Statečnější než vojáci? Neměli nic než svou odvahu, říká o odboji historik

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když spisovatel Jiří Šulc nabídl britskému nakladateli anglicky psaný rukopis románu Dva proti říši, v němž popsal události kolem atentátu na Reinharda Heydricha, byl odmítnut.

S tím, že si až moc vymýšlí. Něco takového by se prý nemohlo stát ani ve snu.

V Česku se však tato kniha stala bestsellerem.

„Britský nakladatel neměl jednoduše o dějinách druhé světové války, natož o československém protinacistickém odboji, ani ponětí,“ komentuje tuto story historik Vojtěch Šustek, který je sám autorem chystané publikace Atentát na Heydricha a teror proti Čechům.

Že si nakladatel neuměl představit, jakého hrdinství a rozhodnosti byli českoslovenští parašutisté i jejich domácí pomocníci schopni, by prý cizinci nevyčítal. „Dnes si to neuvědomuje ani většina Čechů,“ říká expert Archivu hlavního města Prahy.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví především o tom, jakou statečnost parašutisté vyslaní Británie a zejména lidé z odboje prokázali. „I po těch dvaaosmdesáti letech od atentátu (27. května 1942 - pozn. red.) si stále myslím, že jsme nedohlédli hloubku jejich obdivuhodné lidskosti, statečnosti a obětavosti,“ uvedl například na adresu Josefa Gabčíka a Jana Kubiše.

„Stále obdivuji talent, schopnosti, rozhodnost a krajní obětavost hlavních protagonistů atentátu. Nejen parašutistů, ale zejména lidí, kteří jim nezištně - a bez ohledu na smrtelné riziko - pomáhali. Jejich vztah k českému národu byl tak hluboký a nesentimentální, že byli ochotni tuto oběť přijmout. Považovali to zkrátka a dobře za samozřejmé, stejně jako dnešní lidé považují za samozřejmé, že se starají o své malé děti anebo staré rodiče,“ říká pak Vojtěch Šustek na adresu Čechů zapojených do odboje.

Kdo byli tito pomocníci parašutistů?

Jednalo se o desítky českých vlasteneckých rodin. Například rodina Burdychova z Končin u Červeného Kostelce ukryla ve svém domě radiotelegrafistu paraskupiny Silver A Jiřího Potůčka. Gestapo uspořádalo na Potůčka po vypálení Lidic a osady Ležáky několikadenní štvanici… a přesto mu Burdychovi neodmítli pomoci. Zaplatili za to životem.

Příkladem obětavosti je i rodina policisty ve výslužbě Václava Krále z Plzně, na kterou Gabčík s Kubišem dostali kontakt těsně před odletem. Rodina pak parašutisty přijala, obstarala jim falešné doklady a nasměrovala je do Prahy na další vlastence Václava Růtu s Janem Zelenkou-Hajským. Růta se Zelenkou se pak stali klíčovými a nepostradatelnými pomocníky v operaci Anthropoid.

Zmíním i známější příklad hrdinství: Rodinu truhláře Václava Nováka, jehož čtrnáctiletá dcera Jindřiška odvezla po útoku na Heydricha na ulici odstavený bicykl Jana Kubiše. Jindřiška pak vydržela mnohahodinové vyšetřování na gestapu. Němci totiž spolu s ní zatkli asi 260 děvčat z Prahy VIII. Libně a pečlivě zkoumali, která z nich je ta, která odvedla Kubišovo kolo. Děvčata musela chodit po promítacím sále Petschova paláce (sídle gestapa – pozn. red.), zatímco dvě ženy-svědkyně zkoumaly, které z nich to kolo odvádělo. Chladnokrevná a neuvěřitelně statečná Jindřiška Nováková se na gestapu nervově nezhroutila ani se neprozradila jiným stresovým chováním.

Při čtení rukopisu vaší publikace jsem si uvědomil, že tihle dnes vlastně neznámí hrdinové se nikdy nepřipravovali na extrémně vyhrocené situace nebo na boj s nacisty, neměli většinou ani zbraně. A přesto se chovali obdivuhodně statečně.

Podle jednoho z vysazených parašutistů Čestmíra Šikoly z výsadku Clay byli tito lidé statečnější než samotní parašutisté. Šikola připomínal, že parašutisté šli do odboje dobrovolně a po zralé úvaze. Měli výcvik, zbraně, měli i jed, kterým se mohli v bezvýchodné situaci otrávit. Jejich pomocníci nic kromě vlastní odvahy neměli. Ani čas se rozmyslet, jestli půjdou do rizika a parašutistům pomohou.

