Vizita: Zdravotnictví na cédéčku? Česko zaostává v digitalizaci

Mně se to stalo naposledy – a rozhodně ne poprvé – když jsem v jedné malé radiodiagnostické ordinaci platil 50 korun za to, že mi rentgenové snímky vypálí na CD, aby se na ně mohl podívat lékař na jiném, specializovanějším pracovišti.

Jakkoli lze pochopit výhody fyzického přenosu dat například z hlediska bezpečnosti a jakkoli lze považovat za jistý pokrok, že jsem nepřenášel přímo obálku s vyvolanými rentgenovými snímky, pořád člověka napadá, že v roce 2022 by data ve zdravotnictví mohla a měla putovat sofistikovanějšími cestami.

A protože k překážkám digitalizace českého zdravotnictví nedávno řekli své pozoruhodné slovo mnohem chytřejší lidé, než jsem já, mohu jim věnovat i dnešní Vizitu.

Poradenská firma KPMG vypracovala mezi únorem a zářím letošního roku studii „Připravenost ČR na digitalizaci zdravotnictví“, v níž se pokusila shrnout aktuální stav digitalizace českého zdravotnictví a pojmenovat bariéry, které omezují její rozvoj a tempo. Je to čtení neveselé, ale inspirativní a závažné.

Jak upozorňují autoři studie, proces digitalizace zdravotnictví zásadně souvisí s procesem digitalizace státu a státní správy jako celku.

Evropská komise vytvořila pro měření digitalizace státu speciální index. V žebříčku zemí EU sestaveném podle DESI (Digital Economy and Society Index) zaujímá Česko nepříliš lichotivé 18. místo. Jak navíc upozorňují autoři studie, za posledních pět let bylo tempo růstu tohoto indexu v Česku podprůměrné. Česká digitalizace tedy drhne jako celek, což ovlivňuje elektronizační procesy také ve zdravotnictví.

Výzkum mezi zdravotníky a dalšími zainteresovanými aktéry ve zdravotnictví (stakeholdery, jak se tomu říká, když chcete působit zasvěceně) ukázal, že hlavními bariérami rozvoje digitalizace ve zdravotnictví jsou nekoncepční přístup ze strany státu, kybernetické bezpečnostní hrozby a nedostatek finančních zdrojů. Dalšími potížemi, které s oněmi třemi hlavními úzce souvisí, jsou komunikační bariéry a obavy z digitalizace a také absence standardů.

Co si pod tím představit? Nekoncepční přístup ze strany státu je dán především velkou šíří tématu elektronického zdravotnictví neboli eHealth. Autoři citované studie poctivě přinášejí definice tohoto fenoménu od různých organizací a ukazují, co všechno pod tuto problematiku spadá.

Světový vývoj v oblasti elektronizace a digitalizace samotné zdravotní péče je neuvěřitelně rychlý. Rozšíření nejrůznějších chytrých náramků a hodinek, které popohánějí své nositele k fyzické aktivitě či kvalitnějšímu spánku, a mohou tedy při správném užití působit jako jedna ze součástí primární prevence, je jen jedním dílkem skládanky.

Vznikají přístroje a aplikace pro vzdálené sledování stavu chronických pacientů, nejrůznější nástroje pro konzultace s lékařem i rezervační a komunikační systémy a aplikace zastřešující pro jeden pacientský profil komunikaci s několika zdravotnickými zařízeními. Do toho vzniká řada projektů, které využívají „velká data“ a umělou inteligenci v diagnostice.

A tomuto bouřlivému vývoji čelí poněkud zastaralý, ale také z dobrých důvodů opatrný, přísný, až rigidní systém regulace vstupu nových technologií a prostředků do systému veřejného zdravotního pojištění.

Pro vstup nových léků, přístrojů nebo zdravotnických pomůcek na trh a do systému úhrad ze zdravotního pojištění máme nastavené víceméně standardizované a stabilní mechanismy. Když ale vývoj ukáže, že funkci zdravotnického prostředku nebo výkonu by mohl nahradit software, nastává problém s certifikací a způsobem provedení a hodnocení klinických zkoušek.

Průkopnickým oborem telemedicíny v Česku je kardiologie. Už od roku 2014 hradí pojišťovny prostředky pro dálkové sledování pacientů se srdečními arytmiemi. Fakticky jde ale „jen“ o pasivní sledování stavu a kardiologové nyní vedou srdnatý boj o další rozvoj a nástup takzvaných pacientských aplikací, které by umožnily širší bezpečné sdílení dat mezi pacientem a lékaři a větší zapojení pacientů do procesu léčby.

Česko sice má několik různých strategických dokumentů, které se digitalizací zdravotnictví zabývají, ale chybí jedna centrální autorita, která by snahy zaštítila.

O sběr a sdílení dat se v Česku „pere“ více institucí. Nejsilnější slovo má Ústav zdravotnických informací a statistiky, ale mnoho údajů například o kvalitě péče shromažďuje a zveřejňuje také Kancelář zdravotního pojištění, vlastní analytické týmy a výstupy mají jednotlivé zdravotní pojišťovny. Pilotní telemedicínské a digitalizační projekty vznikají často lokálně na základě iniciativy několika průkopníků bez jasné koordinace a politického krytí.

Jak upozorňují autoři citované studie z pera KPMG, určité sjednocení přístupu je pro zdravý rozvoj elektronizace zásadní.

Dánsko má od roku 1994 organizaci MedCom, která je řízena ministerstvem zdravotnictví a financována ze státního rozpočtu a rozpočtů municipalit a funguje jako koordinátor rozšiřování nabídky produktů z oblasti eHealth.

V Německu se digitalizace zdravotnictví rozhýbala v letech 2019 a 2020 po přijetí zákonů, které upravily předepisování digitálních aplikací podobně, jako se upravuje předepisování léků. Aplikace schvaluje ministerstvo zdravotnictví a jejich užívání je zavedeno v systému úhrad.

V Česku zatím ucelený pohled na digitalizaci a kompetence v jejím prosazování chybí, což rozvoj nevyhnutelně brzdí.

Studii u KPMG si objednala Aliance pro telemedicínu a digitalizaci zdravotnictví a sociálních služeb, což je relativně nová platforma (vznikla loni v srpnu), která sdružuje medicínské experty, poskytovatele péče, farmaceutické firmy i softwarové společnosti zaměřené na zdravotnictví.

Vypadá nadějně, její členové působí i v pracovních skupinách Ministerstva zdravotnictví, ale bohužel se nezdá, že by se blížil zrod nějaké respektované autority dánského typu.

Je škoda, že digitalizace zdravotnictví a rozvoj eHealth nejsou v Česku zřetelnou politickou prioritou. Představují totiž i jednu z důležitých odpovědí na otázky, které před české zdravotnictví klade mimo jiné demografický vývoj a rostoucí počet pacientů vyžadujících dlouhodobou péči.

Digitální a telemedicínské technologie mohou pomoci v mnoha oblastech od zjednodušení komunikace s lékařem přes diagnostiku nebo dispenzární péči o chronické pacienty až po vylepšení systému nemocniční péče.

Autoři studie Připravenost ČR na digitalizaci zdravotnictví shrnují své poznatky do šesti doporučení, k nimž už patrně není co dodat. Ve stručnosti:

V každém z těchto bodů má Česko velké mezery, jejichž zúžení by zdejšímu zdravotnictví mohlo výrazně pomoci na cestě 21. stoletím.

V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba rozbor některého z odborných zdravotnických pojmů nebo zajímavé tipy na čtení z českých i zahraničních médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.