Týrání a znásilňování skončilo bez trestu. Násilníci vyhrožovali, že jsou od StB

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Znásilňování žen a dívek ovšem neprobíhalo za noci v temném parku, ale ve vyšetřovnách StB, v budovách škol, na internátech a podobných místech. Násilníci využívali zoufalství, strachu obětí z tajné policie StB a obrovského společenského vlivu funkcionářů KSČ.

Takoví násilníci své oběti vydírali a dovedli k naprostému psychickému zhroucení, na pokraj sebevraždy a úplné sexuální odevzdanosti. Dívky chycené v takové pasti se například pod výhružkou perzekuce jejich rodiny a blízkých podvolily všemu.

Redakce Paměti národa podrobně zdokumentovala dva takové příběhy.

Milena Watsonová učila ruštinu na Střední zemědělské škole v Nových Hradech. Tady ji podle jejího vyprávění brutálně napadl a opakovaně sexuálně znásilňoval její kolega z pedagogického sboru. Nikomu se tehdy kvůli strachu a jakési vnitřní zlomenosti nesvěřila.

Proč o tom až po dlouhých letech, krátce před svou smrtí, promluvila na kamery ve studiu Paměti národa? Výslovně tehdy žádala, aby její příběh byl zpracován a publikován. Dlouhá léta se prý vzpomínky snažila vytěsnit a používala kvůli tomu i psychofarmaka. V roce 1967 prý do zahraničí utíkala nejen před občanskou nesvobodou panující v Československu, ale také před svými traumatizujícími zážitky. Chtěla zapomenout.

V roce 1960 měla nastoupit na střední školu v Českých Budějovicích jako učitelka. Nestalo se tak. Do její poštovní schránky totiž doputoval několik dní před nástupem dopis z jiné školy, který plány zásadně změnil: „Měla jsem se dostavit do internátní školy v Nových Hradech u Českých Velenic,“ vysvětluje. Až dodatečně se dozvěděla, že si ji prý jmenovitě vybral jeden z jejích budoucích učitelských kolegů. „Soudruh“. „On si tam dělal, co se mu zlíbilo,“ pokračuje Milena. „Prý si mě vybral podle fotografie. Rozhodl, že jsem ta pravá – jak říkal – k rozmnožování dělnické třídy spojené s inteligencí,“ plačtivě vyprávěla paní Watsonová.

Dvaadvacetiletá dívka po důvodech svého přeložení nepátrala. Do překrásného zámku v Nových Hradech, kde škola sídlila, se v roce 1960 vypravila se zvědavostí i nervózním napětím, jak jako pedagožka obstojí. Už záhy po příjezdu na ni čekalo peklo. Dotyčný kolega, který si ji vyhlédl, měl detailně promyšlený plán.

Když se ocitli sami v budově školy, Milenu surově fyzicky napadl. Nikdo její volání neslyšel. Bránila se, ale byla to křehká dívka, která se silnému muži ubránit nedokázala. Odvlekl ji do jakési kruhové místnosti bez oken, kde ji zamkl. Když protestovala, přivázal ji k židli a pod pohrůžkou násilí na rodině ji donutil k sexu. Vyhrožoval jí, že je agentem StB a může cokoliv: zničit jí život a život její rodiny a přátel.

Milena Watsonová, tenkrát mladičká a opuštěná dívka, popisovala, že její kolega a násilník ji prostě zcela ovládal, znásilňoval a pod pohrůžkou estébácké likvidace rodiny ji zlomil. „Není potřeba nic víc…“ popisuje Milena Watsonová. „Stačí být po určitou dobu ve světle beze spánku a dostanete se do stavu, kdy nemáte vlastní vůli. Naprosto mě tím zdeptal. Kdyby mi v tu chvíli řekli, ať skočím z okna, tak to udělám. Dostala jsem se do stavu, kdy mi bylo všechno jedno, a nechtěla jsem pak už ani utíkat,“ popisuje paní Watsonová na nahrávce pro Paměť národa.

Z Archivu bezpečnostních složek je zřejmé, že onen sexuální predátor, jehož jméno redakce zná, ale rozhodla se jméno neuvádět z nedostatku přímých důkazů, tehdy lhal a za agenta StB se pouze vydával. Byl řadovým „soudruhem“. Paní Milena Watsonová vyprávěla, že hodně pil, což jen přiživovalo jeho sexuální útoky, které se už neodehrávaly jen kdesi v temné místnosti, ale kdekoliv se útočníkovi zamanulo.

Po třech letech skončila v roce 1963 na psychiatrii. Nepamatovala si ale, jak se tam dostala. Lékařské záznamy už neexistují, byly skartovány. „Můj psychiatr mi tehdy řekl: ‚Jediné řešení, jak by ses mohla zlepšit, je dostat se ven z tohohle prostředí,‘“ popisuje. Měla v Anglii kamaráda, proto požádala o výjezd. Pustili ji v roce 1967, když slíbila, že se vrátí. V zahraničí však již zůstala.

„Nikdy jsem nemohla mít děti. Musela jsem po té tyranii jít na interrupci a od té doby už to nešlo. Ze začátku mi to vadilo, ale časem jsem si zvykla. Až teď ve stáří mě to opět začalo mrzet. Nemám už nikoho.“

Juliána Lápková, rozená Pecháčková, pomoc psychiatrů nehledala. Rozhodla se pro sebevraždu, před kterou ji zachránil její budoucí manžel. Jak k tomu došlo?

