Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vlastní luxusní vilu v prestižní pražské čtvrti. Robustní žlutá stavba v ulici Romaina Rollanda v Bubenči sousedí z jedné strany s ambasádou Kuvajtu, ze druhé s velvyslaneckým úřadem Irské republiky a její hodnota se počítá v desítkách milionů korun.
A přece její čeští spolumajitelé nemohou mít z rodinného majetku radost. Klíče od vily drží už desítky let Rusové. A dovnitř nikoho nepustí.
Určitá naděje se však pro potomky původních majitelů nyní rýsuje. Stavba užívaná Ruskem totiž ztratila po ruské invazi na Ukrajinu diplomatickou ochranu, kterou jí české úřady až dosud poskytovaly. A to může otevřít nové možnosti.
Na dveřích je nápis „zákaz vstupu“. Místo zvonku trčí ze zamčené branky jen dráty.
Podle českých spolumajitelů, kteří svůj rodinný majetek aspoň zpovzdálí kontrolují, působí vila v posledních měsících opuštěně.
Jak se v minulých dnech přesvědčil i reportér Seznam Zpráv, branka před vchodem je zamčená, po utrženém zvonku zbyly jen tři dráty. Na domovních dveřích je nápis „zákaz vstupu“, a ač je před vilou zbudováno kryté parkoviště, nestojí tu žádné auto. Pouze v patře svítí světlo, čeští spolumajitelé se však domnívají, že jde jen o kamufláž.
„To světlo tam svítí od začátku války na Ukrajině. Asi aby to vypadalo, že v domě někdo je. Byla jsem se tam podívat několikrát, třeba i ve tři ráno, a světlo pořád svítí,“ říká Lenka M., která ve sporu o dům zastupuje svoji babičku Marcelu.
Rodina si nepřála zveřejnit příjmení, redakce ale její celé jméno zná a podle katastru nemovitostí je možné snadno ověřit, že Lenčina babička vlastní celý dům i zahradu kolem něj. Jenže takzvaným duplicitním vlastníkem je i Ruská federace.
Co je to duplicitní vlastnictví
- Duplicitní vlastnictví vzniká ve chvíli, kdy katastrální úřad dostane podklady k zápisu vlastnictví nemovitosti od více různých subjektů.
- V Česku je asi 40 tisíc takových případů, typicky jde o chybu notáře. Úřad nemá právo zkoumat, kdo je skutečným vlastníkem, to může udělat pouze soud na základě takzvané určovací žaloby.
- Ten, kdo žalobu podá, musí prokazatelně doložit, že je jediným vlastníkem nemovitosti, v opačném případě je z katastru vyškrtnut.
Odškodnění milion a půl korun
„Původní dům na této adrese postavili naši předci, Desider a Eliška Reiszmannovi. Během války nemohli mít jako Židé žádný majetek, bylo jim to vyvlastněno,“ popisuje rodinnou historii Lenka.
Válku z rodiny přežili pouze jejich synové, bratři Jiří a Jan. Jiří byl po válce ve velvyslaneckých službách v Brazílii, Jan, Lenčin pradědeček, ale o budovu v Bubenči usiloval hned poté, co se vrátil z koncentračního tábora.
„Z německé okupace však dům přešel rovnou do rukou Sovětů. Hrozně dlouho mu vilu odepírali. Nařkli ho, že byl nepřítel československého státu. Což byl nesmysl, ale posloužil k tomu, že ta vila mohla být oficiálně darována Sovětskému svazu,“ říká Lenka.
Desider Reiszmann i jeho syn Jan skončili v koncentračním táboře. Otec pravděpodobně holokaust nepřežil.
Vila Reiszmannových se tak stala jednou z mnoha domů v Bubenči, které po únoru 1948 věnovala československá vláda Sovětskému svazu. Po pádu komunistického režimu se v 90. letech otevřela možnost žádat za to podle zákona odškodnění, ale rodině se to podařilo jenom z části.
Jak vyplývá z rozsudků, které má redakce k dispozici, potomci původních majitelů dostali v roce 1997 za vilu s pozemkem v luxusní čtvrti Prahy jeden a půl milionu korun. Od té doby se soudili o to, aby odškodné odpovídalo skutečné hodnotě, kterou odborný posudek zadaný rodinou vyčíslil na bezmála 59 milionů. Obvodní soud pak sice rozhodl o vyplacení dalších 28 milionů korun, odvolací soud ale rozsudek zrušil a žádné další peníze kromě původního milionu a půl už soudy rodině nepřiznaly.
Původním majitelem byl obchodník Desider Reiszmann. Dům mu zabavili nacisté a v roce 1948 vilu československá vláda věnovala Sovětskému svazu.
