Vědci mají jasno: Změna klimatu ke vzniku lesních požárů přispívá

Souvislost klimatické změny s projevy extrémního počasí se v médiích a veřejné diskuzi probírá často bezprostředně po konkrétní události, načež vědci čelí otázkám novinářů, zda za to či ono může klimatická změna. Zažili jsme to například při loňských povodních v Německu, tornádu na Moravě, nedávno při vlnách veder, a zažíváme to i nyní při požáru v Českém Švýcarsku.

Každý projev extrémního počasí má v tomto ohledu svá specifika. Obecně se ale dá říct, že vědci většinou nechtějí spojovat klimatickou změnu s jednou konkrétní událostí. Místo toho řeknou, že klimatická změna způsobuje častější a intenzivnější projevy extrémního počasí. Jinými slovy tedy sdělí, že je výskyt například povodní či veder kvůli změně klimatu pravděpodobnější.

Nejvýraznější specifikum týkající se požárů spočívá v tom, že člověk v jejich množství a rozsahu vždy nutně hraje velkou a přímou roli. A to i nad rámec produkce emisí skleníkových plynů.

Drtivá většina lesních požárů (uvádí se až 95 %) vzniká nedbalostí či úmyslným založením. Lidé navíc přímo ovlivňují rozsah požárů i opačným směrem - preventivními opatřeními a hašením. Vliv měnícího se klimatu na vznik, rozsah a množství lesních požárů se tedy vyčísluje těžko, protože ani zdaleka nezáleží jen na něm.

To ale neznamená, že neexistuje.

Kromě první jiskry jsou pro rozšíření lesních požárů zcela zásadní meteorologické podmínky, přičemž ideální chvíle pro lesní požár nastává, když je horko, sucho a fouká vítr. Dny, kdy panují ideální podmínky pro požár, se měří tzv. „fire weather indexem“. A vědci ví, že jich kvůli klimatické změně přibývá.

K „výraznému“ nárůstu počasí vhodného pro šíření požárů došlo v posledních 40 letech na téměř polovině světové pevniny, kde „má co hořet":

Na rostoucí počet dní s počasím příznivým pro vznik požárů upozorňuje celá řada studií z různých koutů světa. Že je trend globální, ukazuje například loňská i letošní studie dvou nezávislých týmů kanadských vědců. Sezóny s výskytem počasí vhodného pro šíření požárů jsou čím dál delší, intenzivnější a stále častěji pronikají i na území, kde byly dříve velmi vzácné. Globálně se od roku 1980 prodloužily o 27 %.

Když necháme stranou globální trendy, které pravda nemusí nutně odpovídat situaci v konkrétním regionu, a podíváme se přímo na Česko, dostaneme podobný obrázek.„Většina českého území v posledních 60 letech vykazuje rostoucí počet dnů s počasím příznivým pro vznik a šíření požárů vegetace, přičemž po roce 2000 došlo u tohoto trendu k výraznému zrychlení," řekl pro Fakta o klimatu Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR s odkazem na vlastní výzkum.

„Ačkoliv se požáry v krajině České republiky vyskytují běžně, jimi zasažená plocha doposud nebyla nijak zásadní. Nicméně s probíhající změnou klimatu se téměř jistě situace výrazně mění,“ uvedl mimochodem Trnka v příručce projektu asi měsíc před vypuknutím požáru v Českém Švýcarsku.

Vliv změny klimatu na výskyt požárů jsme si tedy vyjasnili - projevuje se častějším a intenzivnějším počasím vhodným pro jejich vznik a šíření.

Význam tohoto vlivu opět dobře shrnuje příklady několika výzkumů pro konkrétní území příručka Fakt o klimatu: „Vznik podmínek vedoucích k požárům buše v Novém Jižním Walesu byl v letech 2019–2020 nejméně o 30 % pravděpodobnější. Více než 4 miliony hektarů z plochy na západě USA vypálené 1984–2015 jsou připisovány přímo změně klimatu. Na jihu Číny se pravděpodobnost extrémních požárů z roku 2019 v důsledku změny klimatu zvýšila více než sedmkrát“.

Když ale hovoříme o množství či rozsahu samotných požárů, znovu se vracíme ke stejnému problému, jako na začátku tohoto článku - počasí samo o sobě o velikosti spálené plochy ani četnosti požárů ultimátně nerozhoduje. Vždy záleží i na chování lidí. „Klimatická změna: Riziko požárů vzrostlo téměř všude. Pořád ale máme moc ovlivnit, kde a jak oheň udeří,“ upozorňuje na to hned v titulku článku o klimatu a požárech pětice vědců pro web The Conversation.

