Zbrojení v Česku je nevyhnutelné, říká politolog. Čeká i návrat branné výchovy

Ruská invaze na Ukrajině podle politologa Miroslava Mareše významně promění politiku v Česku. Očekává více peněz na zbrojení, nový přístup k armádě nebo třeba obrodu branné výchovy v české společnosti. „Žili jsme v příliš velké iluzi míru, která nenastala,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy expert na bezpečnostní politiku ve střední a východní Evropě.

Profesor politologie na Masarykově univerzitě zároveň upozorňuje, že Rusko z války na Ukrajině jen tak necouvne.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ve středu řekl, že jeho zemi do konfliktu „někdo zatáhl“. Může to být určitý projev ruské náklonnosti k vyjednávání?

Pokud se nepletu, byl to rozhovor s arabskou Al-Džazírou, takže určený světovému publiku. A v tomto směru je třeba výrok vnímat citlivě. Může to být náznak ochoty ruské strany k vyjednávání, ale není to nějaké univerzální vstřícné gesto. Může signalizovat ruskou ochotu jednat o něčem, co ještě před týdnem připustit nechtěli. Čeho jsou schopní se vzdát, z toho však ještě nevyplývá. Může to být i zmírňující formulace poté, co Lavrov ve stejném rozhovoru hrozil důsledky atomové války.

Postup ruské armády není tak rychlý, jak její vedení očekávalo. Neobáváte se, že Rusové z frustrace sáhnou k ještě ničivějšímu bombardování, aby Ukrajinu zlomili?

Toho se obávám. Pokud se jim nepodaří dosáhnout stanovených cílů bez závažných ztrát na civilním obyvatelstvu a bez ničení civilní infrastruktury, tak nemohou couvnout. Pak neustoupí bez toho, aby neudělali z velkých ukrajinských měst druhý Groznyj (čečenské hlavní město, které ve válce s Rusy bylo téměř zničeno – pozn. red.). Nicméně zatím ještě mohou postupovat do hloubi Ukrajiny a držet velká města dlouho v obklíčení. To vše bude záviset na tom, jak se bude Ukrajincům dařit na obsazených územích a v okolí měst vést guerillovou válku. Té se Rusové určitě bojí, a proto jsou hákliví na dodávky některých typů zbraní na Ukrajinu.

Podle toho, co nyní víme, schyluje se k dlouhodobější válce?

Vypadá to, že Rusové plánovali akci na několik dní. Není důvod nevěřit zprávám, že do středy druhého března chtěli mít vše hotovo. V tuto chvíli je jasné, že se válka protahovat bude a musíme si klást otázku, co bychom tedy za takový protahující se konflikt považovali. Vojenské obsazení Ukrajiny může trvat ještě několik týdnů, pokud nedojde k dohodnutému příměří, což je také ve hře. Pořád nevíme, co by pak na ukrajinském území následovalo. Nějaká loutková vláda, proti níž by útoky směřovaly? Jiná situace je také na západě Ukrajiny, jiná na východě. Na neklid na ukrajinském území, a to i v případě již dobytých měst, se musíme připravovat v dlouhodobém rámci. V případě pádu velkých měst a stažení soudobé vlády spojenci budou podporovat guerillovou válku nebo jiné diverzní akce.

Krátce po ruské invazi jste v hojně sdíleném příspěvku na Facebooku napsal, že po Ukrajině přijde na řadu Pobaltí. Je tento scénář s vědomím odvážného boje Ukrajiny méně pravděpodobný?

Přiznám se, že ano. Útoku na Pobaltí už bych věřil méně, protože se zlomila vítězná image ruské armády, kterou si vydobyla operacemi na Krymu, v Gruzii či v Sýrii. Nyní je důležité povzbuzení pro další protivníky ruské armády. Že ji lze zastavit a porazit. Na straně druhé může část ruské společnosti hodnotit vývoj pozitivně. A kdyby nakonec došlo v uvozovkách k ruskému vítězství a nastolení loutkové vlády, tak by to Rusko prodávalo jako své vítězství a část lidí by na to mohla slyšet.

Kdo však může být na řadě – a je to docela jednoduché sousto, které by Putin mohl prodat jako svůj úspěch –, je Moldávie. Není ve strukturách NATO. Už ji na mapách ukazoval i běloruský prezident Lukašenko. Rusové mají svá vojska v Podněstří a Putin by se dostal na dotek NATO v Rumunsku. Tam bych nyní viděl aktuální nebezpečí.

Válka na Ukrajině má a dál nepochybně bude mít dopady na českou politiku. Ještě před měsícem, kdy vláda avizovala navyšování rozpočtu ministerstva obrany ke dvěma procentům HDP, to spíš vypadlo jako zbožné přání. Souhlasíte, že se přístup změní?

