Článek
Ústavní soud minulý týden otevřel cestu k obnovenému stíhání bývalého komunistického premiéra Lubomíra Štrougala a ministra vnitra Vratislava Vajnara za kruté zásahy proti lidem, kteří se snažili dostat přes československou hranici na Západ.
Soud smetl znalecké posudky, podle kterých jsou oba představitelé „normalizačního“ režimu ve vysokém věku duševně nezpůsobilí. Právě o tyto posudky se opíralo státní zastupitelství, které stíhání obou mužů původně zastavilo.
Podle Ústavního soudu však autoři posudků nebyli nestranní, protože před rokem 1989 pracovali v komunistické armádě. Žalobci tak musejí o stíhání Štrougala a Vajnara rozhodnout znovu.
Soudní nález byl částečnou satisfakcí nejen pro pozůstalé obětí a zraněné osoby z někdejšího komunistického východního Německa, ale také pro organizaci Platforma evropské paměti a svědomí, díky níž se podařilo jednotlivé případy zdokumentovat a podat trestní oznámení proti více než 200 osobám.
Do značné míry to bylo zásluhou Neely Winkelmannové, původně mikrobioložky a ekoložky, která vedla celý projekt z pozice výkonné ředitelky Platformy. V rozhovoru pro Seznam Zprávy Winkelmannová říká, že není důležité Štrougala a další poslat do vězení, ale odsoudit tehdejší bezpráví.
Jak hodnotíte verdikt Ústavního soudu? Je pro vás zadostiučiněním?
Není to můj osobní boj, ale mám radost, úplně normální lidskou radost, že se daří to, kvůli čemu jsme vstupovali do našeho projektu. V Platformě evropské paměti a svědomí jsme usilovali o to, aby česká justice konečně začala stíhat komunistické zločince. Víme, že jsou tam překážky, které jsou nějak zabudované v systému a brání průchodu spravedlnosti. Jsme velmi vděční, že Ústavní soud se na takovém blokování spravedlnosti nepodílí. Ukazuje se, že právní prostředí v Česku jde zlepšit. Sice pomalu, ale jde to.
Jaký by si Štrougal a Vajnar podle vás zasloužili trest? Oběma je přes 90 let…
Vůbec nepřemýšlím o nějakém ideálním trestu, ale o ideálním rozsudku. Jde o to, aby soud řekl, že tito lidé jsou vinni za protiprávní zabíjení na hranicích v době komunismu. Byla by velká satisfakce, kdyby je soud prohlásil vinnými a byli pravomocně odsouzeni. Na tom, jestli půjdou, nebo nepůjdou do vězení, nezáleží. Důležité je, aby se dnešní justice výrazně distancovala od bezpráví minulého režimu. Myslím si, že by to pomohlo k ozdravení celé společnosti. V mnoha oblastech nám pořád chybí jasná pozice nového režimu, že je jiný a lepší, že je oproti tomu minulému spravedlivý. Pořád tady existuje takové mlhavo, rozmazanost, kdy všechno jde a všechno se toleruje.
Leckdo může namítnout, že od úmrtí na hranicích už uběhlo příliš mnoho času a po desetiletích už nemá smysl se k tomu vracet trestním stíháním.
Problém je v tom, že nebyla ochota, aby zodpovědní lidé byli stíháni. Policie a státní zastupitelství pořád chrání komunistické pachatele, minulá doba zasahuje svými dlouhými prsty do nové generace a stále brání průchodu spravedlnosti. Jsem přesvědčená, že je důležité zločiny odstíhat a prohlásit pachatele vinnými. Zbavíme tím justici stínů minulosti. Vlastně si potvrdíme, jestli justice funguje. Že když se mi něco stane, tak mě ochrání. Odsouzení komunistických zločinů má tedy velký význam i pro současnou dobu. Není to minulost, je to současnost.
Neela Winkelmannová
Ve vaší první reakci na rozhodnutí Ústavního soudu o znaleckých posudcích na Štrougal a Vajnara jste se kriticky pozastavila nad přístupem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a státního zastupitelství. Můžete to trochu rozvést?
V Platformě evropské paměti a svědomí jsme s prací Úřadu dlouhodobě nespokojení. Kritizovali jsme jej za nečinnost. Výběr znalců pro Štrougala a Vajnara byl výsměchem spravedlnosti. Oni přeci vědí nejlépe, komu zadat posudek, aby byl nestranný a objektivní. Dítě školou povinné vidí, že to není fér. Kdybych měla možnost, tak vyhlásím výběrové řízení na kompletní obsazení toho úřadu a pokusila bych se ho obsadit mladými lidmi se zahraničními zkušenostmi.