Asi dvacetiletá Juliána Lápková skočila na lep estébákům, když pronesla dopis politického vězně přes vězeňskou bránu v jáchymovských uranových dolech, kde pracovala jako zdravotní sestra. Padla tak do připravené pasti, dopis jí totiž dal spolupracovník StB. A pak si s ní estébáci mohli dělat, co chtěli… Vydírali ji a ona se jim podvolila. Byla pak bezbranná a chtěla si vzít život. Svůj příběh vyprávěla Paměti národa v roce 2013, dva roky před tím, než 21. listopadu 2015 zemřela.

Pracovala jako zdravotní sestra v jáchymovských dolech. Mladičká dívenka Juliána se líbila jak vězňům, tak dozorcům, esenbákům i příslušníkům StB. Vězni ji vídali při návštěvách ošetřovny, nejčastěji prý docházelo k poraněním prstů, vyrubané balvany je vězňům často přiskříply, nebo si stěžovali na nesnesitelné bolesti hlavy.

Pro vězně se pohled na dívku tak stal příležitostí k milému úsměvu a lichotkám, ti ostatní, esenbáci a estébáci, chtěli víc. „Oni si mě tam už připravovali. Pořád tam brousil takovej divnej chlap, kterej zřejmě donášel estébákům. Pořád se kolem mě motal a pozoroval mě, jak se bavím s vězni. Jednou mě poprosil, jestli bych přes bránu nepronesla pro vězně nějaký dopis,“ vypráví paní Lápková. Souhlasila a dopis pronesla. Vůbec ji přitom nenapadlo, že by mohlo jít o předem připravenou léčku.

Zapomněla, že podepsala prohlášení, že se s vězni bavit nebude. Ještě ten den si pro ni policisté v civilu přijeli a odvezli ji na služebnu StB do zámečku v Ostrově nad Ohří. Obvinili ji z pronášení dopisů a jako přitěžující okolnost uvedli, že je dcerou kulaka. Čtyři příslušníci StB, kteří seděli v místnosti za ní, se zvedli a k vyděšené dvaadvacetileté dívce přistoupili s návrhem: „My se vás zastaneme, když s námi budete spolupracovat, nebo vás zavřeme,“ prohodil pak jeden z nich. Juliáně bylo zřejmé, o co těmto mužům jde.

Paní Lápková další detaily vyprávět nechtěla. Do vězení pak však nešla… „Už bylo k večeru a já furt ne a ne, že s nimi spolupracovat nebudu. Oni už byli takový ostrý a začali se na mě tak divně ušklebovat. ,No, tak co, budete, nebo nebudete?‘ Já už jsem asi byla unavená, tak říkám: ,Jo, tak budu.‘“ Nejvíce se prý bála, že ji surově zmlátí a stejně si ji vezmou. Estébáci naznačovali, že si mohou dovolit cokoliv a aby si dobře rozmyslela, jak se k nim bude chovat. Juliána po propuštění přemýšlela o sebevraždě.

Juliána Lápková byla sama. Chlapce neměla, žila na ubytovně. Její tatínek, sedlák, nedokázal plnit povinné dodávky a dostal za to půl roku vězení za trestný čin „ohrožování zásobování“. Jejího bratra komunistické úřady poslali k PTP. Neměla tedy u nikoho zastání.

Ordinaci při uranovém dole, ve které pracovala, přestěhovali z dřevěné boudy do nové budovy plné kanceláří. „Jednou tam slavil jeden z naddůlních nějaký úspěch. Když ke mně přišel, tak jsem nevěděla, že je ožralej. Dovolil si na mě, ale já ani nekřičela o pomoc. A nic jsem nehlásila. Byla jsem vyděšená a rozhodla se, že tady těm drbanům nebudu dělat ku**u a přeci jen se otrávím…“ vypráví Juliána Lápková.

Mladou dívku tehdy v ordinaci onen opilý muž znásilnil, ale poté se přišel omluvit: „On za mnou pak přišel celej zmučenej,“ říká. „Já se nezhroutila, ale zhroutil se on. Řekla jsem mu: ‚Nebojte se, já nic hlásit nebudu,‘ a on se z toho mého přístupu celej sesypal.“

Juliána prožívala trauma, zneuctění a bezmoc. Bála se vězení. Cítila se zlomená a opuštěná, měla stále silnější myšlenky na sebevraždu. Z ordinace ukradla tubu fenobarbitalu, kterým se chtěla otrávit. Když ji v ordinaci schovávala do kabelky, všiml si toho neznámý muž, který na ošetření přivedl dělníky nadýchané metanem. „Jela jsem z odpolední směny domů a on ke mně najednou přistoupil. Říkal mi: ‚Poslouchejte, co vám je? Vy jste bílá jako stěna.‘ Byl mi sympatickej, odvedl mě pak domů a já jsem mu po cestě všechno řekla,“ vypráví Juliána Lápková.

Muž jí slíbil, že zařídí, aby ji už nadosmrti nikdo z estébáků neobtěžoval. Tím mužem byl její budoucí manžel Miroslav Lápka, předseda odborů správy táborů, vysoce postavený komunista, který měl v Jáchymově velký vliv. „Oni se estébáci mého muže báli. Nevěděli, jaké má známosti.“ Svazek Juliány Lápkové s krycím jménem „Horká“ v roce 1964 opravdu zničili a již ji nekontaktovali.

Tento článek vznikl ve spolupráci s redakcí Paměti národa a autorem je Pavel Kořínek. Více se dočtete na webu Magazínu Paměti národa.