Ano, nevím, jestli se dvě procenta podaří hned. Ale určitě současná vláda podnikne takové kroky. Samozřejmě je problém, kde peníze brát. Nyní česká společnost zažívá situaci podobnou listopadu 1989 nebo okupaci v srpnu 1968, ale všichni víme, že tyto euforické stavy jednoty u nás netrvají dlouho. Ekonomické dopady časem mohou vést k celostátním problémům. Výše armádních výdajů bude také odvislá od podpory zbytku politické scény. Hodně bude záviset na ANO, zda bude ve své rétorice využívat případné sociální dopady, protože se kvůli obraně nebude dávat tolik právě do sociální oblasti. Takže se téma může stát předmětem politického boje.

Určitě lze očekávat mnohem aktuálnější diskuse ohledně vojenských otázek. Berete větší zbrojení v Česku i ve zbytku Evropy jako hotovou věc?

V aktuálním výhledu ano. Dovedu si představit, že by došlo ke zhroucení ruského režimu, ale i kdyby k němu došlo, stejně tam přijde jiný režim, který bude navazovat na ruskou expanzivní politiku. Anebo by vznikly vnitřní třenice, které stejně Evropu donutí zbrojit. Zbrojení také bude podáváno jako odstrašující prostředek pro rodícího se globálního protivníka, kterým je Čína. Myslím si, že z toho nyní nelze couvnout.

Naznačil jste pád putinovského režimu. Hovoří se o tom, že má ruský prezident stále podporu asi 70 procent Rusů. Je svržení vůbec reálná možnost?

To je opravdu spíše výjimečný scénář. Nikdo nevíme, jak je Putin podporovaný svým bezprostředním okolím. Velká část obyvatelstva, masírovaná oficiálními médii, věří ve správnost jeho počínání. Nevěří v něj jen určitá elita v Moskvě a Petrohradu, ale je otázka, nakolik má vazby na struktury v armádě a ve zpravodajských službách, které jsou jediné schopné Putina svrhnout. Souhlasím, že podpora je stále silná a Putin může i tuto krizi přečkat. Nicméně jsou tu i proměnné, které neznáme.

Moje generace zná brannou výchovu už jen z vyprávění rodičů. Budou se i takové záležitosti vracet do veřejné diskuse?

Už se o tom mluvilo několik let a vždycky to skončilo polovičatě. Teď tu máme skutečný důvod ke změně. Záležitosti civilní obrany jsou naší veřejnosti teď neznámé. Podlehli jsme iluzi, že už nic takového nebude potřeba. Je důležité, aby lidé měli alespoň základní znalosti, co za krizové situace dělat. Netýká se to jen školního věku. Jak říkáte, vaše dospělá generace už to nezažila. Já brannou výchovu ještě jako dítě pamatuji. Měli jsme z toho jako děti legraci, když jsme se navlékali do pláštěnek, nosili plynové masky a probíhali kouřem z dýmovnice. V určité míře – neříkám tak jako za komunismu – by se to obnovit mělo.

Přijde na řadu i diskuse ohledně návratu povinné vojenské služby?

Tohle nevidím jako tolik potřebné, pokud se bude budovat kvalitní profesionální armáda a propracovaný systém záloh. Když budu vycházet z informací, které z Ukrajiny přicházejí: ruská branecká armáda není tak výkonná. Mladí osmnáctiletí kluci, kteří tam často byli nasazeni, nejsou rozhodujícími aktéry války. Moderní válka se posouvá k umělé inteligenci a robotizaci a tam bychom měli napnout svoje síly. Prostě se více snažit, aby za nás na frontě bojovali roboti. Je jasné, že se to v krátké době nepodaří. Spíše vytyčuji směr, kterým by se to mělo ubírat. Tedy odhodlaná, vysoce výkonná, vážená, profesionální armáda, doplňovaná těmi, co se chtějí zúčastnit, s obyvatelstvem, které ví, jak reagovat v krizových situacích. Ale dominantně klást důraz na moderní výzbroj, kterou lze protivníka udolat bez velkých lidských ztrát.

Některá města už řeší obnovy protileteckých krytů. Nestraší obyvatele?

Je to potřeba. Ano, tuto krizi jsme si dovedli obtížně představit. Neznamená to, že za dvacet let nemůže nastat jiná krize. Žili jsme v příliš velké iluzi míru, která nenastala. Musíme se připravit i na možný vývoj, aby ta společnost nebyla tak šokovaná, pokud by k něčemu takovému došlo. Nepovažuji to za strašení.

Může se tato geografická a částečně i politická blízkost války nějak dál podepsat na české politice?

Prokremelská scéna v české společnosti, která pořád není zanedbatelná, bude hledat nějakého hlavního reprezentanta. V současné době jej nemá. Částečně se toho ujímá Tomio Okamura a jeho strana SPD, ale není to tak silný prvek. Dojde u nás určitě k větší polarizaci mezi prokremelskými silami a prozápadním zbytkem společnosti. Pokud nedojde k brutálnější eskalaci konfliktu na Ukrajině, bude se rozdělení u nás vyhrocovat.

Takže obdiv a nostalgie části lidí po sovětských a ruských časech bude pokračovat i po invazi na Ukrajinu?