Pozastavila jste se také nad tím, že výběr znalců nevadil ani mladým státním zástupcům, kteří vystudovali až po sametové revoluci…
Vypadá to tak, že systém, který brání komunistické pachatele před spravedlností, je podporován i lidmi, kteří byli vzdělaní už v demokratických poměrech. Já jsem ještě osobně kontaktovala pana městského státního zástupce, přeposílala jsem mu archiválie, které jsme k jednomu ze znalců dohledali v Archivu bezpečnostních složek. Bylo mi potvrzeno, že to bude zohledněno při rozhodování, stejně však zjevně podjatý posudek akceptovali a se zastavením trestního stíhání pánů Štrougala a Vajnara souhlasili.
Většina je po smrti, stíhaný je jenom ideolog Fojtík
Z bývalých členů předsednictva ÚV KSČ a dalších vrcholných představitelů ČSSR, kteří byli podezřelí z odpovědnosti za nezákonné násilné zákroky na státní hranici, už mnozí zemřeli. Trestní stíhání bylo kvůli úmrtí zastaveno u třinácti z nich, například u bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše nebo u Štrougalova nástupce v premiérské funkci Ladislava Adamce.
U Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara bylo konstatováno, že popsaný zločin spáchali, nicméně trestní stíhání bylo zastaveno s odůvodněním, že nejsou schopny chápat smysl trestního řízení. Po nedávném rozhodnutí Ústavního soudu však musejí státní zástupci posoudit věc znovu.
U několika dalších byla věc z různých důvodů odložena. Trestní stíhání je aktuálně vedeno pouze proti někdejšímu vedoucími ideologovi KSČ Janu Fojtíkovi. Také v jeho případě však Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu navrhl trestní stíhání zastavit. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 o návrhu dosud nerozhodlo.
Kdybychom se vrátili na začátek. Proč jste se vlastně rozhodli podat trestní oznámení za zabíjení na hranicích?
Dostali jsme se k případu východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze, kterého roztrhali psi pohraniční služby v roce 1986 u hranic s Rakouskem u Bratislavy. Okamžitě bylo jasné, že jde o signální případ. Česká policie a státní zastupitelství se o případ ale vůbec nezajímaly, slovenská policie jej zametla pod koberec. Přišlo mi, že je to do očí bijící nespravedlnost. V Německu přitom stíhali pachatele za zabíjení uprchlíků na vnitroněmecké hranici už v 90. letech a krátce po začátku milénia to bylo dokončené. Řekla jsem si, proč by to nemělo jít i u nás. Vždyť je to úplně totéž, stejné pronásledování civilistů, střílení do jejich zad. Vyšli jsme z toho, že na československé hranici bylo zabito mnoho uprchlíků různých národností, mezi nimi také Němci. Tak jsme vymysleli konstrukt, že vybereme pět signálních případů zabitých Němců a že podáme trestní oznámení v Německu. To se stalo v roce 2016 a označili jsme v něm přes šedesát osob, které za tyto smrti nesou zodpovědnost.
Jak se kauza dostala do Česka a kolika lidí se týká?
V roce 2017 jsme pak podali trestní oznámení v České republice ve věci zabití dalších 28 civilistů a více než 200 zodpovědných osob. Jenže Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se dosud zabývá hlavně bývalými členy předsednictva ÚV KSČ, kteří už zemřeli. K těm jménům lidí, které jsme dali v trestním oznámení, a kteří jsou s velkou pravděpodobností ještě naživu, se zatím veřejně nevyjádřili. Vůbec nevím, jestli je vyšetřují a k čemu došli.
Podali jste trestní oznámení i na lidi mimo tehdejší komunistické vedení, třeba i konkrétní pohraničníky?
Udělali jsme rešerši celé pyramidy zodpovědných osob. Úplně nahoře se sbíhají nitky u pánů Štrougala, Vajnara, bývalého generálního tajemníka KSČ Jakeše a dalších členů předsednictva KSČ. Pod nimi se pyramida rozšiřuje, je tam celá řada dalších lidí, například čtyřstupňové velení pohraniční stráže. A jsou tam například i psovodi, kteří zasahovali proti Hartmutu Tautzovi. Spoustě z těch lidí ještě není zdaleka 90 let, narodili se v 50. nebo 60. letech minulého století.
