Třicet let poté. Proč Češi vydělali na rozpadu Československa skoro ve všem

S úderem půlnoci na 1. ledna 1993 oficiálně zaniklo Československo. Stalo se tak po 74 letech soužití dvou zemí, které k sobě sice měly a stále mají blízko, ale jejichž státnost i kultura se většinu jejich existence ubírala odlišnými cestami.

Po třiceti letech jsou Česká i Slovenská republika součástí Evropské unie a členy NATO. Můžeme ale říct, že došly ke stejnému cíli? Zvolily stejnou cestu? A vyšly vůbec ze stejného místa?

„Slovensko a Česko určitě nevycházely ze stejného bodu,“ říká pro Seznam Zprávy slovenský sociolog Michal Vašečka.

Má k takovému tvrzení potřebný nadhled, a to z Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti. Většinu vysokoškolského vzdělání získal na Masarykově univerzitě v Brně, studoval ale také v Bratislavě a akademicky působil na několika zahraničních univerzitách.

„Pro pochopení toho, co nastalo po rozdělení Československa, se musíme vrátit do minulosti. České země byly součástí Svaté říše římské národa německého, mentalita lidí byla velmi jiná. Když to mám říct trošku demagogicky, Češi jsou z pohledu Slováků mentalitou velmi blízcí Němcům, v dobrém i ve zlém. Ty světy, které se daly dohromady v roce 1918, byly v podstatě velmi nekompatibilní,“ říká Vašečka.

Naráží tím na fakt, že až do 20. století spolu Češi a Slováci nikdy nesdíleli společný stát. A zejména pro velkou část slovenské společnosti tomu tak nemělo být ani po konci 20. století. Spojení bylo do určité míry umělé.

„Slovensko jako Horní Uhry bylo nejen agrární, oproti českým zemím zaostalé, velká část populace negramotná, ale jde hlavně o hodnotovou orientaci. Slováci nebyli ani zdaleka tak racionální, byli emociálnější. To všechno vychází vlastně z toho, že samotné osvícenství nezanechalo tak hlubokou stopu jako v českých zemích. Jinými slovy, pouze české země byly skutečným autentickým Západem,“ říká Vašečka.

Podobného názoru je i český historik a slovakista Michal Stehlík – cesta České republiky a Slovenské republiky po roce 1992 do jisté míry odrážela to, že obě části státu byly jiné.

„Měly jiné předpoklady, dokonce i jiné priority. Slovensko vyrazilo za první neproblematickou moderní státností, potýkalo se se spoustou věcí, nebyly nastaveny některé instituce. Češi se vrhli spíš do ekonomické transformace a evropské struktury, to byly dva silné směry 90. let. Slovensko se shodně drsně potýká s mečiarismem, s náběhem diktatury, s probuzeným nacionalismem. Takže ten vývoj není stejným směrem ze stejného bodu,“ popisuje historik Stehlík.

Ani z ekonomického hlediska nestartovaly obě země ze stejné čáry. Nástupnické republiky si rozdělily společný majetek v poměru 2:1 ve prospěch Česka, i takový poměr byl přitom shovívavější spíš k chudšímu Slovensku. Ani po třiceti letech Slováci Českou republiku nedohnali.

„V roce 1993 byl rozdíl HDP na jednoho obyvatele 8500 tzv. mezinárodních dolarů ve prospěch Česka, letos to bude 8700 dolarů. Nůžky se za těch 30 let rozevřely mírně ve prospěch České republiky, takže vůbec nemůžeme hovořit o tom, že by nás Slovensko jakkoliv dohánělo,“ říká ekonom Lukáš Kovanda.

Politická a ekonomická transformace nástupnických států spolu úzce souvisely. Slovensko v obou směrech negativně poznamenala dlouhá éra vlády Vladimíra Mečiara. „Zatímco Česká republika společně s Polskem a Maďarskem vstupuje do NATO na konci devadesátých let, Mečiar teprve v roce 1998 končí v nejvyšších patrech politiky,“ připomíná historik Stehlík.

„Slovensku, kdybychom to přehnali, možná hrozil osud Běloruska, kdy se Mečiar snažil obsadit stát, což se mu nakonec nepovedlo. My jsme si mezitím řešili vlastně triviality, jako je sarajevský atentát a pád Klausovy vlády, ale vlastně v jakémsi standardním systému, zatímco tam hrozila demontáž vlastního demokratického systému,“ říká Stehlík.

