Ukrajinské matky s dětmi v Praze „tut“. Jak se žije v hotelu pro uprchlíky?

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nad dveřmi visí nápis „Hotel“. Když vejdeme dovnitř, po levé straně vidíme recepci, po pravé vitrínku s pražskými suvenýry – pohledy na Staré Město nebo kniha o historii České republiky. Výjev běžného pražského hotelového lobby ale ruší předměty, které sem nepatří: pytle s oblečením a přepravky s jídlem. Jedna z nich je prázdná, leží v ní jen jeden pár dětských bačkůrek, u nich visí cedulka v ukrajinštině „тапочки“.

„Hotel je pro lidi, kteří utíkají z války na Ukrajině. Zpravidla jsou to matky s dětmi, protože chlapy už přes hranice nepouští,“ vítá nás u recepce Alice Mirovská, sociální pracovnice z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Ti zajišťují mimo jiné chod tohoto hotelu, který běžně není v provozu, ale poskytl ho majitel řetězce právě pro pomoc Ukrajincům. OPU poskytuje ale také sociálně-právní poradenství, na místě jsou sociální pracovníci a pracovnice i právník.

Dveře hotelu jsou stále v pohybu, proudí sem rodiny, děti i puberťáci. Někdo si šel zařídit pasovou fotku do metra, někdo se jen tak projít a nadýchat se čerstvého vzduchu. „Pokoje jsou tu malé, postele jsou hodně natlačené k sobě, není tu moc soukromí,“ popisuje Alice a provází nás celou mnohapatrovou budovou.

Jen rychle stihneme nakouknout do jednoho z pokojů, kam proudí poslední sluneční paprsky skrze těžké červené závěsy. Na zemi stejně barevný koberec. „To bylo jedna z prvních věcí, o které nás lidé začali prosit – o bačkory, protože nechtějí šlapat na koberec,“ zmiňuje Alice.

Hotel pojme 250 lidí a už má zcela naplněnou kapacitu. To se ale každý den mění, protože někteří „hosté“ tu stráví jen několik nocí a míří dál. Zrovna včera prý odjela velká skupina asi patnácti lidí, kteří mají cílovou destinaci ve Španělsku, kde mají rodinu. Jiní už prý zase mají víza do Spojených států, další se napojili na židovskou obec a také se budou přesunovat.

Maryna a její jedenáctiletý syn Timofeev naopak zatím vůbec nevědí, co bude dál. Čtyři dny se schovávali v kyjevském krytu, pátý den řekli Marynini téměř sedmdesátiletí rodiče – jeďte pryč. Dostali se do vlaku na západ, bez jakéhokoliv plánu, jen s pasem v ruce. Na slovenských hranicích jim poradili, aby se vydali do Prahy. Teď jsou prostě „tut“.

„V Kyjevě jsem nechala rodiče a všechno, co máme. Měli jsme se tam skvěle,“ ukazuje v mobilu video, na kterém je Tim a jeho oslava jedenáctých narozenin. Oslavil je v únoru, jen pár dní předtím, než na jeho rodné město začaly dopadat ruské bomby. Ukazuje nám ale i fotografii, na které její syn spí ve sklepě přikrytý dekami a má slzy v očích.

Maryna pracovala v Ukrajinské národní bance, lámanou angličtinou se snaží mluvit i se synem, chce, aby byl schopný se v cizí zemi dorozumět i sám. „This is my mum,“ ukazuje Tim na Marynu a dává jí pusu na tvář. Nadšeně ale ukazuje na své boty, ve kterých mu plandají nohy. „Dneska tady dostal nové boty a hrozně se smál, že jsou to třiačtyřicítky, tedy o mnoho větší číslo, než by měl mít,“ směje se mu Maryna.

„Dostali jsme tu ale všechno, co jsme potřebovali. Moc vám děkujeme,“ opakuje sympatická brunetka několikrát a vyzývá k tomu i Tima. Ten mezitím vesele rozdává všem, i reportérům, bonbony, které právě někdo ze sociálních pracovníků rozdával dětem na chodbě.

„Děti tu zatím řádí po chodbách, je to pro ně nové,“ dodává Alice Mirovská. Pro děti tu chystají různé volnočasové aktivity a už jsou i ve spojení s nedalekou základní školou. Přemýšlela prý i o lekcích češtiny. „To ale opravdu zatím jen pro děti. Pro dospělé to může být velmi citlivé, spoustu z nich si vůbec nepřipouští, že by tu měli zůstat delší dobu. Říkají o sobě, že ani nejsou uprchlíci, že se brzo vrátí a nepotřebují si tak zařizovat víza a jiné dokumenty,“ doplňuje.

Hlavně tu ale zatím lidé řeší základní potřeby, přijeli často – jako Maryna s Timem – jen s doklady a tím, co měli na sobě. Víc než základní materiální nebo lékařské potřeby zatím téměř nikdo neřeší.

Přichází dvě ženy a snaží se ukrajinsky vysvětlit Alici, jestli si z vedlejšího stolu mohou vzít papíry, pravděpodobně na kreslení pro děti. „Máme tu pár tlumočníků, někdo mluví trochu anglicky, ale spíš používám takový svůj univerzální slovanský jazyk,“ říká v nadsázce Alice.

Ti, kdo jsou tu ubytovaní, dostávají nejen teplo a střechu nad hlavou, ale i jídlo. Snídaně, obědy, večeře. „Včera měli kuře s rýží, předtím těstoviny s omáčkou nebo sekanou s kaší, takové klasiky. Ale děláme tu i nějaké balíčky s ovocem a sušenkami,“ popisuje sociální pracovnice.

Dodává, že se snaží vytvořit i takové podmínky, aby lidé nebyli závislí na jídle, které jim dají. „Zítra mi přijde asi dvacet ledniček, které můžeme dát do pokojů. Nesmí se tam ale kvůli požárním hlásičům zapojit ani rychlovarná konvice, tak někam k recepci dáme mikrovlnky a tak,“ popisuje další plány.

„Bojím se, aby to u Čechů nebylo trochu jako s Ukrajinci, kteří si myslí, že to všechno rychle skončí a oni se vrátí domů,“ upozorňuje Alice, která má zkušenosti i s blízkovýchodní uprchlickou krizí. „Ačkoliv by to bylo skvělé, kdyby válka zítra skončila, musíme být připraveni i na to, že Ukrajinci budou potřebovat pomoc nejen teď v euforii, ale třeba i za půl roku,“ uzavírá.

S přispěním Anny Müllerové.