Článek
„Potřebujete kontrolora kvality? Češtinu se učím už dva měsíce,“ hlásí Natalia Stashoková zaměstnavateli z Nové Mosilany. Podobně jako desítky Ukrajinců v pondělí obhlíží jedno ze „stanovišť“ firem na burze práce.
Je deset hodin ráno, krajská pobočka úřadu práce je nacpaná lidmi. V zadní části přízemí se tvoří hloučky zvídavých lidí. Převažují v nich Ukrajinky ve středním věku. Stejně jako Natalia shánějí v Česku pracovní místo.
Před válkou na Ukrajině žila na pobřeží Černého moře, asi dvacet kilometrů od Oděsy. Do Brna utekla, protože tam už několik let žije její 25letý syn s manželkou. „Třeba budou mít děti a chci jim být nablízku,“ vysvětluje vystudovaná inženýrka z oděské polytechnické univerzity. Doma dělala mimo jiné kontrolorku kvality práce.
V Brně bydlí od začátku března, dva měsíce dochází na kurzy češtiny. Několik týdnů pracuje ve skladě kosmetické firmy. „Je to tam hodně hektické a chci práci na plný úvazek. Pět tisíc korun od státu postačí na jídlo, ale musím taky zaplatit bydlení,“ vypráví češtinou, která už stačí na běžnou domluvu.
A ke stánku přicházejí další zájemkyně. Známá brněnská textilka vyrábí tkaniny na obleky a kostýmy známých celosvětových značek. Mezi osmi stovkami zaměstnanců firmy jsou tři stovky z Ukrajiny. „Šedesát z nich je běženců, kteří tady dostali vízum strpění,“ potvrzuje zástupce ředitele firmy Ervín Dankovský.
S kolegou z Ukrajiny mluví se zájemci plynně ukrajinsky. Kromě informativních letáků a vizitek nabízí nástupní plat okolo 24 tisíc korun hrubého, po zaučení lidi dostávají přidáno. Nabízí taky ubytování za dva tisíce měsíčně. Firma nyní inzeruje okolo patnácti míst, další v uplynulých týdnech obsadila. „Hledáme převážně obsluhu textilních strojů. Je to docela náročná činnost, nic, co by se dalo za odpoledne nebo týden naučit. Máme interní školu. Lidé se zaučují tři měsíce, i v ukrajinštině,“ popisuje Dankovský.
Práce, kterou Češi nechtějí
Přiznává, že především některé mužské pozice se ve firmě nedaří obsadit. „Není to jen o platu. Český člověk moc nechce do výroby, často nebere směnný provoz, práci přes víkendy,“ vysvětluje.
Stejné zkušenosti má i Vasil Charalambidis ze stavební firmy Topstav. Na Burze práce hledá zedníky a stavební techniky na práce na silniční stavby. „Dělnickým profesím nabízíme 150 až 190 korun na hodinu. Mužská síla pořád chybí. V našem oboru tu asi moc zájemců nenajdeme, ale věřím, že Ukrajinky na práci narazí v jiných profesích,“ říká muž.
Ukrajinci, respektive Ukrajinky i tak v posledních týdnech hýbou pracovním trhem v Česku. Alespoň v odvětvích, kde mohou ženy najít uplatnění. „Daří se obsazovat i místa, která dřív nebyla obsazená, třeba s platy nad dvacet tisíc korun hrubého,“ přikyvuje Ivana Ondráková, šéfka oddělení zaměstnanosti na krajské pobočce úřadu práce.
Nezaměstnanost v Česku v dubnu klesla o desetinu procentního bodu na 3,3 procenta. Volných pozic ubylo o šestnáct tisíc. I tak platí, že je k mání 344 tisíc pozic a bez práce „jen“ 244 tisíc lidí.
Na jižní Moravě už pracuje šest tisíc Ukrajinců pod dočasnou ochranou. „Nyní nabízíme čtyři tisíce míst, které zaměstnavatelé označili jako nabídku vhodnou pro Ukrajince. Jsou to nejčastěji pozice ve výrobě, pro montážní dělníky, ve stavebnictví. Úplně to nekoreluje s druhou stranou, což jsou převážně matky s dětmi,“ uznává úřednice.
Tuhle zkušenost potvrzuje i Vita, která se pohybuje v hloučku zájemců. „Chtěla bych si najít nějakou práci, která aspoň trochu odpovídá tomu, co jsem dělala na Ukrajině. Na univerzitě jsem vystudovala design, takže bych chtěla dělat něco aspoň trochu podobného,“ říká žena z Ivano-Frankivsku. Zatím neumí česky, což ji v hledání brzdí. Chodí ale na jazykové kurzy.
Nástěnky i letáky prohlíží také Julia Sevruková. Před válkou do Česka uprchla společně se svojí maminkou ze severoukrajinské Šostky. Na Burzu práce v Brně dnes zamířily společně. „Jsme tu měsíc, ale ještě jsme nenašly práci. Proto jsme přišly sem,“ vysvětluje Julia.
Na Ukrajině pracovala ve firmě zajišťující mobilní operátory, ideálně by si proto chtěla najít něco podobného i v Česku. „Pořád někam posílám životopis,“ říká Julia a na mobilu ukazuje svoji e-mailovou schránku plnou zpráv se žádostmi o práci.
Firmy, které slíbily účast, nepřišly
Na burze obě dostaly mnoho letáků, včetně obsáhlého seznamu se stovkami nabídek v ukrajinštině. Těšily se, že na místě narazí množství zaměstnavatelů naživo. Z osmi ohlášených zástupců zaměstnavatelů ale dorazil jen zlomek. „Čekaly jsme, že toho tady bude víc,“ krčí rameny mladá Ukrajinka.
Omluvenky překvapily i úředníky. „Popravdě tomu nerozumím. Některé firmy tu nechaly jen letáky. Jsme z toho trochu zklamaní, ale o všechny zájemce se tady postaráme. Máme pro ně podrobný seznam nabídek,“ ujišťuje Ondráková.
Dotazy v hloučku nejčastěji míří na hnědovlásku Anzehlu Holiakovou. Ukrajinka dojela před měsícem z Kyjeva. Její manžel bojuje na frontě. Už dřív v Česku několik let žila. Teď pracuje na úřadu práce v Křenové ulici a Ukrajincům pomáhá s překladem a tlumočením. Nápor se podle ní postupně snižuje. „Každý měsíc jezdí méně a méně lidí,“ popisuje.
„Ten, kdo je ochotný, si najde práci určitě. Práce je hodně. Všechny firmy teď chtějí Ukrajince,“ myslí si. I ona potvrzuje, že častým problémem je neznalost češtiny. Poptávka je ale i po manuálních pracích, kde znalost jazyka není potřeba. „Když neumí česky, aspoň mohou pracovat rukama,“ vysvětluje.
Inženýrka Natalia odchází od stanoviště Nové Mosilany. Místo, kde chtějí lidi do směnného provozu, její situaci neřeší. „Nevadí, budu hledat dál, určitě něco najdu,“ neztrácí optimismus.