Na přelomu tisíciletí se situace, zejména po ekonomické stránce, začala na Slovensku přibližovat České republice.

„S nástupem vlád Mikuláše Dzurindy provedli Slováci velice efektivní reformy liberalizace trhu práce, podařilo se jim zkrotit růst zadlužování. Dělali tyto reformy s vyhlídkou, že přijmou euro, velice úspěšná doba pro Slovensko byla léta 2002 až 2007, kdy opravdu doháněli Českou republiku. V historii obou těch zemí rok 2008, který zakončil tuto etapu, je jediný, kdy zadlužení obou zemí byla prakticky shodná, jinak po celou tu dobu od roku 1993 je slovenský dluh výrazně vyšší než český,“ vysvětluje ekonom Kovanda.

V roce 2004 se obě země staly členem Evropské unie. Dnes se ale shodně potýkají s podobným problémem, a tím je populismus, shodují se sociolog Vašečka s historikem Stehlíkem. „V každé zemi má ale trochu jinou podobu,“ upozorňuje Stehlík.

„Slovensko si žije trošku jiný politický příběh než my. My jsme měli nejdřív pravolevé rozdělení ODS - sociální demokracie, kterou v posledních 10 letech přetlačuje náběh populistických hnutí, kdy už se pravá a levá svým způsobem vyčerpala. U Slovenska pořád zůstává něco z té temnější minulosti. To znamená kotlebovci, předtím Slovenská národná strana, to jsou xenofobní proudy v politice,“ říká historik a slovakista.

Podle Vašečky má na Slovensku populismus hlubší tradici.

„Vůbec nemám pocit, že si idealizuji situaci v České republice, vzhledem k bývalé vyspělosti českého prostředí by člověk čekal víc. Slovenský volič ale přesto zkrátka vybírá daleko emocionálněji, především charismatické osobnosti,“ míní Vašečka. „Nehodnotí vzdělání a kompetence kandidátů, Češi jsou v tomhle pragmatičtější. Zadruhé, poptávka po autoritářském vedení země je nepoměrně vyšší než v České republice. Samozřejmě i v České republice je, a daleko víc na Moravě než v Čechách, ale obecně poptávka po demokratickém řízení země je v Česku vyšší.“

Směr, kterým Slovensko vykročilo po pádu Mečiara v roce 1998, se neustálil v klasické přetahování pravice s levicí, jak byli Češi zvyklí v podání ODS a ČSSD.

„Slovensko se ocitlo v rukou populistů dříve než my. Fico není žádný sociální demokrat, je prostě populista, hodně propojený s oligarchií. Podobně, když vyhraje Matovič, tak to vůbec není vítězství dobra nad zlem. Je to jenom jiný populismus, což se ukazuje v současné politické nestabilitě. Propojení politiky se zločineckými strukturami je na Slovensku otevřenější než u nás, ukázalo se to i na vraždě (novináře Jána) Kuciaka. My si tady řešíme krizi populismu, vyprázdněná hnutí, ale na Slovensku jedno takové hnutí střídá druhé a je to mnohem méně stabilní než u nás,“ tvrdí Stehlík.

Podle Vašečky je to způsobené tím, že slovenská společnost je hluboce rozdělená mezi reformátory a konzervativce.

„Reformátoři se snažili ve zrychleném módu bez ohledu na dopady dělat změny, protože věděli, že za chvíli už je vystřídají lidé, kteří nejenže nebudou zemi nikam posouvat, ale naopak zařadí zpátečku a přijde regres. To způsobuje permanentní krizi na Slovensku a všechno to má základ ve voličských preferencích, které mají základ v jistém typu hodnotových orientací,“ říká slovenský sociolog.

Naráží tím na současný problém slovenské politiky – neschopnost ustanovit stabilní vládu. Česko má v tomto směru v posledních letech výhodu. V obou zemích ale narůstá další problém - v posledních letech čím dál hlasitěji zaznívaly hlasy části společnosti, která nevěří politickému systému jako takovému.

