Zakalená a teplá. Jak se Čechům změní voda

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Řádky výše naznačují, s lehkou nadsázkou, jak by mohla vypadat ne až tak vzdálená budoucnost. A to zejména z pohledu systému dodávek pitné vody, který je komplexní a investice do něj vysoké. Když navíc vidíme, jakým způsobem sužuje nedostatek pitné vody a sucho například Španělsko, měla by se nám rozsvítit varovná kontrolka.

Jak tedy klimatická změna dopadne na surovou, respektive pitnou vodu?

Než se pustíme do analýzy, je potřeba zdůraznit, že neexistuje jedna voda. Polovina pitné vody v Česku teče z povrchových zdrojů (nádrže, řeky…), druhá polovina z podzemí.

Povrchové vody jsou méně kvalitní, musí se tudíž upravovat pomocí modernější technologie. Třeba Praha nebo Plzeň s pomocí těch nejmodernějších dodávají velmi kvalitní vodu, protože z povrchové musí dostat celou řadu látek. Naopak Brno čerpá část vody z podzemí, která je natolik kvalitní, že u ní stačí nižší úroveň filtrace. Stejně jako v horských oblastech, kde sbírají dešťovou vodu tolik nezatíženou lidskou činností a zemědělstvím.

Podzemní vody jsou zpravidla kvalitnější, ale i do nich se v čím dál větším množství dostávají třeba pesticidy. Akorát toto znečištění má zpoždění.

Asi trochu teoretický úvod, ale pro pochopení komplexnosti problému je to nutné, protože dopady klimatické změny nebudou jednotné. Přizpůsobit se bude muset celý systém, ale jednotlivé vodárny budou čelit odlišným problémům.

Výhled do roku 2100 pro Česko vypadá následovně: teplota oproti roku 1960 vzroste přibližně o 4 až 5 stupňů Celsia (záleží, jak moc se lidstvu podaří snížit objem vypouštěných emisí). Srážky zůstanou plus mínus na stejné úrovni.

Jenže vyšší teplota znamená méně sněhu, který je pro zadržení vody v krajině a pro naplňování podzemních vod klíčový. Zároveň je větší pravděpodobnost výskytu extrémních jevů. Přívalové deště pak, pokud je nedokážeme účinně zadržet, rychle odtečou.

Vyšší teplota také znamená, že se z přírody bude odpařovat větší množství vody.

Výsledkem bude její úbytek, jak na detailních datech a modelech ukazuje graf výzkumníků z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd.

Jak ale upozorňuje vědec z Akademie věd Evžen Zeman propočítávající objem vody v krajině, zhoršení nebude všude stejné. Což sice zní jako dobrá zpráva, jenže pravým důvodem je, že je řeč o oblastech, kde už to jednoduše o moc zhoršit nejde. „Třeba na takové jižní Moravě jsou změny relativně malé. Jenže to je tím, že tam už teď voda není a není co brát,“ vysvětluje Zeman.

S kolegy dokončili nejnovější studii, ve které počítali výhled i na rok 2100 a zabývali se přítoky největší české zásobárny pitné vody – Švihovem na řece Želivce. Konkrétně otázkou, o kolik vody méně či více do nádrže přiteče.

„Musíme tato data interpretovat v rámci nejistoty. Je více globálních modelů vývoje počasí, jsou různé emisní scénáře. Záleží na povodí, lokalitě, časovém období. Ale průměr nám vychází rámcově tak, že průměrný průtok klesne o 10 až 50 %. Znamená to, že snížení je výrazné a trend je jasný,“ popisuje Zeman.

Úbytek vody je vidět i v podzemí. Podle dat Českého hydrometeorologického ústavu poklesla průměrná vydatnost (VAL) u hlubokých vrtů mezi dubnem 2011 a dubnem 2022 o 127 %.

Roli sehrály suché roky. Ale nejsou jediným důvodem. „Příčina poklesu tkví především ve zvýšeném výparu vody ze země v důsledku narůstajících teplot. Srážek sice v tomto období napršelo o 5 % méně, než jaký je dlouhodobý průměr, hlavní problém ale spočívá v jejich rozložení. Většina vody naprší v rámci přívalových dešťů, takže následně odteče po povrchu a do podloží se nedostane,“ vysvětluje Alexandra Cholevová, analytička Česka v datech.

Ačkoli prozatím žijeme ve vodním blahobytu, dopady klimatické změny jsou blíže, než si myslíme.