Po složitých právních sporech se věc zasekla na mrtvém bodě. V katastru nemovitostí je stále zapsáno takzvané duplicitní vlastnictví, která znamená, že sto procent nemovitosti vlastní jak Lenčina babička Marcela M., tak Rusové.
„Snažili jsme se dohodnout mimosoudně s Ruskou federací. Jednání ale vyzněla vniveč, oni s námi zkrátka nejednají. Nedostali jsme od nich nikdy žádnou skutečnou odpověď. Z Moskvy přiletěl k jednání přímo Sergej Suškov, šéf ruského Podniku pro správu majetku v zahraničí. Jednání ale nikam nevedlo. Válka na Ukrajině to zastavila, protože nemáme chuť s nikým takovým vyjednávat,“ popisuje paní Lenka.
Podnik pro správu majetku v zahraničí spadá přímo pod kancelář ruského prezidenta. Na brance před vilou v Bubenči ostatně visí cedulka s kontaktem – první číslo patří kanceláři Mikhaila Sarukhanova, vedoucího českého oddělení Podniku pro správu majetku v zahraničí.
Pan Sarukhanov však po telefonu žádost o zodpovězení otázek odmítl. Druhé uvedené číslo pak přes opakované pokusy nikdo nezvedl.
Po zvonku zbyly jen přetržené dráty.
Na dveřích je nápis „zákaz vstupu“.
Kryté parkoviště vedle budovy je prázdné.
Branka je zamčená. Dům údajně hlídají kamery.
Čeští i ruští majitelé by mohli řešit věc standardním způsobem – určovací žalobou, kdy by soud jednoduše určil, komu ze dvou duplicitních majitelů vila patří, a toho druhého vyškrtl z katastru.
Jenže k tomu se ani jedna strana nechystá, podle Lenky M. proto, že to pro postavení před soudem není výhodné. „Ten, kdo žalobu podá, je automaticky v nevýhodném postavení. Musí prokázat, že on sám je výhradním vlastníkem. Pokud to tak není a zůstanou nějaké nejasnosti, dojde k výmazu žalobce, přestože druhá strana nemusí být větším vlastníkem. To je důvod, proč my do tohoto střetu nejdeme. A Rusko k tomu nic nemotivuje,“ říká Lenka M.
Rodina by se proto chtěla alespoň dostat k užívání budovy.
„Osobně by se mi líbilo, kdyby se tam mohli nastěhovat uprchlíci z Ukrajiny. Je to nevyužívaná budova, tak proč ne?“ říká vnučka české majitelky.
Za obvyklých okolností by právoplatný majitel do budovy vstoupil za pomoci zámečníka. V tomto případě jde ale o citlivou záležitost s významným diplomatickým přesahem.
„Teď budeme hledat cestu, jak se do té budovy dostat,“ říká paní Lenka.
Situace se totiž v posledních měsících významně změnila. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu Česká republika odebrala diplomatickou ochranu většině budov, které v Bubenči vlastní Ruská federace. A vila v ulici Romaina Rollanda je jednou z nich.
Na dotaz redakce Ministerstvo zahraničí výslovně uvedlo, že na zmíněné adrese neeviduje žádné místnosti ruské diplomatické mise ani obydlí žádného z diplomatů.
„Objekt na této adrese nepožívá žádných výsad a imunit plynoucích pro místnosti mise či soukromé obydlí člena personálu diplomatické mise z Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích,“ uvedla pro Seznam Zprávy mluvčí Ministerstva zahraničí Lenka Do.
Nyní rodina zkoumá, jak by tuto změnu mohla využít.
Co je to diplomatická ochrana
Termín „diplomatická ochrana“ je zjednodušeným označením statutu budov a pozemků, které diplomaté používají pro účely mise. Ministerstvo zahraničí oficiálně používá výraz „místnosti mise“. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích přiznává „místnostem mise“ určité výsady a imunity, například za ně cizí stát neodvádí žádné daně a poplatky. Stejné výsady a imunity Vídeňská úmluva přiznává i rezidenci šéfa mise a soukromým obydlím členů personálu diplomatické mise.
Potomků původních majitelů, kteří si nárokují vily v diplomatické čtvrti v držení Ruské federace, je víc.
Známý je například probíhající soudní spor o hlavní budovu ruské ambasády, za kterou dědici požadují náhradu 100 milionů korun. Seznam Zprávy také nedávno popsaly případ, kdy potomci průmyslníka a majitele další z bubenečských vil Herberta Bondyho navrhli vládě, aby vzala zpátky dar z roku 1948 a všechny budovy věnované tehdy Sovětskému svazu vrátila potomkům původních majitelů.
