Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Rozdělení stamiliardového balíku peněz na zdravotní péči mezi různé lékařské a zdravotnické branže je každoroční, poměrně komplikovaný a napínavý proces.
Zákon pro něj stanoví institut takzvaného dohodovacího řízení. To je v zásadě série několikaměsíčních a několikakolových jednání, na nichž se zástupci 14 zdravotnických segmentů (nemocnic, ambulantních specialistů, praktiků, zubařů, lékárníků, záchranářů a tak dále) domlouvají se zástupci zdravotních pojišťoven, o kolik více peněz by v příštím roce mohli dostat oproti roku letošnímu.
Pokud řízení, z nějž jsou veřejně dostupné dílčí i finální zápisy včetně alternativních návrhů, skončí dohodou, propíše se tato dohoda obvykle bez dalších změn do úhradové vyhlášky. To je dokument, jímž Ministerstvo zdravotnictví ukotví rozdělení peněz do zdravotnictví na další rok.
Pokud ovšem dohodovací řízení dohodou neskončí, nastupuje mnohem méně transparentní proces. V něm výši úhrad péče pro segment, který dohody s pojišťovnami nedosáhl, určí samo Ministerstvo zdravotnictví a rovněž toto své rozhodnutí vepíše do úhradové vyhlášky.
Dohodovací řízení pro rok 2023 skončilo v minulých dnech a z hlediska rozdělení peněz dopadlo dost neslavně. Na jedné straně může ministerstvo vítězně hlásit, že dohodu uzavřelo 10 ze 14 segmentů péče, což zní dobře. Jenže mezi čtyřkou „nedohodnutých“ figurují kromě diagnostických služeb také nemocnice (akutní i následná péče) a ambulantní specialisté.
Nemocnice jsou přitom z hlediska peněz bezkonkurenčně největší segment, který každý rok spolkne zhruba polovinu všech výdajů ve zdravotnictví (loni to bylo 211 miliard korun z celkových 404 miliard). Připočteme-li ještě ambulantní specialisty (loňské náklady 34,5 miliardy) a diagnostiku (loni 19 miliard), ukáže se, že ministerstvo bude letos rozhodovat o rozdělení více než 65 procent nákladů ve zdravotnictví. Ty se příští rok odhadují celkem na 432 miliard korun.
Není to bohužel neobvyklý výsledek. Dohodovací řízení je problematickým a diskutabilním nástrojem posledních 20 let. Mnozí představitelé poskytovatelů péče postupem času zjistili, že je pro ně výhodnější se se zdravotními pojišťovnami nedohodnout a pak vyrazit lobbovat na ministerstvo.
Zejména nemocniční segment dosahuje dohod s pojišťovnami jen zcela vzácně. A úhrady si dojednává téměř výhradně na ministerstvu, kde může jednak uplatnit formy politického nátlaku (výhrůžky kolapsem nemocniční péče fungují na politiky lépe než na počtáře z pojišťoven) a jednak tu velmi často nachází spřízněné duše. Většina českých ministrů zdravotnictví včetně toho současného byla buď rovnou bývalými řediteli fakultních nemocnic, nebo alespoň pocházela z tohoto prostředí.
Co je ale ještě důležitější, Ministerstvo zdravotnictví je zřizovatelem dvanácti velkých fakultních nemocnic. Takže stává-li se současně tím, kdo určuje výši úhrad pro nemocniční segment, dostává se do zcela ukázkového střetu zájmů. Ten ale vyhovuje i mnoha menším nemocnicím. Ty jsou ve výsledku součástí stejných úhradových mechanismů jako velké fakultky, takže mají jistotu, že je ministerstvo v úhradové vyhlášce nevezme na hůl.
V roce 2018 se stal malý zázrak, když dohodovací řízení na rok 2019 skončilo dohodami všech segmentů a tehdejší ministr Adam Vojtěch svou úhradovou vyhláškou fakticky jen formalizoval domluvu plátců a poskytovatelů péče.
Nemocnice tehdy dosáhly dohody s pojišťovnami po více než deseti letech. Šlo tehdy o velký úspěch jak Adama Vojtěcha, který dal politicky najevo, že v případě jakékoli nedohody bude na problémové segmenty v úhradové vyhlášce skoupý a nepříjemný, tak i představitelů zdravotních pojišťoven v čele s náměstkem ředitele VZP Davidem Šmehlíkem, kteří toto Vojtěchovo politické poselství jasně předali poskytovatelům péče.
Tehdy se zdálo, že dohodovací řízení jako institut by mohlo mít smysl a mohlo by respektovat faktickou nezávislost financování zdravotnictví na státní moci. Jenže tahle iluze dlouho nevydržela.
Nemocnice se opětovně nedohodly na úhradách už na rok 2020, pak přišel covid, který roli státu ve zdravotnictví ještě posílil, a dnes už jsme zpátky ve starých kolejích. Ministerstvo bude v evidentním střetu zájmů znovu rozhodovat o tom, kolik peněz z veřejného zdravotního pojištění pošle do svých vlastních nemocnic.
I Vlastimil Válek vzkazoval během dohodovacího řízení všem účastníkům, že se „musí skončit dohodou“. Nestalo se a zástupci nemocnic už vyrážejí leštit kliky na ministerstvo, aby na ně a jejich problémy úhradová vyhláška nezapomněla.
Průměrný nárůst úhrad péče u segmentů, které se s pojišťovnami dohodly, činí čtyři procenta proti letošnímu roku. Podobnou nabídku měly i nemocnice, ale nepřijaly ji. Pokud bude Válek k nemocnicím výrazně velkorysejší, znovu, tak jako prakticky všichni ministři před ním, popře smysl celého dohodovacího řízení.
Podíl nemocnic na celkových nákladech zdravotního pojištění už překročil symbolickou padesátiprocentní hranici a dále roste (loni činil 52,2 %, v roce 2018 to bylo 49,7 %). Pokud bude tak velký podíl peněz nadále výhradně v rukách zřizovatele největších nemocnic, nemůže si Česko hrát na systém veřejnoprávního zdravotnictví, v němž hrají prim zdravotní pojišťovny a zájmy jejich klientů.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba vysvětlení principů konzervativní a radikální léčby nebo zajímavé tipy na čtení nejen z oblasti zdravotnictví. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
