U Příbrami tehdy zahynulo 319 horníků. Katastrofu způsobil stokrát opakovaný krok

Dopoledne 31. května 1892, na dole Marie končí ranní směna. Čtyři horníci se chystají vyjet na povrch stoupacím strojem. Kontrolují svoje kahany, jeden z nich zjišťuje, že světlo dohořívá, a rozhoduje se vyměnit knot. Na cestu stoupacím strojem potřebuje spolehlivé světlo. Nahoru to je přes devět set metrů.

Byla to nebezpečná, namáhavá a zdlouhavá cesta. Z dnešního pohledu těžko představitelná. Z pohledu tehdejších horníků to byl ale luxus. Stoupací stroj. Vůbec první v Rakousku-Uhersku byl zprovozněn právě na dole Marie v Březových horách u Příbrami v roce 1853.

Aniž bychom zacházeli do detailů, můžeme si představit, že horníci stáli na dřevěných stupátkách o velikosti menšího schodu a drželi se úchytů ve výši rukou. Během cesty museli několikrát přestoupit na sousední stupátko. To bylo dáno rytmem parního stroje, který celou soustavu poháněl. (Detailní rozbor je například zde.) Pro laiky je důležitější představa, že pod horníky byla mnohasetmetrová propast. A že tahle cesta trvala přes půl hodiny.

Luxus. Dříve ty stovky metrů museli zdolat po žebřících. K té dřině se ještě vrátíme. Nyní zpátky k dopoledni 31. května. Horník Emanuel Kříž vyměnil knot ve svém kahanu a doutnající oharek starého knotu odhodil. Nemělo to být nebezpečné, v šachtě bylo vlhko, dřevo pokrýval vlhký kamenný prach.

Emanuel Kříž přesto ještě chvíli pozoroval, zda neuvidí nějaký dým nebo plamínek. Pak spolu se třemi kolegy nastoupil na stoupací stroj. Vyjel nahoru a šel domů.

Jako první ucítili dým a uviděli plameny horníci, kteří kolem půl druhé odpoledne sjížděli na odpolední šichtu. Vyjeli zpátky nahoru a požár ohlásili správci dolu. Začaly záchranné práce. A zároveň se šířila i panika.

Rozšíření a tragickou bilanci požáru způsobilo několik náhodných okolností. Oharek knotu zřejmě zapadl na místo, kde se dostal do kontaktu s hořlavými předměty. Nikdo s takovou situací nepočítal. Horníci odhazovali zbytky knotů běžně.

Oheň se začal šířit v době, kdy ranní směna už vyjížděla nahoru a odpolední ještě nebyla dole.

Venkovní teplota byla přibližně stejná jako teplota uvnitř šachty, což zpomalovalo odvětrávání. Jako by na šachtě ležela poklička, která dým vtlačovala zpátky do podzemních chodeb, kudy se šířil do sousedních dolů.

A pak tu byla nezkušenost. Opravdu s tím nikdo nepočítal. Záchranné čety sice okamžitě fáraly dolů, ale mnozí horníci zprávám o požáru nevěřili. Požár? Tady? Nemožné. A pracovali dál. Ti zemřeli všichni.

Správce dolu se nakonec rozhodl plameny uhasit vodou z hydrantů a požárních stříkaček. Dosáhl tím ale především toho, že smrtící dým se šířil mohutněji a rychleji.

Několik desítek horníků a hasičů se během odpoledne opakovaně spouštělo dolů a snažilo se zachránit své kolegy a kamarády. Někteří sjeli dolů i čtyřikrát. Pět z nich zemřelo. Záchranáři neměli žádné ochranné prostředky kromě šátku máčeného v octě, kterým si zakrývali tvář. Na posilněnou nahoře dostávali černou kávu, slaninu a rum.

Záchranné práce byly ukončeny 31. května večer. Mrtvá těla byla vyvážena do 9. června. Poslední bylo nalezeno až 22. září. Někteří horníci se udusili, někteří uhořeli. Jiní se ještě snažili dostat na stoupací stroj, ale nedokázali se na něm udržet a padali do hlubiny pod sebou…

Zahynulo 319 mužů. Zanechali po sobě 286 vdov a 961 dětí. Kromě státního odškodnění dostávali pozůstalí po obětech tragédie finanční dary od mnoha spolků i jednotlivců, včetně například krajanů ze Spojených států.

„Čtrnáct dnů po vzniku požáru, dne 13. 6. 1892, se dostavil k Okresnímu soudu v Příbrami horník Václav Havelka, kterému při neštěstí zahynuli dva bratři, a vypověděl, že nemůže dál snášet výčitky svědomí, protože ví, kdo asi zavinil založení ohně. Označil jako původce katastrofy havíře Emanuela Kříže, s tím, že i on, Václav Havelka, byl vzniku požáru přítomen. Nato byli zatčeni Emanuel Kříž z Oseče, Václav Havelka z Orlova, Jan Kadlec z Příbrami a Alois Nosek z Havírny,“ popisuje historik a ředitel Hornického muzea v Příbrami Josef Velfl.

Soud se konal v Praze na začátku července. Obhájce požadoval úplné zproštění viny. Argumentoval nejen tím, že všichni obžalovaní jsou poctiví a zbožní lidé, ale především tím, že neporušili žádná bezpečnostní opatření. Nedopustili se ničeho špatného.

