Za kampaní proti radaru byly ruské prachy, říká klíčový vládní stratég

Málokdo ví o české bezpečnosti tolik jako Martin Povejšil. Jeho funkce „vrchního ředitele sekce bezpečnostní a multilaterální Ministerstva zahraničních věcí“ zní dost technicistně. V posledních letech ale byla jeho práce napínavá víc než dost.

Místy připomínala dokonce špionážní thriller, třeba když Česko kvůli aféře Vrbětice vyhošťovalo téměř kompletní osazenstvo ruské ambasády v Praze.

Povejšil byl u toho, stejně jako třeba v nultých letech u vyjednávání o americkém radaru, který nakonec padl pod stůl, či aktuální americké smlouvy o obranné spolupráci, jež momentálně prochází ratifikací v českém parlamentu. A jeho tým stojí i za novou českou bezpečnostní strategií vlády.

Dokument natvrdo a bez diplomatických okolků označuje ruskou hrozbu. „Rusko záměrně působí proti politické, ekonomické a společenské stabilitě v ČR,“ píše se v něm například. Komunistická Čína zase podle strategie „ohrožuje mezinárodní řád“.

V rozhovoru se Seznam Zprávami Povejšil říká, že o tom, jak vážná hrozba z Ruska byla a je, české úřady dobře vědí od roku 2008, zejména v souvislosti s vyjednáváním s USA o radaru. „Tehdy jsme si uvědomili, že proti nám běží velmi široce pojatá vlivová operace z Ruska, které přisluhovala zdejší pátá kolona. Měli jsme informace od zpravodajských služeb, že to běží, že za tím jsou ruské prachy. Věděli jsme to, ale neuměli jsme s tím zacházet,“ popisuje Povejšil v jednom z mála rozhovorů, které poskytl.

Je do očí bijící, že poslední strategický dokument tohoto typu mělo Česko z roku 2015. A i když už bylo po ruské okupaci Krymu, mluvilo se o ruské hrozbě jen v tajenkách. „Upřímně, ten důvod, proč to trvalo tak dlouho, byl, že kdybychom to dělali za předchozí vlády, dopadne to hůř než v roce 2015 po Krymu,“ říká otevřeně špičkový český diplomat o složitých poměrech v české domácí politice v poslední dekádě.

Sám má pověst muže, který se jako jeden z mála „podřízených“ těšil respektu Andreje Babiše, když byl na postu premiéra. Právě za jeho vlády a navzdory vlivu proruského prezidenta Miloše Zemana se ale nakonec české bezpečnostní komunitě podařilo v roce 2021 vypořádat s ruskou špionážní sítí usídlenou v Praze poté, co vyšlo najevo, že ruští agenti stáli za výbuchy v muničních skladech ve Vrběticích. „Vrbětice byly důležité, protože probudily minulou vládu,“ upozorňuje Povejšil. Jak sám zdůrazňuje, svou roli vidí hlavně v zákulisí, protože diplomacie „nemá ráda rozruch“.

Bez nadsázky lze říct, že Martin Povejšil patří k lidem, kteří se prali za západní ukotvení Česka v časech, kdy část politických elit – zejména prezident Zeman – podceňovala ruskou hrozbu, která se od loňska zhmotnila v plné síle ve vojenské agresi proti Ukrajině.

Co říká o pozici Česka na mezinárodní scéně návštěva ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského? Přespal v Praze, české letadlo ho přepravovalo do dalších zemí a z Turecka přivezlo propuštěné zajatce z Azovstalu. To nepochybně chce důvěru.

V rovině politicko-symbolické nás to zařazuje do první ligy zemí, které podporují Ukrajinu a které dělají všechno, co můžou, aby válka skončila tak, jak chceme, tedy aby Rusku byla postavena hráz. Tato pozice se vytvářela postupně, nejen v souvislosti s válkou na Ukrajině, ale třeba i díky tomu, jak jsme odvedli předsednictví Evropské unii v loňském roce. To nás situuje zpět, kam patříme, do západního společenství. S tím, že gravitační jádro západní civilizace se kvůli nepochopitelné barbarské agresi vůči Ukrajině výrazně posunulo na východ.