Na druhou stranu se v poslední době objevila tvrzení některých historiků, že Češi během okupace udávali mnohem víc než jiné evropské národy. Prý to dokazují blíže nespecifikované statistiky. Bylo to opravdu tak?

Němečtí propagandisté v době heydrichiády vyzývali veřejnost, aby udávala. Avšak s nevalným úspěchem. Příslušníci německého represivního aparátu si naopak v interní korespondenci stěžovali, že Češi nejsou ochotní udávat. Dochoval se dokonce dopis velitele bezpečnostní policie Horsta Böhmeho, v němž se vyjadřuje k výnosu Hitlera, aby byli v protektorátu vypsány vysoké odměny pro udavače, kteří přispějí k dopadení parašutistů. Böhme však konstatoval, že „bylo jednohlasně konstatováno, že nějaký takový výnos má kvůli známé mentalitě Čechů malý výhled na úspěch“.

Kde se tedy tvrzení o Češích-udavačích berou?

Lež o tom, jak Češi za druhé světové války vynikali v udavačství, pochází od Němců, od gestapa. Němci si dali záležet, aby protektorátní tisk pravidelně zveřejňoval „poděkování gestapa civilnímu obyvatelstvu za vzornou spolupráci“, čímž chtěli vzbudit zdání, že se tak děje. A když pak po válce vypovídali zatčení příslušníci gestapa či bezpečnostní služby říšského vůdce SS Himmlera, mluvili jako každý jiný kriminálník a vrah: Zločiny, jichž se sami dopustili, sváděli na své oběti. Podle nich si prý za to Češi mohli sami: údajnou zbabělostí a udavačstvím.

Proč se tyto lži nacistů přejímají?

Nacistická propaganda naháněla pod pohrůžkou zastřelení desetitisíce Čechů na různé manifestace konané na náměstích velkých měst, kde byli donuceni provolávat loajalitu Hitlerově říši anebo zvednout ruku k nacistickému pozdravu. Odsoudit československý zahraniční odboj museli i čeští herci na shromáždění v Národním divadle.

Jenomže co měli ve dnech heydrichiády a vrcholícího německého teroru asi tak dělat? Nehajlovat bylo jistě možné, ale pak by si zcela jistě podepsali rozsudek smrti „pro schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora“, řečeno slovníkem okupační moci. Alternativou k účasti na podobných shromážděních byla jen popravčí četa.

Poměrně silný a dodnes přežívající vliv této jinak velmi důmyslné propagandistické a protičeské teze nacistů si vysvětluji tím, že někteří novináři, historici či politici jí jednoduše podlehli a uvěřili. To především. Navíc si myslím, že mezi neseriózními historiky či publicisty existují lidé, kteří nenávidí český národ. Bez zábran proto vědomě lžou. No a z této vnitřní zloby a nenávisti vůči národu, z něhož sami pocházejí, pak pramení jejich řeči o údajném českém udavačství a kolaborantství.

Nejde spíš o neznalost než o zlý úmysl?

Někdy o tom, upřímně řečeno, pochybuji. Ani neznalost či nevzdělanost přece neomlouvá, přičemž propaganda o údajně gigantickém udavačství Čechů či jejich vině v letech nacistické okupace byla vyvrácena mnoha kvalitními historiky a badateli jako třeba Zdeňkem Jelínkem, Oldřichem Sládkem, Janem Kuklíkem starším, Janem Gebhartem, Eduardem Stehlíkem, Jaroslavem Čvančarou a mnoha dalšími.

Dalším motivem vaší knihy je tedy i snaha vyvrátit přežívající nepravdy a mystifikace? Jaké jsou největší nesmysly nabalené na akci Anthropoid?

Nejvíce ji poškodili spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov, Václav Král anebo historici Čestmír Amort s Jiřím Doležalem. Primitivní a prvoplánově útočný pamflet o parašutistech spisovatele Františka Ťopka je pak doslova snůškou lží a polopravd.

A nesmysly? Zmíním alespoň ty nejznámější. Jeden z největších a houževnatě tradovaných je ten, že likvidace Heydricha se kromě Gabčíka s Kubišem zúčastnil i parašutista Josef Valčík (skupina Silver A – pozn. red.), který měl příjezd Heydricha signalizovat zrcátkem. Tak to zobrazuje i film Atentát od režiséra Jiřího Sequense. Odstranění Heydricha měl podle tohoto snímku zosnovat dokonce šéf abwehru (německá vojenská rozvědka - pozn. red.) Wilhelm Canaris. Což už je vyložená hloupost.

