Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na desítkách místech v Česku si lidé připomněli přesně dva roky od ruského vpádu na Ukrajinu. Největší připomínková akce, která byla zároveň výrazem solidarity s napadenou zemí, se konala na Staroměstském náměstí v Praze.
Mezi řečníky na pódiu nechyběl prezident Petr Pavel, ale i zástupci neziskových organizací, mezi nimi i ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Seznam Zprávy s ním během akce mluvily o situaci a potřebách Ukrajiny. Právě tato humanitární organizace na Ukrajině vydatně pomáhá civilistům zasaženým dopadům vleklé války.
Pamatujete si přesně ten okamžik před dvěma roky, kdy jste se dozvěděl o ruské invazi?
Brzy ráno. Myslím, že bylo tak kolem půl šesté, páté, když mi začaly pípat esemesky. My jsme se v naší organizaci Člověk v tísni hned někdy kolem sedmé, půl osmé sešli v hlavní zasedačce. Vznikl společný tým zhruba 25, 30 lidí, který se pak první týdny invaze setkával každé ráno a řídil tu naši reakci a pomoc, kterou jsme začali organizovat.
Čekali jste, že přijde frontální útok a invaze? Byli jste na to připraveni, že se stane přímo tohle?
Čekali jsme to. My jsme na Ukrajině přítomní už od roku 2014. Lišily se názory, jak masivní to bude. Já osobně jsem se obával přesně toho, co se stalo, tedy že se Putin pokusí o totální frontální útok a o svržení vlády v Kyjevě a prezidenta. Ostatní si spíš mysleli, že to bude mít menší rozsah, že to bude na východě země, možná na jihu.
Ale čekali jsme to a chystali jsme se na to už od listopadu 2021. Byli jsme připraveni, co se týče týmů dobrovolníků a spolupracovníků ukrajinských organizací, se kterými jsme za těch šest let spolupracovali. Proto jsme byli také tak rychle schopni zareagovat.
Jaký význam má podle vás dnešní akce na Staroměstském náměstí? Připomínkových a solidárních akcí se koná vícero po celé republice.
Myslím, že každá veřejná akce, která vyjadřuje nějaký názor lidí, kteří ji podpoří a přijdou na ni, smysl má. Když si vzpomeneme na obrovské demonstrace Milionu chvilek během vlády premiéra Andreje Babiše, které měly heslo o odstoupení – to bylo vlastně nemožné, protože by to bylo v zásadě proti pravidlům demokratických voleb – tak jsem přesvědčen, že ty akce měly smysl, protože posílily celou společnost ve smyslu odolnosti demokracie a demokratických institucí.
Podobně je to dnes tady a na dalších místech České republiky. Tyhle akce ukazují, že části české veřejnosti to není jedno a že je tu ochota aktivně ukázat, že máme Ukrajinu podporovat.
Dá se podle vás říct i vzhledem třeba k přispívání do sbírek a dalším akcím podpory, že je česká společnost stále solidární s Ukrajinou?
Určitě je. Zároveň velké humanitární sbírky mají podobný průběh: Vždy, když se stane ta negativní událost, ať už je to válečný konflikt nebo katastrofa, tak se absolutní většina peněz vybere během prvních týdnů. V případě Ukrajiny to bylo během prvních měsíců a ještě v loňském roce, to znamená během druhého roku války, nám dárci poslali 200 milionů korun.
Takže solidarita trvá ve větší míře, než je běžné, ale samozřejmě to nelze srovnat s prvními týdny nebo měsíci, což je ale běžná dynamika humanitárních sbírek. Lidé také vidí, že se mezitím objeví mezinárodní organizace jako OSN, obrovská americká a evropská pomoc, která na začátku nebývá. Jediné, co na začátku bývá, jsou peníze od lidí a organizace, které jsou schopny během několika dní začít pomáhat.
Myslím, že i podpora uprchlíků v Česku se víceméně drží na podobné úrovni, tedy že jim máme pomáhat a že tady mají zůstat, dokud nebudou v bezpečí doma. To je dobrá zpráva o větší části společnosti. Nikdy se to nemůže týkat všech.
Přečtěte si reportáž od snajprů
Zapadlá vesnice v Doněcké oblasti, pár desítek kilometrů od Avdijivky. V několika malých omšelých baráčcích tu má základnu jednotka zhruba dvaceti ukrajinských vojáků včetně osmi snajprů.
Co teď podle vás Ukrajina nejvíc potřebuje?
Ukrajina nejvíc potřebuje zbraně, aby se mohla bránit a aby mohla udržet pozice, které má, a připravit se na další ofenzivu. Zbraně, které Západ Ukrajině posílá a podporuje ji tím, jsou absolutně klíčové. Ukrajina potřebuje morálku, kterou má, a potřebuje vojáky, nové vojáky, aby mohla vystřídat ty, kteří jsou dlouhodobě na východě.
Ukrajina v zásadě drží pozice na moři. Ve vzdušném prostoru je ta situace vlastně z obou stran podobná. Ukrajina zároveň potřebuje, a to se děje, já jsem tam teď byl, přijmout myšlenku, že to bude ještě několikaletá válka. Lidé si to uvědomují s velkou únavou, ale s velkým odhodláním.
Takže si myslíte, že ten konflikt bude trvat ještě několik let?
Obávám se, že bude pokračovat ještě přinejmenším dva roky, možná déle.