Sám mluvíte o cestě zpět. Česko má za sebou éru, kdy významná část politických elit, zejména prezident Miloš Zeman, rozvolňovala vazby na západní spojence. To muselo poznamenat důvěru k Česku. Máme ji už zpět?

My jsme země, která dvacet let neměla jednotnou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku. Možné i déle, kdybychom šli hlouběji do éry prezidentství Václava Havla, i tam byly disharmonie. Ale dvacet let jsme rozhodně byli pro celou řadu spojenců a partnerů zemí, kde je nutné velmi pečlivě rozlišovat, s kým o čem mluvit a na čem se domlouvat, aby to mělo relevanci.

To myslíte, že skončilo?

Myslím, že ano. Byl jsem osobně u schůzky nejvyšších ústavních činitelů, která proběhla před měsícem a půl, poté, co se ujal úřadu nový prezident. A to byla ukázka toho, jak to má být: synergie a komplementarita. Strategická jednota nejvyššího politického vedení země je hmatatelná.

Dobře. Ale vydrží to tentokrát? Nemohou to rozbít politická ega? V české politice – a zejména té zahraniční, možná významně poznamenané havlovským komplexem – už jsme to mnohokrát zažili. Můžeme si připomenout kohoutí zápasy o předsednictví EU v roce 2009 mezi Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem. Co třeba návštěva v USA v Bílém domě, o které se mluví už rok, ale termín zatím oznámený nebyl – nemůže tu vámi popisovanou harmonii zkomplikovat?

Stát se může leccos, že by to ale rozbila návštěva v USA, si nemyslím. Vím, že mezi premiérem a prezidentem existuje porozumění, že teď je na tahu premiér a prezident může být na tahu někdy ve druhé polovině funkčního období. To má svou logiku. Jestli se tu objeví nějaké fraktury uvnitř politické reprezentace, zejména v koalici, nebude to po linii zahraniční a bezpečnostní politiky, ale spíše hospodářské či sociální.

Vy jste se svým týmem koordinoval vznik nové bezpečnostní strategie, která nebývale jasně pojmenovává hrozby - zejména tu, kterou představuje Rusko. Předchozí obdobný dokument stát vydal v režii Ministerstva zahraničních věcí v roce 2015, tedy už rok po okupaci Krymu. Takto jasně nehovořila. Ještě jste si nebyli jistí ruskou hrozbou, nebo to „cenzurovala“ domácí politická situace?

Tehdy jsme to schovávali za různé kritické eufemismy. Zaprvé to odpovídalo obecnému západnímu trendu, z kterého jsme možná neměli odvahu vykročit tím, že bychom věci pojmenovali, jako jsme to udělali teď. Zadruhé, měli jsme vládu, která byla závislá na podpoře komunistů, a tím pádem i prezidenta. Nějakým otevřenějším jazykem bychom přilévali olej do ohně vnitropolitickým rozporům, tomu jsme se chtěli vyhnout.

Takže se raději ani žádný obdobný strategický dokument do letoška nesepisoval?

Upřímně, ten důvod, proč to trvalo tak dlouho, byl, že kdybychom to dělali za předchozí vlády, dopadne to hůř než v roce 2015 po Krymu.

Jak dlouho víte, že ta hrozba z Ruska je tak vážná, jak to dnes všichni vidí na krvavých bojištích na Ukrajině?

Víme to od roku 2008.

Tedy kolem radaru? Vy jste byl jedním z vyjednavačů smluv pro umístění amerického protiraketového systému v Brdech.

Byl jsem zástupce Tomáše Pojara (v současnosti poradce pro národní bezpečnost jmenovaný vládou Petra Fialy – pozn. red.) coby hlavního vyjednavače, negocioval jsem část radarové smlouvy. Měli jsme to rozdělené na kapitoly, já měl například životní prostředí, cla, šlo o opravdu citlivé věci. Tehdy jsme si uvědomili, že proti nám běží velmi široce pojatá vlivová operace z Ruska, které přisluhovala zdejší pátá kolona. A také to víme od invaze do Gruzie, která také proběhla v roce 2008.

