Ačkoli se původně zaklínal, že to bude přesně naopak. Místo toho se ale celých deset let soustředil na to, aby dělal radost svému fanklubu a aby co nejvíce navštával své oponenty. A to mu zůstalo od začátku až do konce.
Bohužel i kvůli tomu nečinil spoustu kroků, které by prezident činit měl - a které činí prezidenti v okolních zemích. Třešnička na dortu je, že když se něco vážného ve světě nebo doma děje, tak prezident vystoupí, pokusí se situaci uklidnit a upozornit na nějaké světýlko na konci tunelu.
Tohle ve své agendě Miloš Zeman zasklil, pro něj to nebylo důležité.
Měnila se na základě jeho kroků a měnícím se sympatiím k nejrůznějším politikům jeho voličská základna, nebo jak říkáte „fanklub“?
Někteří, které poutal svojí osobností, tak vydrželi, ale odkláněli se od něj lidé, kteří cítili až příliš radikální změnu některých jeho názorů. Na začátku 90. let se Zeman hlásil ke středovým liberálům, fandil německé FDP, považoval se za eurofederalistu a vášnivě podporoval evropskou integraci. Samozřejmě, že takové voliče zklamal. A to v okamžiku, kdy se z liberála stal nejprve sociální demokrat a později fanoušek Andreje Babiše nebo Tomio Okamury. Stejně tak se proměnil Zemanův přístup k EU.
Ale je pravda, že on si vždycky zachoval háv plebejskosti, že on nepatří k žádným elitám, že je ten člověk, který si dá k večeři tlačenku nebo bůček a nic víc nepotřebuje, a to si myslím, že celé řadě lidí stačí, nebo doposud stačilo.
Prezident nemá být prezidentem jen svých sympatizantů, ale má tu být pro všechny občany, a to se podle mě u Zemana nestalo.
Jak si ho budou lidé pamatovat za deset dvacet let?
Mně se to těžko odhaduje. Na jedné straně budeme vzpomínat na vtipného glosátora začátku 90. let, pak na ambiciózního politika, který to dotáhl se sociální demokracií do Strakovy akademie hlavním vchodem, ale také jako na politika, který v novém tisíciletí nic nového české společnosti nedal a jenom sypal sůl do jejích ran. Jsou to různé etapy s různými Miloši Zemany. Myslím si, že ale vzpomínat se bude především na to, jak do prezidentské funkce dokázal nechat vstoupit své emoce, velkou potřebu se mstít, vypořádávat si účty se svými protivníky, zkrátka že zatížil funkci možná mnohem více svými osobními bolístkami, sympatiemi a antipatiemi – víc, než by měl. Že si ten prezidentský úřad do jisté míry zprivatizoval, s čímž souvisí i to, jakými spolupracovníky se na Hradě obklopil.
