Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Jsou to místa, kde se setkává poskytování zdravotních služeb s potřebou sociální práce. Projevy nežádoucího tření v těchto oblastech nejsou úplně nápadné, málokdy se dostávají na výsluní zájmu široké veřejnosti, ale na individuální úrovni mohou mít tragické následky.
A protože v tomto neutěšeném prostoru bude zcela jistě v příštích letech stále větší provoz, a protože se zároveň zdá, že by se zase jednou mohlo blýsknout na lepší časy, zkusme do těchto míst alespoň letmo nahlédnout.
Sociálně-zdravotní pomezí snad čekají změny
Problematika hranice zdravotní a sociální péče není úplně snadno uchopitelná. Táhne se mnoha různými životními situacemi, často je nenápadná a náraz na ni může nepříjemně překvapit.
Asi nejlépe ji lze ilustrovat na dlouholetých diskuzích o reformě české psychiatrické péče. Ta velmi zjednodušeně řečeno spočívá v minimalizaci ústavní a nemocniční péče o pacienty s duševními chorobami a jejich přesunu do vlastního či chráněného bydlení s důrazem na péči terénní a komunitní.
Aby tento záměr došel naplnění, postupně v Česku vznikají takzvaná Centra duševního zdraví. V nich by mělo docházet k modelové kombinaci zdravotních a sociálních služeb. Pacientům, kteří jsou z medicínského hlediska stabilizovaní či kompenzovaní, je nutné v plynulé návaznosti nabídnout sociální pomoc – asistenci v oblasti bydlení či dávek, případně domácí výpomoc s úkony, které jim dělají problémy.
Snaha v této oblasti je nezpochybnitelná, stejně jako pozvolné dosahování reálných výsledků, nicméně celou věc komplikuje právě situace na sociálně-zdravotním pomezí. Sociální péče spadá plně do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí, zatímco péči zdravotní zastřešuje Ministerstvo zdravotnictví. Tato dvoukolejnost se týká financování, stanovování standardů, vymezování kompetencí, závazných metodik, způsobů sledování kvality, prostě všeho.
Spolupráce obou ministerstev v jejich „pohraničním pásmu“ zásadně drhne, ačkoli se o ní dlouhá léta intenzivně mluví. Na vině je často klasický rezortismus, tedy urputná snaha nepustit z rukou jedinou kompetenci a jedinou korunu z vlastního rozpočtu ve prospěch jiného úřadu. Úhradové, vzdělávací, informační i monitorovací systémy se i vlivem této mezirezortní řevnivosti už od 90. let vyvíjely zcela nezávisle a hledání styčných ploch je dnes extrémně složité.
Loni na konferenci Zdravotnického deníku mluvil ředitel bohnické Psychiatrické nemocnice Martin Hollý o střetu dvou světů. „Jeden pracuje s hendikepem, druhý se silnou stránkou. Jeden účtuje na rodná čísla, druhý získává dotace na službu. Jeden pracuje s nemocí, druhý se znevýhodněním, které se navíc často zaměňuje za sociální znevýhodnění,“ prohlásil.
Politickými proklamacemi v této věci by se dalo vydláždit docela velké náměstí, reálných důsledků v terénu je ale jako šafránu. Na jaře roku 2019 se dokonce konal mediálně vděčný happening, při němž mezi budovami obou ministerstev, které stojí kousek od sebe, kráčeli provazochodci po nataženém laně, aby podpořili společné prohlášení tehdejších šéfů rezortů Jany Maláčové a Adama Vojtěcha.
Ti s provazochodci nad hlavou slibovali vytvoření pevného rámce pro spolupráci a vyjasnění kompetencí i peněžních mechanismů právě s důrazem na reformu psychiatrie. Ale opět zůstalo – asi i kvůli následnému nástupu covidu – jen u slov a u formálního vytvoření mezirezortní pracovní skupiny.
Další oblastí, kde mlha na zdravotně-sociálním pomezí komplikuje životy, je dlouhodobá a následná péče. Byly popsány případy lidí v sociální nouzi, o které se po hospitalizaci neměl kdo postarat. Lékaři s nimi byli z medicínského hlediska „hotovi“ a tito lidé se bez jakékoli navazující sociální asistence ocitli na ulici před nemocnicí, nebo v lepším případě doma, kde ale kvůli různým handicapům nebyli soběstační ani nebyli schopni si zajistit pomoc.
Soňa Měrtlová, vedoucí zdravotnického odboru Kraje Vysočina, o němž se ještě zmíním, v rozhovoru pro Medical Tribune vypráví o případu, kdy nemocnice den před Štědrým dnem (kdy je obecně snaha nemocnice co nejvíc „vyklidit“ jak kvůli pacientům, kteří chtějí strávit svátky doma, tak kvůli omezeným službám zdravotníků) propustila ze své péče starého nemocného vdovce.
„Nebyl schopen se o sebe postarat, nemocnice nikoho nekontaktovala,“ líčí Měrtlová. Osamělý nesoběstačný muž nakonec doma na Štědrý den zemřel. „To se nesmí stávat, pacienti se nesmějí do takovéto situace dostat,“ uzavírá Měrtlová.