Také odborníci z Báňské akademie v Příbrami se přikláněli na stranu obžalovaných. Podle nich totiž nešlo jednoznačně určit, co požár způsobilo. Ano, mohlo to být od toho knotu. Ale dosavadní zkušenosti a znalosti ukazovaly, že měl prostě bezpečně vyhasnout.

Soud ale po hodinové poradě odsoudil Emanuela Kříže ke třem letům vězení. Jeho kolegové dostali tresty od tří měsíců do dvou let.

Některé zdroje uvádějí, že Kříž trpěl těžkými depresemi a ve vězení zemřel. Josef Velfl pro Seznam Zprávy ale vysvětluje: „Není to pravda. Dostal dokonce po roce a půl císařskou milost. Vrátil se domů, pracoval v lese a zplodil ještě několik dětí.“

Stříbro se na Příbramsku prokazatelně těžilo už ve 14. století. Těžba procházela výkyvy, obdobími prosperity a úpadku. Každopádně bylo stříbro – a olovo – pro panovníky strategickou surovinou. „A příbramské doly byly bohaté – v některých letech se tady vytěžilo téměř 100 % stříbra a olova v rámci celé monarchie. V průměru to bylo přes 60 %,“ říká historik a ředitel příbramského muzea Josef Velfl.

To byl důvod, proč bylo postavení místních horníků v něčem lehce odlišné od jejich „uhelných“ kolegů z Ostravska. Příbramské doly byly státní a horníci byli státní zaměstnanci. Stát měl eminentní zájem na prosperitě dolů a v rámci svých možností a expertizy investoval do moderních technologií. O prvním stoupacím stroji v mocnářství už byla řeč.

Jinak to byl ale podobný život.

„Dnes si to už ani neumíme představit,“ popisuje Josef Velfl. „Někteří horníci bydleli v Kamýku, Rožmitále a dalších obcích v okruhu dvaceti kilometrů od Příbrami. Ranní směna začínala ve čtyři. Takže to znamenalo vstávat před druhou ráno a jít dvacet kilometrů do práce.“

Tam horníky čekal hodinový sestup po žebřících, posléze usnadněný zavedením stoupacích strojů. Od druhé poloviny 19. století jen šestihodinová směna, tvrdá dřina, a hodinový výstup nahoru. A dvacet kilometrů domů.

„Řemeslo“ se dědilo z generace na generaci. Můžeme si tak představit podobný obraz, jaký líčí Karin Lednická ve svých románech z Karvinska. Nejstarší syn se jednoho dne konečně vydá se svým otcem na cestu k šachtě. Sotva ujde těch dvacet kilometrů. Dole si myslí, že umře. Celé tělo se mu chvěje. Svaly bolí. Domů dojde v mrákotách. Nedovede si představit, že by to měl absolvovat znovu. Ale druhý den vstává s otcem před druhou ráno…

Po dvou týdnech se přestává bát, na těle se začínají rýsovat svaly. Otec je na něj hrdý. On sám je na sebe hrdý. Na jejich výdělcích závisí sice nikoli bohatý, ale přijatelný, snesitelný život rodiny. Manželky a matky, sourozenců. Sester, které nemohou pracovat v dole.

„Byly to početné rodiny. Často měly šest, osm dětí,“ říká Velfl. „Jejich snem často bylo, aby se alespoň některé z dětí dostalo na střední školu. Na báňskou školu, aby nemuselo fárat, aby bylo úředníkem, a možná dokonce inženýrem. Nebo na učitelství. Žili skromně, ale na to, aby jejich dítě studovalo, ušetřit dokázali.“

Pokud jim vydrželo zdraví. Pokud je nepostihla katastrofa.

Obhájce obžalovaných horníků říkal, že to jsou „zbožní a poctiví“ muži. Určitě nebyli všichni takoví, nebo ne ve stejné míře. V neděli se mnozí opili, poprali, možná ztloukli i svoje ženy a děti.

To, že to byli „zbožní a poctiví“ muži, ale s dojemnou naléhavostí připomínají vzkazy, které umírající horníci zanechali v příbramských šachtách. Psali je tužkou na krabice od dynamitových patron, vyrývali je do stěn šachty. Loučili se, prosili o odpuštění, i o zaplacení dluhu za pivo.

František Soukup psal: „Prosím Vás, kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé milované manželce. Jsou to poslední slova, v kterých se loučím s mými dětmi a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil, a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné… Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.“

A ve druhém vzkazu dodával: „Sbohem všechny manželky těch, kteří jsme tady zahynuli. Drahá manželko, poslední slova s velkou ouzkostí Ti píšu, hlava bolí, duch oslabuje, věčnost se blíží. Velmi bolestně se s Vámi loučím, modlete se za mě, že já pro ten vezdejší život snad ztratil život věčný. Prosím Vás modlete se. S Bohem, s bohem. Všechno skládám na tebe, drahá manželko. Odevzdávám ti děti i všechno, starej se o ně, jako já. S Bohem, vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu, co máš, o tom víš.“

„Dlužen nejsem nikdež, než Bartošovi asi 40 kr, u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic.“

Už nikde nic.