Teplo, jídlo, pocit bezpečí. Jak vypadá první psychická pomoc uprchlíkům?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Práce spočívá v tom, že dáváme lidem opravdu tu první psychickou pomoc. V této fázi je to především zajištění základních potřeb – jídlo, pití, teplo, pocit bezpečí a také nějakou předvídatelnost, co se bude dít v řádech hodin,“ popisuje svoji práci v pražském Kongresovém centru Klára Koutníková z hasičského týmu posttraumatické péče.

V pražském krajském asistenčním centru pro uprchlíky psychologickou intervenci zajišťují experti z hasičského sboru, policie ČR i dobrovolníci z Červeného kříže.

Koutníková a kolegou Janem Remešem zastupují právě hasiče a chodí vypomáhat do asistenčního centra. V nich se každý den protočí i tisíce lidí a především těch, kteří poslední dny strávili na útěku z vlastní země. Interventi jsou tak připraveni pomoct při problémech, které logicky nastávají.

„Například dneska jsem řešila příběh ukrajinské maminky se dvěma syny. Čtyři dny nespali, byli hrozně unavení. Pod tíhou únavy se maminka rozhodla, že asi odjede zpátky na Ukrajinu,“ popisuje konkrétní případ Koutníková. „Potřebovala stabilizovat, vysvětlit, co ji čeká a že jim všechno pomůžeme zařídit. Ve chvíli, kdy měla informace, bylo daleko jednodušší s ní celou situaci vyřešit,“ pokračuje psycholožka.

Dodává, že ta „echt“ psychologická práce s lidmi nastává až ve chvíli, kdy se ubytují. „Zastaví se a je to ten čas, kdy nějaké trauma může probublat. Je potom namístě, aby se s nimi i dlouhodobě pracovalo. Nejdřív ale musí mít naplněny základní potřeby,“ říká.

„V centru pro ně není tolik prostoru, aby začali řešit svoje trable a uvědomili si, co mají všechno za sebou,“ souhlasí Jan Remeš. Jejich úlohou je tak zasáhnout ve chvíli, kdy dojde ke konfliktu nebo jakékoliv nepříjemné události. „Řešíme všechno. Od toho, že někomu není dobře, protože mu přišla nedobrá zpráva z domova, až po to, že se někdo pohádá ve frontě, protože jej jiný předběhl,“ ilustruje.

Psychologičtí interventi pracují s dospělými i dětmi, jsou na zavolaní k jakémukoliv problému i sami procházejí davy a všímají si, zda někdo potřebuje jejich pomoc. Zatím prý více zasahují u dospělých, o děti je v centru dobře postaráno v dětských koutcích, rodiče si mezitím vyřizují nutnou byrokracii a padá na ně tíha odpovědnosti.

„Maminky a děti jsou spojené nádoby. To, co se děje na straně rodiče, se do značné míry projeví i na straně dětí. Práce s dospělými tak má takový dvojí efekt, i na děti,“ přemýšlí psycholog.

Pro Koutníkovou, Remeše a jejich celý tým však práce nezahrnuje „pouze“ ukrajinské uprchlíky. Jako psychologičtí interventi jsou v asistenčních centrech k dispozici i pracovníkům a dobrovolníkům. „Je jich spoustu a jsou pod obrovským tlakem. Je to pro ně také náročné. Nemyslím jen profesionály, ale i dobrovolníky a tlumočníky. Staráme se, aby měli podporu z naší strany a lépe to zvládli,“ vysvětluje Remeš.

„Tlumočníci jsou často sami Ukrajinci nebo Rusové. Jsou tam proto, že chtějí pomoct. Pracovala jsem tam se slečnou, jejíž bratr právě bojuje na Ukrajině. Pomáhala tam krajanům, byla v bezpečí, ale její rodina je na frontě. To potom člověku naskakují představy, co se všechno děje rodině doma,“ popisuje konkrétní příklad z praxe Klára Koutníková.

Psychologové ale dávají pozor také na to, zda dobrovolníci nepracují přes vlastní síly. Dva členové psychologického týmu vždy obcházejí velký sál Kongresového centra, kde sledují jak situaci mezi uprchlíky, tak mezi dobrovolníky. „Děláme takové hlídače, aby se nikdo nepřetáhl. V dobrovolničení občas člověk zabředne do stavu, že pomáhá a zapomene, že je to už několikátý den v kuse,“ popisuje Remeš. Takové problémy byly zejména ze začátku, nyní už je organizace lépe zvládnutá a dobrovolníci pracují na jasně vymezené směny.

Na čem se oba interventi shodují, že aktuální situace je nová i pro ně, pro zkušené psychology posttraumatické péče. „Nikdo se s tím nesetkal, včetně nás. Pro mě osobně je nejkomplikovanější velikost celého systému, do všeho je zapojeno mnoho složek a informace se ne vždy dostanou tak rychle, jak potřebujeme. Těžká je také jazyková bariéra, která mi nedovoluje příliš navázat kontakt,“ zmiňuje Jan Remeš.

S Ukrajinci se sice domlouvají skrze tlumočníky, často ale v rychlosti přecházejí na pomocníky, kterými jsou Google překladač nebo jednoduše „rukama-nohama“.

A jak by se člověk k ukrajinským uprchlíkům měl chovat i bez psychologického vzdělání? „Naprosto běžně – jako k člověku,“ odpovídá Remeš. K Ukrajincům, kteří utekli z války, bychom se měli chovat tak, jak se chováme k lidem, které běžně potkáváme na ulici, v autobuse nebo v práci. „Jsou to normální lidé jako my, kteří se dostali do nenormální situace a teď se ji snaží nějak řešit,“ doplňuje.

„Nenechala bych se odradit, když nabídneme pomoct a oni ji odmítnou. Třeba ji nepotřebují teď, ale potřeba vznikne s časovou prodlevou. Můžou být teď zajištění, ale v budoucnu nás budou také potřebovat,“ uzavírá Klára Koutníková.