Tento faktor se ostatně silně promítá do světových trendů a stojí i za tím, že celkové spálené plochy v posledních dekádách ve skutečnosti ubývalo. Poukázal na to výzkum z roku 2017, který pomocí analýzy satelitních snímků došel k závěru, že za 18 let mezi roky 1998 a 2015 se globální plocha ohořelého území překvapivě zmenšila o 25 %. Jak už bylo předesláno, šlo z velké části o důsledek lidské činnosti.

Bohužel ale nikoliv primárně v tom smyslu, že by trend dokázaly zvrátit preventivní opatření či lepší efektivita hašení. Největší roli podle vědců mělo zvýšení populace v afrických savanách a s tím související změny krajiny, které šíření požárů omezily.

I přesto mimochodem v Africe stále hoří o hodně víc požárů než v Amazonii, USA nebo Evropě:

Když ale necháme stranou Afriku a podíváme se na to, jak se lidem daří s vyšším rizikem lesních požárů bojovat, dostaneme pochmurný obrázek.

Obzvlášť to platí pro Evropu, což ukazuje Evropský zpravodajský systém lesních požárů (EFFIS). Seznam Zprávy o letošní rekordní sezóně požárů v Evropě vydaly článek minulý týden. V krátkosti situace vypadá asi takhle:

A podobné je to i se spálenou plochou:

V Česku to opět není lepší. „Naše nedávná studie ukázala, že četnost požárů vegetace se nejvíce zvýšila v nejteplejších a nejsušších oblastech venkova České republiky. Nárůst mezi lety 1991 a 2015 byl ve srovnání s obdobím 1971–1990 téměř o 70 %,“ řekl k tomu Trnka pro Fakta o klimatu.

Pozitivní nejsou ani vyhlídky do budoucna. Na zhodnocení rizika lesních požárů v následujících dekádách se letos poprvé v historii výrazněji zaměřil Program OSN pro životní prostředí a vydal zprávu odhadující situaci do konce tohoto století.

Na reportu pracovalo přes 50 vědců ze šesti kontinentů a došli k závěru, že při středním scénáři odhadu vývoje globálního oteplování se riziko katastrofických požárů zvýší o 30 % do roku 2050 a o 52 % do roku 2100.

Zpráva také vyzývá vlády napříč světem, aby se na to připravily. Měly by především investovat víc zdrojů do preventivních opatření a péči o krajinu.

Nakonec jen krátce k tématu samotné klimatické změny - úroveň CO2 v atmosféře je asi o 50 % vyšší než byla před průmyslovou revolucí. To spolu s dalšími emisemi a skleníkovým efektem způsobilo oteplení planety zhruba o jeden celý stupeň Celsia. Do roku 2100 to může být až 2,7 °C.

Ač se to možná nezdá, jde o výraznou a rychlou změnu, která v historii nemá obdoby. Seznam Zprávám to před časem vysvětlil v rozhovoru o ledovcích vedoucí Českého antarktického výzkumného programu Daniel Nývlt: „To, že se nám tady na dlouhých časových škálách klima měnilo, je samozřejmě nesporná pravda. Doby ledové trvaly asi 100 tisíc let a doby meziledové řádově 10 až 15 tisíc let,“ řekl s tím, že poslední doba ledová vrcholila někdy před 19 tisíci lety, což znamená, že bychom měli být na konci doby meziledové.

„Toto je samozřejmě známé, ale ani po konci poslední doby ledové, kdy velké ledovcové štíty pokrývající polovinu Evropy a Severní Ameriky začaly tát, nebyl nárůst teplot nikdy tak dramatický, jaký pozorujeme my v posledních několika desítkách let,“ řekl. Dodal, že například současné tání grónského ledovce je minimálně desetinásobně rychlejší, než bylo právě v době přechodu z doby ledové do meziledové.

S rapidním oteplením samozřejmě souvisí i pro požáry klíčová sucha. Proces je složitější, ale ve zkratce jde především o to, že kvůli většímu odparu vody jsou srážky intenzivnější a kratší zároveň, což snižuje možnost vsakování do půdy.

Analýzy Seznam Zpráv: