Z českého snu do ruského vězení? „Putinovy oběti jste z nás udělali vy“

Dariu, Janinu, Hannu, Sergeje, Annu, Ivana, Alexeje či Olgu toho spojuje víc, než by si momentálně přáli.

„Pocházím z Ruska. Bohužel.“

Daria S. se narodila na Sibiři. Dnes se za svůj původ div neomlouvá. Ačkoli „vždy stála proti Putinově režimu“, stejně jako stovky dalších upadla v nemilost. A to i v zemi, která pro ni přitom byla tou „zaslíbenou“. Její sen stát se vědkyní se zhmotnil díky brněnskému Masarykově ústavu.

„Do Brna jsem se přistěhovala minulý rok. Na Sibiři jsem prozatím nechala svého manžela i šestiletého syna s tím, že jakmile to pandemie umožní, přestěhují se za mnou,“ začíná své vyprávění pro Seznam Zprávy mladá Ruska.

Jenže sen o kariéře mezi špičkami české vědy vzal v nejlepším za své.

„25. února byla Rusům zakázána všechna víza, kromě humanitárních,“ uvádí Daria. Bylo to hned den poté, co na Ukrajinu vkročila ruská okupační vojska.

Dariu přepadl strach a rozhodla se vrátit na Sibiř pro svého syna. Uklidňovalo ji alespoň to, že jí český zaměstnavatel umožnil vykonávat práci i studium na dálku. To však není trvalé řešení. Podle plánu měla začít život v Česku s celou rodinou. Zbylí členové však vízový proces nestihli absolvovat celý.

„Hrozně se bojím svou rodinu opustit. Vždy jsme byli a jsme proti současné vládě, účastníme se demonstrací, podporujeme Navalného (uvězněného opozičního předáka, pozn. red.) a jsme proti válce,“ naříká Daria.

Dnes jí už ani tak nedělá starosti hroutící se kariéra. Spíše vězení, které jí za protirežimní aktivity doma hrozí. Sama však do Česka odjet nechce. „Bojím se opustit svého syna. Odloučení prožíval velice těžce, ale Česká republika mu nedovolí, aby šel se mnou. Můj syn je bilingvní, od jeho jednoho roku s ním mluvím anglicky, začal se učit i česky. Nyní je ruská propaganda vůči USA a Evropě agresivnější než kdy předtím a já se bojím o jeho bezpečnost,“ vysvětluje Daria.

Oproti ostatním má ale to štěstí, že kariéru v Česku mohla aspoň zahájit.

„Označují nás za oběti Putinova režimu, ale tak úplně to pravda není. Nařízení přišlo ze strany České republiky,“ namítá Anna R. Sama oslovila redakci Seznam Zpráv jménem skupiny 150 lidí, které trápí momentálně vzácný dokument – modrá karta.

Seznam Zprávy hovořily s 18 z nich.

„Od 25. února není možné získat pracovní povolení, modrou kartu, nebo si zařídit schůzku na úřadech kvůli biometrickým údajům. A to ani v případě, že jste si vyřídili papíry a vízum vám schválili před tragédií na Ukrajině,“ uvádí Anna s tím, že se neodvažuje označit „tragédii na Ukrajině“ za „válku“. „Pokud by mě česká vláda poslala zpět, můžu být v Rusku stíhána jen za to, že jsem použila toto slovo,“ vysvětluje.

Dle Anny, ale i dalších lidí, se kterými se Seznam Zprávy spojily, obdobný problém trápí více než 150 osob. „Jde především o IT inženýry, kteří sem přišli přes Program klíčový a vědecký personál, pracujících pro společnosti jako Google, Microsoft, IBM, Avast. Všichni jsme již v České republice, většina z nás přišla před invazí a nyní jsme se ocitli v tomto právním limbu,“ dodává Anna.

Anna problém neřeší sama. Je s ní i její kolega z branže, manžel Ivan. „Předtím, než si začnu stěžovat, chtěl bych říct, že ti, kdo trpí nejvíc, jsou Ukrajinci, situace je hrozná a já opravdu doufám, že válka brzy skončí. A pochopím, když v celé téhle tragédii menší příběhy, jako jsou ty naše, zapadnou,“ začíná svůj příběh pro Seznam Zprávy Ivan.

Anna a Ivan, oba IT inženýři, dostali minulý rok v dubnu pracovní nabídku. Podmínka – stěhování do Prahy. „V Čechách se nám vždy líbilo a zrovna jsme přemýšleli, že se z Ruska odstěhujeme, takže jsme nabídku okamžitě přijali,“ popisuje Ivan.

Manželský pár tak začal připravovat dokumenty potřebné k udělení víza – ověřenou kopii univerzitního diplomu, potvrzení o bezúhonnosti a další prověrky.

