Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Samozřejmě se závěrem, že větší nesmysl než oživovat tohle toxické strašidlo (tedy poplatky) už dlouho nikdo nevymyslel, natož aby tuto aktivitu dával do souvislosti s daňovým systémem. Hezké to mohlo být.
A teprve potom jsem si rozhovor se Skopečkem skutečně přečetl. O regulačních poplatcích v něm padne jediná zmínka, a to ve smyslu, že je opravdu nikdo zavádět nechce a nebude. O daních je úplně jiná část rozhovoru. Titulkářům do Lidovek posílám srdečné pokárání a oprašuji starou poučku „Nedělej rychlé závěry z novinových titulků“. Krátkou, ale divokou historii poplatků si holt nechám na jindy.
Nicméně téma financování zdravotnictví z jiných než veřejných zdrojů Skopeček přece jenom otevřel, a nebyl v posledních dnech sám. Takže téma pro Vizitu z toho přece jenom bude.
Jak se bavit o spoluúčasti? Hlavně brzy
Potíží Jana Skopečka, ekonoma ODS a chvíli po volbách také adepta na některý z důležitých vládních ekonomických postů, je především neschopnost překročit v úvahách nejobecnější fráze a rozvinout je do konkrétnější úvahy. Když se v rozhovoru pro Lidové noviny chvályhodně pustil do nepříjemného tématu financování zdravotnictví, zůstalo opět jen u mnohokrát slyšeného.
„Pokud si budeme chtít udržet stávající vysokou kvalitu zdravotnictví, i s velkou dostupností špičkových inovativních léků, bude nezbytný větší podíl soukromých zdrojů na financování zdravotnictví.“ … „Pokud chceme mít nejlepší dostupnou léčbu v případě vážných nemocí, budeme si muset za léky pro léčení banálních nemocí připlatit.“ … „Považuji za hloupé, že si dnes člověk, když si chce třeba pořídit lepší kloubní náhradu, prostě nemůže zaplatit rozdíl mezi tím lepším a standardním kloubem.“
To jsou všechno teze, kterým je těžké něco vytknout, ale rozhovor, z nějž pocházejí, by klidně mohl být dvacet, možná i pětadvacet let starý. Dojde i na zmínku o individuálním připojištění, o němž se ostatně píše i v programovém prohlášení vlády, a individuálních pojistných plánech. Konkrétnější obrysy žádný z těchto plánů nemá.
A co je smutnější, detaily nenajdeme ani v obsáhlém rozhovoru, který poskytl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) šéfredaktorovi Zdravotnického deníku Tomáši Cikrtovi. Vedle mnoha podrobných plánů na podporu jednodenní péče a změny v systému nemocničních úhrad podle DRG zazní na adresu samotného financování opět jen to nejobecnější.
„Umožním těm, kteří se starají o své zdraví, aby z toho nějak profitovali, a těm, kteří mají zájem se připojistit na činnosti, které dnes v pojištění nejsou, aby se připojistit mohli.“ Dál nic.
Připomeňme, že programovému slibu připojištění „na to, co se běžně doplácí už teď“, jak to tehdy formuloval ministr Válek, jsem se ve Vizitě věnoval už na začátku ledna. O půl roku později není ve věci ani o fous jasněji. Jistě lze argumentovat válkou na Ukrajině, předsednictvím EU i dalšími složitými výzvami, které před Válka klade doba. Jenže současně platí dvě základní teze.
První: Spoluúčast pacientů je v českém zdravotnictví jedna z nejnižších ve vyspělém světě a bez jejího zvýšení nelze současnou úroveň zdravotnictví do budoucna zaplatit.
Druhá: Bude to složitá a nepříjemná politická debata s mnoha sociálními a právními rozměry. Je nutné ji zahájit co nejdříve, má-li z ní vyplynout nějaký konkrétní výsledek. Začne-li někdy ve druhé půlce volebního období, nebude výsledek žádný.
Je nejvyšší čas, aby ministr Válek položil na stůl alespoň rámcovou představu o svém řešení. Nejde o napsané paragrafy. Potřebujeme vědět, zda se připojištěním budou moci zabývat zdravotní pojišťovny, nebo soukromé subjekty. Potřebujeme vědět, zda si Válek věří na moderování superkomplikované diskuze o definici standardní a nadstandardní péče, anebo se při zavádění připojištění hodlá nějak obejít bez ní. Potřebujeme vědět, jaké ekonomické a sociální dopady si ministr od svého plánu slibuje.
Bez těchto znalostí skončí každá diskuze u obecných frází, které prezentoval výše zmiňovaný Jan Skopeček, a nakonec i ministr Válek. Nadhodit příklad kloubní náhrady, oční čočky nebo zubního implantátu umí už skutečně každý, kdo kolem českého zdravotnictví jenom prošel.
Terén je ale mnohem složitější a zařazení každého jednoho zdravotnického výkonu, přípravku nebo prostředku do „pojištění“, „připojištění“ či případně mimo oba tyto systémy se stane ostrým střetem expertních, lobbistických i politických argumentů a zájmů.
Válek si zaslouží pochvalu za způsob, jímž dokázal velmi rychle prosadit (pokud se mu zásadně nezkomplikuje situace ve Sněmovně) automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce. Přes nespornou politickou zásluhu je ale třeba říci, že jde o věc, pro niž takříkajíc uzrála doba a o jejíž prospěšnosti ve zdravotnictví po mnoha debatách už vlastně nikdo nepochyboval. „Připojištění“ je prodiskutováno mnohem méně a skrývá mnohem více právních i jiných pastí.
Myslí-li to s ním Válek vážně, je nejvyšší čas ukázat alespoň nějaké karty, s nimiž ve složité partii hodlá hrát.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba vysvětlení pojmu kmeny v lékařském vzdělávání nebo zajímavé tipy na čtení nejen z oblasti zdravotnictví. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