„Barcelona měla hodně času, aby se na tu situaci mohla připravit, ale zanedbali to. Tam se ta debata nevedla, i když měli k dispozici technologie na odsolování mořské vody. My dnes ale máme čas tu debatu vést. A klimatologové upozorňují, že ten problém s velkou pravděpodobnostní nastane, takže je třeba si začít říkat, co s tím budeme dělat,“ řekl před časem pro SZ Byznys šéf Pražských vodovodů a kanalizací Petr Mrkos.

Na jedné straně úbytek vody, na druhé straně výkyvy počasí. Praktické dopady můžeme vidět už teď, a to na příkladu Vodárny Káraný.

Částečně odebírá vodu z podzemních zdrojů a částečně využívá vodu z řeky Jizery, kterou přes horniny čistí - zasakuje ji do podzemí, odkud ji posléze vodohospodáři opět čerpají.

V okamžiku, kdy přijdou přívalové deště a průtok řeky se zvýší třeba čtyřikrát, to ale pro úpravnu neznamená, že vyrobí více pitné vody.

„Uteče nám to do Labe a nevyrobíme víc. Máme nějakou možnost akumulace a nedokážeme to jednorázově a najednou zvýšit,“ vysvětluje člen představenstva Vodárny Káraný Marek Skalický.

Na druhé straně se už v posledních letech - zejména v době velkého sucha mezi roky 2015 až 2020 - projevuje nedostatek vody, kvůli kterému museli přívod do vodárny vypnout. Čerpali vodu z podzemí, kterou posléze během deštivějších měsíců doplňovali.

„Stalo se, že jsme nejeli čtyři až pět týdnů. Pořád to ale bylo bezpečné, protože máme rezervu dvou měsíců, kdy můžeme vodu z podzemí pouze čerpat. Mohli bychom brát i vodu z řeky. Jenže voda není naředěná. Teče méně srážek, ale čistírna produkuje stále stejně vody. Výsledkem je, že ji musíme více upravovat, zanáší nám filtry, zanáší horninové prostředí. Každá voda je upravitelná, ale je to dražší,“ vysvětluje Skalický.

Jak ostatně Český hydrometeorologický ústav uvedl v roce 2019, na řece bylo v červenci 2018 celkem 20 dnů hydrologického sucha, v roce 2019 pak 21 dnů. Tento údaj říká, že průtok v tomto případě konkrétně na stanici v Předměřicích je nižší než 6,61 kubíků za vteřinu.

Jiným příkladem jsou Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, které dodávají vodu pro více jak 700 tisíc lidí. V zásadě odebírají horskou, napršenou vodu, vysvětluje mluvčí společnosti Marek Síbrt. Nemusí řešit pesticidy či jiné látky, a tudíž nepotřebují moderní a drahou technologii, jako je filtrace přes aktivní uhlí. I u nich se ale projevuje změna klimatu.

Jedním vlivem je eroze lesa v důsledku kůrovce. Lesy už nedokáží zadržet vodu, takže do nádrží jim teče zakalená.

Kvůli stoupající teplotě jim také začíná voda dříve kvést, a to už v únoru. Špinavější a teplejší voda (pitná totiž musí mít 8 až 12 °C) může způsobit, že i tyto úpravny budou muset investovat do modernějších technologií. O to více, pokud budou častější přívalové deště, které spláchnou půdu. Tím ale také vzroste tlak na cenu.

Na ceně vody se mohou podepsat i dusičnany. Tyto látky byly v minulosti bedlivě sledovány kvůli intenzivnímu hnojení a je stanovené jejich maximální množství v pitné vodě.

Podle Tomáše Hlouška ze Sdružení oboru vodovodů a kanalizací je nemusí vodárny řešit, protože se s nadlimitními koncentracemi nepotýkají. „Pokud si dá někdo klobásu, tak těch dusičnanů spolyká daleko víc, než kolik jich je ve vodě. Zvlášť, pokud ji ještě zapije pivem,“ přibližuje jejich výskyt Jan Klír z Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu.

Látky se navíc přirozeně vyskytují i v zelenině či potravinách a v přiměřeném množství nejsou nijak nebezpečné. Postupně tak přestaly být dusičnany ve vodě tématem, naopak se více začaly monitorovat látky zbylé po pesticidech.

„V posledních letech se méně používají hnojiva, která přímo obsahují nitrátovou formu dusíku. Z hlediska hnojiv je trend určitě snižující,“ přidává další důvod ústupu dusičnanů Pavel Růžek z Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu.

Jenže trend se obrací. „Měli jsme dobré úspěchy, kvalita vody se zlepšovala. Ale v posledních asi pěti letech se kvalita vody začíná zhoršovat, protože obsah dusičnanů stoupá. Není to možné svést na hnojiva, je to dáno nárůstem teplot,“ říká odborník na zemědělství Jan Klír.