Obávám se, že ano. Tato skupina nezmizí. Možná byla jen na chvíli zahnána do defenzivy, ale rychle se otřepala, a dokonce by Rusům pomohla, kdyby v nějaké krizové situaci došli až k našim hranicím. Už teď vidíme i obracení názorů těch, kteří třeba ještě minulý čtvrtek řekli, že jsou proti agresi. Velmi rychle zase nabíhají ke zpochybňování ukrajinského boje tak jako před krizí. Máme tady široké spektrum lidí, kteří šíří dezinformace nebo selektivně tříděné informace k podpoře ruských argumentů. Jsou tu dál polovojenské skupiny. Vidíme v části společnosti i státní sféře protizápadní a prokremelský narativ. Záměrně neříkám proruský, protože i ruská společnost je rozdělená. Taky nesouhlasím s tím, jak se teď paušálně útočí na vše ruské. V Česku je mnoho prodemokratických Rusů.

Čím si vysvětlujete ten neutuchající obdiv k Rusku u části obyvatel, proč vzpomínají s nostalgií na dřívější režim?

Je to mix celé řady faktorů. Vliv všeslovanských myšlenek, které se ještě udržují v části společnosti od devatenáctého století. Je to taková deklarovaná slovanská vzájemnost. Taky vděčnost Rudé armádě, která je dominantně chápána jako ruská. Po druhé světové válce řada lidí dostala v Sudetech majetek. Takže se u mnohých propojilo vítězství Rudé armády a zisk majetku, což se pojilo i s protiněmeckými výpady. Je tu také obdiv k ruskému režimu, který se začal objevovat u některých konzervativně-národoveckých kruhů u nás. A to v situaci, kdy na Západě docházelo ke vzestupu wokeismu (ideologie, která bojuje proti diskriminaci žen sexismem, proti diskriminaci černých rasismem, proti diskriminaci LGBT heterofobií a proti omezování svobody slova omezováním svobody slova názorových oponentů, pozn. red.) se všemi projevy militantního enviromentalismu nebo novými genderovými přístupy. To některým vadilo a přiklonili se k ruskému režimu, který se hodnotově staví jinam. A mnohým jen vadí Západ, tak si hledají jinou variantu.

Současnou krizi doprovází rekordní uprchlická vlna. Východoevropská společnost se k ní zatím postavila skvěle. Stoupneme v očích západních spojenců poté, co před několika lety v EU krachlo přerozdělování běženců?

Je to dáno zájmy a kulturními postoji jednotlivých zemí. Při té dřívější krizi chtěla EU více distribuovat lidi ze Středního východu a Afriky. Tady byli odmítání z kulturních důvodů a většinový názor byl takový, že nejsou až tak válečnými jako ekonomickými migranty. Zato v současné době je jasné, že ukrajinské ženy s dětmi jsou skuteční uprchlíci před válkou. Navíc v Česku se v posledních letech ukázala silná integrace Ukrajinců do společnosti. Jsou přijímáni díky začlenění do pracovních kolektivů. Je ale asi ošemetné říct, že tím u spojenců stoupneme. Mohou tuto vlnu brát více jako problém východní Evropy. Stejně to neřeší masovou migraci ze Středního východu a Afriky do západních zemí Unie.

Když shrneme poslední týden, který šokoval celý svět, jaký nejsilnější signál mu vyslali Ukrajinci?

Je to schopnost bránit se ruskému kolosu. Za týden se hrdinou stal prezident Zelenskyj. Je v obleženém městě se svými generály, zatímco Putin je izolovaný někde v zázemí a jedná s devítimetrovým odstupem. Budovala se image prezidenta jezdícího na medvědovi a tuto image Ukrajina dokázala zničit a zasadila ránu neporazitelné image Ruska, kterou si v posledních patnácti letech vybudovalo. Ale i kdyby se Ukrajině přestalo dařit, měla by zůstat v paměti tato obranná schopnost z prvních dní. Musí být vzorem pro ostatní, kteří se budou ruské agresi bránit.

Československo zažilo Mnichov 1938, později sovětskou okupaci 1968. Myslíte, že Češi nyní tolik stojí za Ukrajinou, protože vnímají určité odčinění vlastní pohnuté historie?

U části elit ano. Část to podává tak, že se nyní nechováme tak, jako se k nám Západ zachoval během Mnichova. Nicméně tohle nezasáhne celou společnost. Myslím, že panuje i obava z negativ ruského režimu, jež by mohl přinést k nám. Kdyby jejich armáda došla až na naše území, dosadila si tu loutkovou vládu, tak to znamená konec klidného konzumního a relativně svobodného života, jaký jsme měli doposud. Dokonce i lidé, kteří některé aspekty Putinova režimu chválili, se mohou bát, že by nastala úplně jiná situace, kdyby se to zvrtlo. Podporou Ukrajiny bojujeme i za sebe. Na Ukrajině může dojít k nečekaným zvratům, agrese Ruska může pokračovat. Je třeba zachovat dominantní postoj, který se teď zakotvil v české společnosti.