Sequensův film Atentát z roku 1964 patří snad ale k tomu nejlepšímu, co bylo o této akci natočeno.

Je jen tím nejméně špatným. Dalším nesmyslem je to, že v kryptě kostela Cyrila a Metoděje ukrývající se parašutisté měli být odváženi v rakvích. O doslova odstrašujícím filmu režiséra Jiřího Stracha „Operace Silver A“, v němž odbojáři vykládají, že likvidace Heydricha neměla smysl, což je další často tradovaný výmysl, snad nemá ani cenu mluvit. Pokud by totiž vedení domácího odboje nebylo přesvědčeno, že zneškodnění Heydricha má obrovský význam, akce by se nikdy nezdařila.

Jak vůbec západní parašutisté či odbojáři, s nimiž jste v uplynulých desetiletích hovořil, vnímali pochybnosti, zda mělo odstranění Heydricha smysl?

Některé jsem otázkou, proč se rozhodli jít do odboje a vystavovat sebe a své blízké riziku, uváděl do rozpaků. „Co je to za otázku? Bylo to přece potřeba! To jsme přece museli!“ odpovídali. Oni vyjadřovali sounáležitost se svými současníky, předky, ale i s generacemi, které mají teprve přijít. Proto bylo pro ně nemyslitelné, že by se neměli postavit zlu. A podobně reagovali i pozůstalí po zavražděných spolupracovnících parašutistů.

Navíc se často zapomínalo, a i dnes zapomíná, že obergruppenführer SS Heydrich nebyl jen hlavním protagonistou povraždění více než šesti milionů lidí židovského původu ze všech evropských národů, ale že byl zároveň šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, pod něhož spadal policejní aparát ve všech Německem okupovaných zemích. Byl také pravou rukou říšského vůdce SS a šéfa německé policie Heinricha Himmlera. A patřil konečně i do úzkého okruhu mužů kolem Hitlera. Heydrich měl tedy na svědomí vraždy odbojářů nejen u nás, ale i ve Francii, Belgii, Nizozemsku, Norsku, Polsku či v Sovětském svazu.

Co může být pravdy na tvrzení některých historiků, že porážka Německa mohla vypadat o dost jinak a s mnohem většími ztrátami spojenců, kdyby se jí Heydrich dožil?

Nebude na škodu připomenout slova čelných nacistických pohlavárů vyřčená po Heydrichově likvidaci. Snad dají odpověď na vaši spekulativní otázku.

Tak například Heinrich Himmler prohlásil už krátce po Heydrichově pohřbu na schůzi mužů z vedení Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, že Heydricha nelze vůbec nikým nahradit. Hitler zase na pohřbu Heydricha prohlásil: „Ty jsi byl skutečně dobrý nacionální socialista.“

Jinými slovy: Heydrichova smrt doslova podlomila až do té doby neotřesitelnou bohorovností nacistických špiček v Berlíně. Dnes už si jen málokdo uvědomuje, že pokud by hitlerovské Německo válku vyhrálo, tak by byl český národ zlikvidován a jeho zbytky vysídleny kamsi na Sibiř.

Zaujalo mě také, že účastníci odboje byli lidé nejrůznějšího vzdělání a profesí z nejrůznějších sociálních vrstev.

I to stojí za zmínku. Šlo o lékaře jako například Miladu Frantovou, která po atentátu ošetřila poraněné oko Jana Kubiše, Břetislava Lyčku, jenž mu poskytl první lékařskou pomoc, kněze Václava Kostihu a Františka Voneše, kteří ve Ždánicích ukrývali parašutistu Oldřicha Pechala (operace Zinc – pozn. red.), právníky, protektorátní četníky jako třeba Karla Kněze z Ležáků, mělnické živnostníky Augustina Rebce s manželkou Jarmilou, železničáře Aloise Moravce… až třeba po zemědělské čeledíny v Koudelově Františka Gráda s Františkem Kalinou a Antonínem Krejčím, kteří schovávali parašutistu Františka Pavelku (operace Percengate – pozn. red.). Tihle poslední tři byli doslova ti nejchudší z nejchudších. Všichni zaplatili za pomoc parašutistům životem.

Většina těchto lidí byla už před válkou členy ať už katolické, pravoslavné či evangelické církve a často i dobročinných organizací: Českého červeného kříže, Ligy proti tuberkulóze, vlasteneckých organizací jako Česká obec sokolská, křesťanská YMCA, tělovýchovná organizace katolická jednota Orel či skautské hnutí. O českou společnost se tedy starali dávno před tím, než byla ohrožena a pak i okupována.