Se zvyšující se teplotou půdy a prodloužením teplé sezóny až do listopadu totiž v půdě delší dobu probíhají rozkladné procesy. Tím pak uniká dusík do povrchových i podzemních vod.

Podle technologa Hlouška, který zároveň pracuje ve Středočeských vodárnách, se úpravny mohou vybavit novou technologií na odstraňování dusičnanů, pokud by začaly přesahovat předepsané normy. Jenže to bude stát další peníze.

Výroba pitné vody se navíc bude muset vyrovnat i s dalšími látkami, které ve vodě nacházíme. Příkladem jsou mikro- či spíše nanoplasty.

Plastové částečky menší než pět milimetrů prší z nebe, mrznou v antarktických ledech. Najdeme je až v 83 % světové kohoutkové vody.

Podle výzkumu Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd jsou i v české vodě. Drtivou většinu tvořila velikost do 10 mikrometrů. Relativně dobrou zprávou je, že poté, co voda prošla úpravnou, se jejich množství snížilo o 70 až 88 %.

Vědci se domnívají, že mají poměrně významný dopad na životní prostředí. Třeba že zhoršují fotosyntézu rostlin, což může vést ke ztrátě 4 až 14 % celosvětové produkce obilnin či rýže. V důsledku může nastat hladomor v některých částech světa, protože zkrátka nebude dost jídla, varují experti.

Jestli jsou ale škodlivé a toxické pro lidi v pitné vodě, nevíme. „Škodí při inhalaci, to víme z textilek. Ale není prozatím žádný důkaz, že by škodily při příjmu v potravě,“ vysvětluje František Kožíšek z oddělení hygieny vody Státního zdravotního ústavu.

Na evropské úrovni se diskutuje, zda maličkaté plastové částečky nepřidat na seznam látek, které je dobré sledovat. Zatím alespoň Evropská komise sjednotila metodiku, jak je vlastně zkoumat.

Výskyt plastů ve vodě ilustruje pokrok, jaký lidstvo udělalo při analýze vzorků. Podobně jako dohlédneme o mnoho dál do vesmíru, vidíme i daleko dál do kapky pitné vody. Zatímco dříve bychom označili vodu za čistou, nyní víme, že se v ní nachází nano-plasty.

Každá voda je upravitelná, zní vodárenská poučka, jenže otázkou je, jak vysoké náklady jsme ochotni za čistou vodu nést.

Apokalyptický scénář nyní nehrozí, Česko má dostatek pitné vody, dokáže ji i velmi kvalitně vyrábět. Zlepšují se technologie, investuje se i do čistíren odpadních vod, aby byly toky čistší.

Pozitivní taktéž je, že původní vodárenská soustava, budovaná ještě za socialistické totality zejména pro těžký průmysl, má rezervy. Za posledních 30 let totiž klesl jak objem vyrobené vody, tak i spotřebované. S vodou lépe hospodaříme, máme šetrnější spotřebiče a z průmyslu se přeorientováváme na služby.

Nemělo by to ovšem sloužit k falešnému pocitu bezpečí, ale spíše jako prevence před paralýzou. Aby Česko najednou nebylo překvapené nedostatkem jako třeba Španělsko, je potřeba veřejně řešit, jakou cenu jsme ochotni platit a jak celý systém zefektivnit.

Jak například zjistit, kde se voda ztrácí. V roce 2023 se totiž z vyrobené vody nedostalo k firmám či domácnostem 85 milionů kubíků vody. Tedy 15 % vyrobené vody se kvůli průsakům někde ztratilo.

Jedním ze skloňovaných řešení jsou chytré vodoměry.

„Může to vypadat třeba tak, že každý bude mít přidělené nějaké množství pro denní spotřebu, dejme tomu 100 l, které jsou komfortní. Ti, kdo si budou napouštět bazény nebo využívat vodu pro mytí aut, si budou muset holt připlatit, aby se zohlednilo to, že voda může být v určitý okamžik nedostatkovým zbožím,“ zmiňuje další nápad šéf Pražských vodovodů a kanalizací Petr Mrkos.

Zároveň se Česko musí připravit na investice do zachycení vody. Jestliže řeky budou vysychat, je potřeba akumulovat vodu v dostatečném množství v nádržích.

Už dlouho se řeší i cena surové vody. Podzemní je totiž levnější než povrchová a žádná z vlád to nedokázala vyřešit. Vede to k tomu, že ve velkém čerpáme právě podzemní vodu, která by ale měla sloužit jako zásoba pro období, kdy bude nejhůř.