Návaznost nemocniční (zdravotní) a sociální péče je další velmi problematickou oblastí onoho nebezpečného pomezí. Nemocnice sice mají obvykle mezi zaměstnanci i sociální pracovníky, kteří by měli pacientům s přechodem ze zdravotního do sociálního systému pomáhat, ale zdaleka jich není dost a jejich fungování nemá dostatečně bytelný rámec a metodiku.
Poskytovatelé terénních sociálních služeb se například nemusejí dozvědět o hospitalizaci svého klienta. Anebo o tom, kdy bude z nemocnice propuštěn. Informace se k nim samozřejmě může dostat například přes rodinné příslušníky, ale jasný informační kanál není nastaven. Naopak je tok informací komplikován tím, že informace o hospitalizaci je citlivá a bez souhlasu pacienta ji nelze s nikým sdílet.
Způsob poskytování sociálních služeb a jejich kvalita či koordinace se službami „venku“ se navíc kvůli chybějícímu rámci může mezi nemocnicemi zásadně lišit. A před složité rozhodování, zda pacienta propustit „na ulici“, je často postaven lékař, který v sociální problematice není nijak školen.
Vzniká pak fenomén takzvaných sociálních hospitalizací, tedy pobytu pacientů na akutních nebo následných lůžkách nikoli kvůli nutnosti poskytnout jeden z druhů péče, ale jen proto, že nemají kam jinam jít. Což je pro systém mimořádně nákladné a neefektivní.
Problém mlžného prostoru na pomezí se objevuje i v terénní péči, kde nejsou optimálně vyjasněné kompetence sociálních pracovníků a terénních zdravotních sester. Sociální pracovník by neměl provádět ani ty nejjednodušší zdravotnické úkony, jako je třeba měření tlaku nebo výměna obvazu, které jinak běžně v domácím prostředí provádějí zcela nekvalifikovaní rodinní příslušníci daného pacienta/klienta.
I z tohoto důvodu si musí pacient zajistit pro domácí fungování jak pravidelné návštěvy poskytovatelů sociálních služeb, tak terénních služeb zdravotních. To je pro člověka i pro systém jako celek samozřejmě opět nákladnější a méně efektivní, než kdyby potřebné úkony zajistila jedna osoba s širší kompetencí.
Příkladů tření na zdravotně-sociálních hranicích by se dalo najít ještě mnoho. Politická shoda panuje na tom, že je zapotřebí tamní pravidla legislativně upravit.
Předchozí vláda chtěla jít cestou takzvaného změnového zákona, který by na vhodných místech novelizoval stávající předpisy. Dnešní ministři Vlastimil Válek a Marian Jurečka – neboť i oni deklarují důležitost vymezení hranic, jenom bez provazochodců – hodlají naopak zvolit cestu speciálního zákona, který zdravotně-sociální hranice explicitně vymezí a upraví.
Oba přístupy jsou možné a mohou fungovat, udělají-li se pořádně. Inspirace naštěstí existuje.
Spolupracovník think tanku Iniciativa pro efektivní zdravotnictví Šimon Přecechtěl nedávno napsal zajímavý text o finských řešeních.
Ještě zajímavější je pilotní projekt Kraje Vysočina, jehož vedení se za přispění evropských fondů rozhodlo, že modelový systém koordinace zdravotních a sociálních služeb zkusí vymyslet přímo v praxi, „za pochodu“.
I proto výše padla zmínka právě o tomto regionu, v němž se na zdravotně-sociální pomezí soustředí jak politická pozornost, tak – díky EU – i finance. Projekt by měl být ukončen a podrobně vyhodnocen na jaře příštího roku, ale už dnes je jasné, že důsledná koordinace zdravotních a sociálních služeb na úrovni kraje bude mít znatelné výsledky.
Jurečka a Válek tedy mají v rukách o něco více než jejich předchůdci, a proto mají snad i větší šanci na úspěšné zvelebení zanedbaného pomezí. Dalo by se říct, že je pět minut po dvanácté. Demografie je neúprosná a poptávka po sociálních službách stejně jako po následné a dlouhodobé péči se stárnutím populace prudce poroste.
Do toho rychle roste i počet lidí s psychickými potížemi, takže jako stále naléhavější se jeví i dokončení reformy psychiatrické péče. K tomu je třeba přičíst tragickou personální situaci zejména v sociálních službách (ale třeba právě i v psychiatrii), kvůli níž poptávka už dnes dalece převyšuje nabídku. A to má společně s nevyjasněnými kompetencemi a návaznostmi zdrcující vliv na kvalitu poskytovaných služeb.
Nový zákon o zdravotně-sociálním pomezí by měl platit od roku 2024. Doufejme, že nejde o jeden z Válkových velkohubých slibů bez pevnějšího základu a že situace v tomto hraničním pásmu se skutečně zlepší. Ani sebelepší zákon ale sám o sobě nevyřeší podfinancování sociální péče a nedostatek sociálních pracovníků (nebo zdravotních sester). Má-li se na důležitém pomezí vyjasnit, bude Česko potřebovat dobře vyvážený koktejl všech tří klíčových přísad – zákonné úpravy, lidí a peněz.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z českých i zahraničních médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
