Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Jasně se ale potvrzuje, že politická citlivost změn ve financování zdravotní péče je obrovská. Až to někdo někdy bude myslet s reformou zdravotnictví vážně, bude potřebovat nejenom velkou dávku politické odvahy, ostré lokty a tvrdou hlavu, ale také mimořádný komunikační talent. Co si vlastně o (svých) penězích ve zdravotnictví myslíme? Zkusme zapátrat v dnešní Vizitě.
Stejnou péči pro všechny! Nebo ne?
Agentura STEM ve spolupráci se serverem Aktuálně.cz a dalšími partnery udělala velmi široký a velmi zajímavý výzkum štěpících linií v české společnosti.
U 29 témat se měli respondenti přiklonit k jedné z navržených tezí, které představovaly jakési póly společenské debaty, a navíc měli určit, zda považují dané téma za zásadní a důležité, anebo nikoli. Výzkumníci pak hledali skupiny témat, v nichž by nalezení společenské shody nemělo být nijak složité, a naopak témat, u nichž hrozí cosi jako společenský výbuch.
Zdánlivě dobrou zprávou je, že otázka týkající se zdravotnictví se zařadila do oné první skupiny problémů, u nichž takříkajíc máme jasno. Problém je trochu s tím, jak ono „jasno“ vypadá.
Respondenti vybírali mezi dvěma tezemi. První: „Úroveň zdravotní péče má být stejná pro všechny.“ Druhá: „Ve zdravotnictví má být možnost platit si lepší úroveň péče.“
Více než dvě třetiny dotázaných (67 procent) se přiklonily k první tezi, přičemž 32 procent jich zároveň označilo téma jako důležité. K pozici „mezi“ se přihlásila další čtvrtina lidí, takže příznivců druhé teze (skalních i vlažných dohromady) bylo jen devět procent.
Člověk, kterému leží na srdci nutnost změn ve financování českého zdravotnictví daná aktuálními demografickými a sociálními výzvami, by mohl při letmém pohledu na tato čísla propadnout zoufalství.
U málokteré z dalších otázek panovala mezi dotazovanými tak pevná shoda. Podobně silně jako na rovnostářském zdravotnictví se Češi podle onoho průzkumu shodnou už jen na tom, že „sociální dávky v Česku jsou často zneužívané a pobírají je lidé, kteří si je nezaslouží“.
V souvislosti s nedůvěrou k sociálnímu systému a široce zakořeněným přesvědčením o zneužívání dávek (které je podle široké odborné shody ve skutečnosti zcela marginálním problémem) autoři interpretace průzkumu trefně píšou: „Radost ze (společenského) souznění tlumí fakt, že má dosti destruktivní podobu.“ Totéž by se dalo říct o postoji ke zdravotnictví.
Ale házet reformní flintu do žita není namístě. Když se podíváme na jiné průzkumy na podobné téma, ukáže se (nikoli překvapivě), že zásadní roli hraje otázka, kterou výzkumníci pokládají.
V roce 2017 udělala agentura SC&C pro Asociaci inovativního farmaceutického průmyslu průzkum, v němž položila respondentům i tuto otázku: „Byli byste ochotni přistoupit na zvýšení spoluúčasti při léčbě běžných a méně závažných chorob, pokud by to umožnilo zvýšit dostupnost vysoce nákladné léčby pro pacienty s vážnými chorobami?“
Sedmnáct procent dotázaných bez dalšího uvedlo, že ano, a dalších 42 procent zvolilo možnost „ano, pokud by zvýšení spoluúčasti nebylo velké“. Jasných odpůrců byla sotva čtvrtina, 16 procent uvedlo, že neví.
Česká asociace pojišťoven zase nedávno vydala průzkum (opět z dílny SC&C), podle nějž by devět Čechů z deseti uvítalo rozšíření nabídky komerčních pojistných produktů zaměřených na zdravotní péči.
Pokud za podobnými průzkumy cítíte jisté zkreslení působené zadavatelem, dá se to pochopit. Máme ale i další data.
CVVM pravidelně zpracovává postoje Čechů ke zdravotnictví. V poslední zprávě z loňského června uvedlo 42 procent respondentů, že by souhlasilo s rozdělením zdravotní péče na standard hrazený z veřejného zdravotního pojištění a nadstandard hrazený přímo, nebo z připojišťovacích produktů. Přesně polovina dotázaných vyjádřila nesouhlas.