Pamatuji si, že v časech radaru politici říkali minimálně off-record, že jde o ruský vliv. My jako novináři jsme tomu ale příliš nevěřili. Důkazy jsme neviděli, měli jsme skoro neotřesitelný pocit bezpečí, že jsme už překonali iniciační fázi transformace. Taková, myslím, byla doba. A znělo to spíš, jako by se politici na ruský vliv vymlouvali, protože nezvládali komunikaci kolem radaru.

Každá mince má dvě strany. Je potřeba sebekriticky přiznat, že naše komunikační kampaň kolem umístění radaru nebyla úplně ideální. Ale hlavně nebyla připravená na takový zásah.

Tehdy jste to neuměli předvídat?

My jsme to uměli předvídat, ale neuměli jsme s tím zacházet. Měli jsme informace od zpravodajských služeb, že to běží, že za tím jsou ruské prachy, věděli jsme to. Kámen úrazu byl, že jsme to neuměli ovlivnit. Co se ani ovlivnit nedalo, bylo pak rozhodnutí na americké straně, která projekt nakonec potopila.

Český parlament projednává smlouvu o obranné spolupráci (DCA), která je velmi podobná té radarové - týká se pobytu amerických vojsk, ale nevztahuje se k žádné konkrétní základně. Jakýkoli pobyt amerických vojáků by znovu musel projít schvalováním dle Ústavy. Ratifikace probíhá zatím relativně standardně. Je to tím, že ruský vliv v Česku je oslabený – osekáním ruské ambasády a válkou –, nebo protože s ním už umí stát lépe zacházet, jak říkáte? A je to pro vás určité zadostiučinění po pádu radarového projektu?

Srovnání DCA s radarovou smlouvou je dle mého názoru možné jen do určité míry, a to z řady důvodů. Předně dnes máme válku v Evropě a veřejnost i odpovědné politické strany si samozřejmě uvědomují, že Česko nemůže jen pasivně přihlížet a musí pro svoji bezpečnost něco udělat.

V tomto kontextu je důležité, že za DCA stojí nejen všechny vládní strany, ale v zásadě ji podporuje i nejsilnější opoziční strana. K tomu přispěla i aktivní komunikace ze strany Ministerstva obrany a vlády, která poučena „radarovými“ zkušenostmi nechtěla nic podcenit a snažila se maximálně zúžit manévrovací prostor pro hybridní působení.

V neposlední řadě nelze rovněž zapomínat, že zatímco radarová základna byla svým způsobem unikátní bilaterální projekt, DCA je standardní nástroj, jímž disponuje 24 států NATO.

Pojďme ještě k ostatním hrozbám, které popisuje nová strategie. Velmi konkrétní je i popis hrozby, kterou pro Česko představuje Čína. V zemanovském období přitom bylo sbližování s komunistickou Čínou prioritou, údajně kvůli byznysu. Jak vysvětlit veřejnosti tyto prudké změny v postojích, které stát razí? A jak docílit trvalejší shody napříč politickými stranami?

Postoje vůči Číně se nyní neposouvají a nemění pouze v Česku, ale různou rychlostí prakticky ve všech západních zemích. Vnímání čínského trojúhelníku ve smyslu obchodní a negociační partner – konkurent – systémový rival se stále více vychyluje k té rivalitě, což je reakce na rostoucí čínské ambice a asertivitu vůči světu. To ale neznamená, že by ostatní roviny ze dne na den zmizely.

Hledání správného vyvážení nebude nikdy úplně u konce, takže ani v rámci naší vnitřní politiky nemůže trvale panovat úplná shoda. Fakt, že MZV a další instituce otevřeně upozorňují na negativní aspekty čínského působení, není samoúčelný. Je to i vodítko pro dlouhodobé rozhodování soukromého sektoru, ať už se to týká investic, otevřenosti v poskytování know-how, nebo potřeby IT zabezpečení.