„I když jsme byli vedeni v rámci Programu klíčový a vědecký personál, kdy měl celý proces získání víza trvat jen několik měsíců, na ambasádě bylo období covidových omezení, takže bylo několik měsíců v kuse uzavřeno,“ popisuje pár první peripetie.

V mezičase aspoň chodili na kurzy češtiny. „Nakonec nám v půlce ledna schválili pracovní vízum a měli jsme v plánu přestěhovat se do Prahy mezi 21. a 27. únorem a začít pracovat…,“ dodává Ivan s tím, že horší načasování si nemohli vybrat.

Po napadení Ukrajiny Ruskem začaly problémy další. „Stanovisko českého Ministerstva vnitra je takové, že dle usnesení vlády již nebudou vyřizovány žádné případy ruských a běloruských občanů čistě na základě naší národnosti. Když se ale dostavíte na úřady, nedostanete žádný oficiální papír o odmítnutí, místo toho jen ústní sdělení, že nás nemohou přijmout,“ stěžuje si Anna.

Redakce se obrátila s otázkami na Ministerstva vnitra a zahraničí. Vnitro potvrdilo, že žádosti o víza nejsou z usnesení vlády nabírány. (Podrobněji v rámečku výše). Ministerstvo zahraničí do vydání tohoto textu na žádost o vyjádření nereagovalo.

„Předpokládám, že takovým přístupem se Ministerstvo vnitra snaží distancovat od jakéhokoli právního jednání, včetně obvinění z diskriminace. Nejsem si ani jistá, jestli česká vláda vůbec chápe, kolik lidí přišlo do Česka už se schválenými vízy a k vyřízení pracovního povolení jim chybí jen poslední krok. Třeba mně přitom celý proces stěhování zabral 10 měsíců,“ říká a odkazuje také na platformu Reddit, kde se o problému živě diskutuje.

„A to nemluvím o každodenním životě. Mastercard a Visa zablokovaly všechny ruské karty, takže jsme brzy byli téměř bez peněz. Finančně nás zachránil můj kolega. Otevření bankovního účtu se zde pro Rusy stalo prakticky nemožným, a to ani s podepsanou pracovní smlouvou a D vízem. Požadují modrou nebo pracovní kartu. Takže teď přežíváme na mražené pizze, ale aspoň něco,“ doplňuje Ivan, ale za fér to nepovažuje.

„Sečteno a podtrženo, ocitli jsme se v téměř úplné blokádě – lidé, kteří nikdy nepodporovali Putina a jeho režim, jsou utlačováni jen na základě národnosti. Trochu mi to připomíná minulost našich komunistů, kdy byla v kurzu kolektivní odpovědnost,“ říká Ivan.

Anně a Ivanovi zbývá asi 30 dnů, než budou muset Česko opustit. „Když si povídáme s českými kamarády, všichni jsou nám v této situaci velmi nakloněni a nabízejí pomocnou ruku, kdykoli mohou. Už několikrát navrhli, abychom zažádali o azylová víza, ale jak dlouhý proces to je? Jak bychom dokázali, že nám hrozí nebezpečí?“ uzavírá Ivan.

S cestou do spárů Putinova režimu se nehodlá smířit ani Janina, která se schválení modré karty dočkala v lednu. I jí se ale úřady rozhodly kartu nevydat. „Jen proto, že jsem z Ruska. Nemám nic společného s Putinovým psychopatickým režimem, nikdy jsem ho nevolila, jsem také poloviční Ukrajinka a jsem plná nenávisti kvůli tomu, co Rusko dělá na Ukrajině, ve vlasti mého otce, dědy a babičky,“ říká pro Seznam Zprávy.

Dodává, že se půl roku učila česky a byla rozhodnutá přestřihnout s Ruskem pupeční šňůru. „Už jsem nechtěla žít v Rusku a platit tam daně, které jdou do kapes úředníků a na válečné zločiny. Přišla jsem v míru, jsem špičková IT specialistka a stěhování pro mě bylo šancí na normální život. Mám ráda Prahu, místní lidi a ctím zdejší zákony, a opravdu bych tu chtěla zůstat. Opravdu bych chtěla dostat tuto šanci.“

Problém se netýká jen Rusů.

Do Česka přicestovala také Běloruska Hanna, její manžel, čtyřleté dítě a pes. Říká, že rozhodnutí pracovat v Česku přišlo po „teroru, který si prožili ve své zemi“.

„Nicméně naše schůzka na Ministerstvu vnitra, naplánovaná na 8. března, byla zrušená den předem a nedostali jsme žádné instrukce, co dělat dál. Později jsme byli informováni, že máme právo zde zůstat do doby, než vyprší naše víza (60 dnů), a pokud se nic nezmění, budeme muset opustit zemi,“ uvádí.