„Na celém světě roste hněv u lidí, kteří z nějakého důvodu narážejí na skleněný strop nebo se jim uzavírají mobilitní kanály (hromadná cesta sociálního vzestupu jednotlivců či skupin – pozn. red.). V Česku je to ale příběh o vítězích a poražených ekonomické transformace napříč celou zemí, zatímco na Slovensku je to složitější. Tato dimenze tu také rozhodně je, ale ještě silnější jsou regionální rozdíly, které byly vždy silné a které se ještě prohloubily,“ vysvětluje slovenský sociolog.

Rozdíl mezi Bratislavou a některými okresy východního Slovenska jsou mnohem dramatičtější než mezi Prahou a třeba Bruntálskem. Česko je navíc etnicky a kulturně homogennější.

„Naopak východní a západní Slovensko spojuje v podstatě jen to, že všichni mluví slovensky,“ říká Vašečka.

V obou zemích se tyto společenské nálady často projevují proruskými postoji nebo různými nenávistnými projevy vůči menšinám.

„U slovenské společnosti jde o konzervativismus propojený s nacionalismem. Je tam ještě jeden velmi silný proud, pro nás možná absurdní – část slovenské společnosti je rusofilní, vnímá Rusko mnohem pozitivněji než my. Ne proto, že by měli rádi despotu Putina, ale pro část slovenské společnosti je problémem liberální Západ,“ říká slovakista Stehlík.

Otázkou je, proč si prozápadní Češi zvolili za prezidenta Miloše Zemana, s přibývajícím věkem stále konzervativnějšího a až do vypuknutí otevřené války na Ukrajině také stále více proruského politika? Slováci naopak překvapili volbou liberální, proevropské prezidentky.

„Slovenská společnost byla po vraždě Kuciaka a (Martiny, partnerky Jána) Kušnírové nesmírně frustrovaná brutalitou na politické scéně. Zuzana Čaputová, která je mimochodem buddhistka, v tu chvíli hovořila v takovém smířlivém duchu, že připomínala třeba katolického kněze. Ona sama o katolické víře nemluví, ale o víře jako takové mluví hodně,“ říká Vašečka.

Slovákům navíc podle něj mnohem víc než Čechům záleží na tom, jak je vnímá zahraničí. A řada konzervativně smýšlejících voličů právě proto sáhla po mladé, sympatické ženě.

„Nemám rád takové ty stereotypy, že slovenské ženy jsou velmi pěkné, a když zvolíme prezidentku, tak budeme úspěšní v zahraničí. Ale pravdou je, že to vlastně funguje, že svým způsobem lidé při této jednoduché úvaze měli pravdu. Dá se to dokonce dokumentovat na množství rozhovorů, které se dělaly s obyčejnými lidmi v terénu. Vysvětluje to, proč ji volili lidé z konzervativního tábora,“ říká Vašečka.

Podle Stehlíka zase Zeman uspěl proto, že ve vhodnou chvíli dokázal využít znalost společnosti, populismu a lidovosti z devadesátých let.

„Nemyslím si, že stav společnosti lze charakterizovat tím, koho má za prezidenta. My nejsme Miloš Zeman a Slováci nejsou Zuzana Čaputová,“ říká Stehlík.

A jaká budoucnost čeká Českou a Slovenskou republiku v příštích letech? Nechme raději stranou politiku a podívejme se na ekonomickou výzvu, která je pro obě země překvapivě podobná. Češi mají dluh něco přes 40 % HDP, Slováci mají něco přes 60 %. Na Slovensku je dlouhodobě výrazně vyšší nezaměstnanost, v Česku na rozdíl od východního souseda nikdy nepřekročila dvouciferné číslo. Oba ekonomiky do velké míry stojí na strojírenském průmyslu.

„Slováci jsou ještě závislejší na automobilovém průmyslu než my. Slováci vyrobí ročně víc aut než Itálie nebo Británie, přitom mají 5,5 milionu obyvatel, zatímco Itálie a Británie mají 60 milionů obyvatel. Slovensko na obyvatele vyrobí nejvíce aut na světě, my jsme hned druzí za nimi. To je samozřejmě riziko pro transformaci automobilového průmyslu. Pokud Slováci nezachytí elektromobilitu, budou nahraní,“ varuje ekonom Kovanda.