V bezpečnostní strategii se mluví také o klimatu. Toto téma přitom bylo v české veřejné debatě dlouho politizované, ideologicky zabarvené či využívané přímo jako strašák. Není to téma podceňované i kvůli bezpečnostním hrozbám, které s sebou nese?

Myslím, že přestává být podceňované. Je to téma vážné a může mít dopady do všech oblastí státu, od zemědělství přes životní prostředí až po potravinovou bezpečnost. Když se na to člověk dívá z hlediska bezpečnosti, vidíme, že celá řada oblastí, které jsme vnímali mimo škálu bezpečnostních témat, se sekuritizuje nebo weaponizuje – využívají se jako zbraně.

Klimatická krize je tedy bezpečnostní hrozba, lze to tak říct? Jak se může projevit?

Je to součástí diapazonu (rozsahu, pozn. red.) bezpečnostních témat, která nelze pominout. Otázka klimatu a oteplování planety v souvislosti s potravinovou bezpečností může vyvolat nekontrolované migrační tlaky, které si ani neumíme představit, s dopady na demografickou strukturu našich společností. To samozřejmě může v nejdramatičtějších scénářích vést k podstatné politické nestabilitě až kolapsu našich politických systémů.

Bezpečnost je v Česku provázaná s jadernými tendry. Momentálně je v běhu tendr v Dukovanech. Rusko a Čína v tendru nejsou, to je jasné. Není ale bezpečnostním rizikem i souboj spojeneckých velmocí, jako je USA a Francie, o tuto zakázku? Půjde o složitou volbu i tvrdý byznys.

V zásadě nevidím žádná bezprostřední rizika, jež by z toho vyplývala. Který z těch partnerů to nakonec bude, bude mít své geopolitické důsledky pro postavení České republiky v mezinárodním měřítku. Pokud to bude Amerika, má to silný transatlantický rozměr, když to bude Francie, tak evropský rozměr, pokud Korea, pak silný indopacifický rozměr. Z hlediska bezpečnosti jsou to všechno spolehliví spojenci. Půjde jen o to, jak budou vypadat dodavatelské řetězce, aby se do hry nedostaly nějaké elementy, které by taková rizika mohly přinášet.

Nakolik to má být geopolitické a nakolik ekonomické a technické rozhodnutí?

Teď jsem četl nějaký článek, že je to (výběr partnera pro Dukovany - pozn. red.) důležitější než pořízení stíhaček F-35. Já si to nemyslím. Jde hlavně o to, aby tyto tendry neskončily jako vždycky - dle citátu soudruha Černomyrdina: Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky.

Když to shrnu, zažil jste složité časy, kdy Česko bylo pod tlakem ruského vlivu a Ministerstvo zahraničních věcí pod tlakem prezidenta Zemana, který měl ambici dělat vlastní zahraniční politiku orientovanou na východ. Ale došlo na vaše slova, byť, jak jste říkal, byla podávána eufemisticky a nekonkrétně. Jak vnímáte reakci české společnosti na válku na Ukrajině?

Premiér říká, že není den, kdy bychom nedodali kus vojenské techniky na Ukrajinu. Že to děláme jako desetimilionová země v půlmiliardovém obyvatelstvu EU, je téměř neuvěřitelné. Tím, že jsme to udělali hned, bez zaváhání a že se tam tři premiéři včetně premiéra Fialy vypravili brzy po invazi a ukázali, že se před Rusákem nepoděláme, jsme prokázali mimořádný leadership.

Jistě se v tom odráží trauma 68. roku, ať už jsme ho zažili, nebo ne - ruská invaze na Ukrajinu byla střižená podle operace, která vedla k obsazení Československa během jedné noci a dvou dnů. I to si s sebou neseme, stejně jako syndrom, že jsme neměli žádné spojence. Ten nás podle mě nutí, abychom byli co nejagilnější a nejúčinnější v tom, jak Ukrajinu podporujeme, ať už vojensky, ekonomicky, nebo humanitárně. A musím říct, že když si to uvědomím, tak to ve mně pořád vzbuzuje silné pocity: hrdosti a síly národa a odvahy politického vedení, které máme.