„Do Česka jsme přijeli hledat bezpečí a rovnost, víme, že tato země respektuje lidská práva a zákony. Splnili jsme všechny požadavky na zaměstnání v Česku, vše jsme zařizovali pět měsíců, dávali dohromady dokumenty, žádali o víza, která nám i schválili. Nicméně jsme po příjezdu byli ignorováni a zamítáni jen proto, že jsme Bělorusové. Je to bolestivé a zoufalé,“ smutní Hanna.

Stejně jako její ruští kolegové z branže, i ona se bojí postihů po nuceném návratu domů.

„Můj manžel by mohl být poslán do armády. Pokud odmítne, tak do vězení. Zahraniční zákazníci nechtějí mít nic společného s projekty v Bělorusku, takže bychom velice pravděpodobně přišli o práci, nebo bychom museli měsíce či roky cestovat z jedné země do druhé jako nomádi a doufat, že nás někde přijmou,“ říká pro Seznam Zprávy.

Dušuje se, že ani její rodina Lukašenkův režim nikdy nepodporovala. „Je nám hrozně líto, že jsme ho nedokázali zastavit před okupováním naší vlastní země. Zkuste si to představit: život v Bělorusku znamená žít pod neustálou hrozbou toho, že vše, na čem jste kdy pracovali, cokoli jste milovali, vám můžou kdykoli vzít. Můžete jít na spoustu let do vězení jen proto, že jste něco okomentovali na sociálních sítích. Policie vás může mučit, můžete být zabiti jen proto, že ukazujete odlišný názor, než mají teroristé a přisluhovači režimu.“

Janina dodává, že je „skutečně naštvaná“. „Takto se s námi jedná jen proto, že jsme Bělorusové. Přitom vím, že Česká republika podporuje naši prezidentku Světlanu Cichanouskou (vůdkyně opozice a vyzyvatelka Alexandra Lukašenka ve zmanipulovaných prezidentských volbách, pozn. red.) a několikrát tady padlo, že by vůči lidem, kteří mluví rusky nebo bělorusky, neměla panovat žádná diskriminace.“

Bělorus Sergej Š., který řeší totéž v bledě modrém, se pokoušel obrátit na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (OAMP) v Jihlavě.

„Tam mi přímo řekli, že jsem Bělorus, takže mě nemůžou přijmout,“ popisuje pro Seznam Zprávy. „A to i přesto, že mi česká vláda schválila vízum, české Ministerstvo práce mě schválilo v programu ,kvalifikovaných zaměstnanců‘, na jehož základě jsem byl pozván do země. Dodnes jsem nedostal odpověď, co dělat,“ zoufá si.

Sám považuje situaci za projev diskriminaci na základě národnosti, ačkoli „česká vláda říká, že je proti takovým projevům“.

„Když se vrátím do Běloruska, mohu čelit pronásledování ze strany úřadů za své politické a protiválečné názory. Nemůžu svou rodinu nechat bez obživy, mám čtyři děti,“ dodává.

A přidávají se k němu i další. „Láme mi to srdce. Kvůli uzurpátorům, kteří ilegálně řídí Bělorusko, můžeme přijít o všechno. Je to nefér. Česko za tu dobu, co tu žiju, miluju. Je to náš domov. Chceme žít v Česku, ne přežívat v Bělorusku,“ napsal redakci Eugene.

„Do Lukašenkova režimu se prostě nemůžu vrátit. Česko nás, Bělorusy bojující proti Lukašenkovi, podporovalo, ale zdá se, že se na to už zapomnělo,“ dodává 20letý Alexej.

Podle nového ruského zákona o „fake news“ mohou ve vězení lidé končit i v případě, že podporovali Ukrajinu během pobytu v Česku, upozorňuje Ruska Olga S.

„Putin zesiluje represe jak ze strany zákonodárců, tak ze strany donucovacích orgánů. Vše, co se neshoduje s oficiálními vyjádřeními ministerstva obrany, je předem prohlášeno za nepravdivou informaci. Za šíření této informace pomocí plakátů, bannerů, sociálních sítí nebo verbálně hrozí až 15 let vězení. Za výzvy k zamezení použití ruských jednotek – 3 roky vězení. Humanitární pomoc Ukrajině je nyní považována za vlastizradu a může být potrestána až 20 lety vězení,“ uvádí Olga.

Za přestupek je v Rusku považována také účast na protestech. „Pokud se stejná osoba účastní protestu podruhé a je zadržena znovu, jde už o zločin, který se trestá až pětiletým vězením,“ říká a sama se zdráhá vyslovit slovo „válka“.

„Všechna tato opatření lze plně aplikovat na ty, kteří byli v době vypuknutí války v Česku a vyšli do protiválečných akcí, veřejně vyjádřili svůj názor, dokonce válku jednoduše označili za válku (podle ruských zákonů nejde o válku, ale o speciální operaci), lze je najít pomocí služeb jako findface, lze i dohledat, jestli převedli peníze na pomoc Ukrajině. Pokud nás Česko vyžene zpátky, přijdeme o všechno,“ uzavírá Olga.