V knize uvádíte fakta o tom, jak statečně se Češi chovali na popravištích.

Taková hlášení Němců opravdu existují. Dochovala se však i svědectví důvěryhodných svědků - zaměstnanců pohřební služby anebo krematorií ať už v Pardubicích, Brně či v Plzni. Za zvláště obdivuhodný příklad hrdinství považuji chování devatenáctileté spolupracovnice parašutistů Marie Viktorové z Věšína, která, když ji v Lubech u Klatov vedli na popraviště, vytrhla se německé stráži a dala se na útěk. Němci ji pak museli doslova honit po lese, aby ji nakonec sudetský Němec Josef Kwapil spolu s Rakušanem Hansem Pfaffem zavraždili střelou z pistole do hlavy.

Silně na mne zapůsobila i vražda učitelky Marie Kocmánkové. Byla ve vysokém stupni těhotenství, když ji v Pardubicích vlekli na popraviště. Cestou přesto vykřikovala: „Ať žije Československo! Ať žije prezident Beneš!“

Pozoruhodné je i poválečné svědectví kapitána německé ochranné policie Wernera Helfena o vraždách na pozemku pardubického zámečku: „… při povelu k palbě se jedna z obětí vzpřímila a zakřičela vší silou hold Československu. Všech následujících 12 delikventů činili ve chvíli své smrti různá provolání. Všichni křičeli v českém jazyce. Jak jsem se později dozvěděl, jedna z obětí zakřičela ve své poslední chvíli ze všech sil: ‚Hitlere, chcípni!’“

Vraťme se ještě k tématu udavačství. Ze svědectví, která přinášíte, vyplývá, že zrádce Karel Čurda z paraskupiny Out Distance byl mnohem větší udavačské monstrum, než se až dosud obecně ví.

16. června 1942 se dobrovolně přihlásil na pražské úřadovně gestapa. Přiznal, řečeno slovníkem gestapa, že je „anglickým agentem parašutistou“. Začal ihned velmi ochotně a obšírně vypovídat nejen o parašutistech, tedy i těch, kteří zneškodnili Heydricha, prozradil navíc desítky českých rodin, které jemu a ostatním parašutistům pomáhaly. Vydal je tím gestapu na smrt.

Až po deseti hodinách brutálního mučení jednoho z nejbližších spolupracovníků Anthropoidu Vlastimila Moravce se pak gestapo dozvědělo, že sedm parašutistů, včetně Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, se ukrývá v kryptě kostela Cyrila a Metoděje.

Čurda pak dál působil ve službách gestapa až do konce války. Jako agent-provokatér měl na svědomí mnoho dalších lidí, včetně svého kamaráda parašutisty Františka Pospíšila (výsadek Bivouac – pozn. red.), kterého vlákal do léčky gestapa. Jako konfident pátral také po parašutistech ze skupiny Antimony (František Závorka, Stanislav Srazil, Lubomír Jasínek - pozn. red.) a zavinil uvěznění a smrt dalších lidí.

A jak vnímáte mínění některých historiků, kteří mají pro Čurdu pochopení?

V poslední době jsem skutečně zaznamenal relativizaci zločinů, jichž se Čurda dopustil… anebo i hledání omluv pro jeho zradu. Dokonce i jeden z respektovaných historiků, jehož si jinak vážím, prohlásil v České televizi, že „Karel Čurda nebyl špatného charakteru a že jednal pod tíhou okolností a ze strachu o matku“.

Někteří autoři k dovršení všeho obviňují Čurdovu matku Rozálii i jeho sestru Růženu Kostečkovou, že Čurdu donutili ke zradě, třebaže o tom neexistuje jediný důkaz. Čurda se k ní rozhodl sám. On naopak udal a zradil své příbuzné hned dvakrát. Poprvé je udal gestapu, aby pak po válce vyšetřovatelům tvrdil, že se přihlásil na gestapu na naléhání matky a sestry. Čímž na ně házel svou vlastní zradu.

Když jsem před léty mluvil s Čurdovým, dnes již zemřelým synovcem, panem Karlem Čurdou, svého strýce ani v nejmenším neomlouval a jeho zradu odsuzoval. Od tohoto synovce jsem se také dozvěděl, že jeho strýc odešel do zahraničí zřejmě proto, že přivedl do jiného stavu nějakou dívku. Takže utekl před zodpovědností.