A protože CVVM má i časové řady, víme, že proti náladě před deseti lety jde o celkem významný posun. V roce 2011 souhlasilo s podobným krokem jen 29 procent dotázaných, zatímco nesouhlas vyjadřovalo 63 procent lidí.
Dalo by se pokračovat, ale pointa je snad už zřetelná. Odpovědi Čechů na citlivé otázky financování zdravotnictví a případného navyšování spoluúčasti hodně záleží na položených otázkách. Z toho jasně vyplývá, že kdokoli, kdo bude chtít financování změnit a spoluúčast zvýšit, nemůže takový, byť sebepropracovanější nápad bez dalšího položit na stůl.
Musí jej doprovodit náležitým příběhem, vysvětlit jeho smysl, obhájit jej před veřejností, která je – i kvůli vysokým povinným odvodům do systému veřejného zdravotního pojištění – na soukromé peníze ve zdravotnictví velmi citlivá.
Ten příběh věcně není složitý. Financování zdravotnictví je ve stávající podobě s ohledem na rozvoj léků i technologií a také na demografickou situaci neudržitelné. Práce je v Česku i v mezinárodním srovnání velmi drahá, takže zvyšovat odvody na zdravotní pojištění už prakticky nelze. Další radikální navýšení příspěvku za státní pojištěnce si nemůže dovolit těžce zkoušený státní rozpočet.
Takže pustit do systému soukromé peníze, tedy sociálně citlivým způsobem zvýšit celkovou spoluúčast pacientů, je (vedle trvalého hledání nákladové efektivity) jediný způsob, jak udržitelnost systému zajistit.
Automatickou reakcí na podobné nápady je strašení rizikem vzniku dvojí medicíny pro chudé a bohaté. Tyto obavy je samozřejmě potřeba rozptýlit technickým a sociálně přijatelným provedením.
Dobrý kus příběhu nabízí otázka položená v průzkumu AIFP – spoluúčast u levné banální léčby uvolní peníze na drahou a specializovanou péči o vážně nemocné a zvýší její dostupnost. Dalším argumentem může být, že komerční připojištění na „nadstandard“ rozšíří dostupnost takové léčby, protože platit pravidelnou pojistku je snazší než vysázet jednorázově na dřevo v ordinaci desítky tisíc korun.
Jak to dopadne, když se správný příběh vyprávět nepodaří, jsme viděli na případu Julínkovy reformy z roku 2007, která byla v oblasti financování velmi ambiciózní, ale začala a rovnou i skončila zavedením (a následným zrušením) regulačních poplatků.
Na konci září jsem se v rámci novinářského panelu účastnil konference Komunikace ve zdravotnictví pořádané Zdravotnickým deníkem. Diskuze byla věnována právě hledání pozitivního příběhu připojištění na nadstandardní péči. Shoda panovala především nad tím, že problém reformy zdravotnictví spočívá v tom, že na rozdíl od reformy důchodů se ve veřejné debatě objevuje nárazově, náhle a bez patřičné přípravy.
Můžeme se jakkoli vysmívat všem důchodovým komisím a jejich výsledkům, ale pravdou je, že jejich práce už léta udržuje nutnost penzijní reformy v popředí zájmu.
Zdravotnictví takovou platformu či „značku“ dosud nemá a je čím dál patrnější, že by ji potřebovalo jako sůl. Návrhy různých aktérů a dílčích think-tanků poletují prostorem, ale v podstatě se nepotkávají ani mezi sebou, natož aby prorazily práh pozornosti politiků a získaly si potřebné krytí.
Bez vytvoření široké diskuzní platformy bude zdravotnictví nadále jen proplouvat prázdnými frázemi volebních programů a nesourodými stovkami stránek chytrých studií. V takové konstelaci se těžko hledají nejen funkční nástroje, ale i příběhy, jimiž bude nutné je doprovodit, aby je česká společnost – v oblasti zdravotnictví extrémně opatrná – dokázala přijmout.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba rozbor některého z odborných zdravotnických pojmů nebo zajímavé tipy na čtení z českých i zahraničních médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
