Článek
Nepřiměřeně velká část romských žáků se stále učí v programech se sníženými nároky, a to z důvodu diagnostikovaného lehkého mentálního postižení.
Za pár dní přitom uplyne přesně 15 let od chvíle, kdy Česko prohrálo u Evropského soudu pro lidská práva. Rozsudek v kauze „D.H. a ostatní proti ČR“ potvrdil, že romští žáci končili ve zvláštních školách, i když se měli vzdělávat v těch běžných.
Tahle praxe navíc stále pokračuje. Romští žáci mají o více než třetinu vyšší pravděpodobnost, že dnes skončí ve speciálních školách nebo třídách než běžná populace. Nad Českou republikou tak stále trvá dohled Výboru ministrů při Radě Evropy, a to nepřetržitě už od roku 2007.
„Dlouho to vypadalo, že by se věci mohly posouvat k lepšímu a bude se snižovat poměr romských žáků ve speciálních školách nebo s diagnózou lehkého mentálního postižení, a to díky inkluzivní vyhlášce z roku 2016. Nicméně k tomu nedošlo,“ uvedla při debatě v Senátu Kateřina Radová z Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva.
Zatímco ze všech žáků na základních školách mají snížené nároky při výuce ani ne dvě procenta, u romských žáků tento podíl stoupá až ke 13 procentům.
V Česku totiž stále správně nefungují poradenská zařízení. Uvědomuje si to i Ministerstvo školství, které v oficiální zprávě pro Výbor ministrů letos přiznalo, že používané diagnostické nástroje mají limity v tom, aby průkazně odlišily lehké mentální postižení od pouhých dopadů sociálního znevýhodnění na konkrétní dítě.
„Romům je lehké mentální postižení diagnostikováno v násobně větším množství než ostatním dětem. To z medicínského hlediska není možné. Jde o nesmysl, který ale lokálně všichni podporují,“ naznačuje ředitel odboru základního vzdělávání Ministerstva školství Michal Černý.
V Česku totiž na lokální úrovni stále fungují zavedené postupy a tiché dohody, které v podstatě podporují diskriminaci romských dětí. Dlouhodobě zabírají romští žáci více než čtvrtinu všech diagnóz lehkého mentálního postižení, ačkoliv z celkového počtu žáků mají podíl jen 3,6 procenta.
„Ve skutečnosti se tak plní společenská poptávka ze všech stran. Nesegregované školy jsou rády, že tyhle děti mít nebudou, rodiče z majority vítají, že romských spolužáků budou mít méně, a stejně tak rodičům romských žáků nevadí, že půjdou do školy, kde po nich toho nebudou tolik chtít, a kde budou mít větší šanci být úspěšní,“ dodává Černý s tím, že Ministerstvo školství se snaží tento přístup změnit, ale naráží na odpor ze všech stran.
Školy tlačí rodiče pryč
S ústrky se ale v českých školách nesetkávají jen romští žáci. Problém se týká obecně dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Ačkoliv mají právo se vzdělávat v běžných školách, část ředitelů je odmítá. Přestože mají školy k dispozici nástroje jak s takovými žáky pracovat.
S takovou praxí se podle dat PAQ Research pro neziskovou organizaci Spolu setkal každý pátý rodič dítěte se vzdělávacím znevýhodněním.
Jak číst graf: Například v roce 2021 bylo na základních školách 84 344 dětí se zdravotním postižením, tedy 71,5 procenta ze všech. Zbylé chodily do speciálních škol.
„I v tomto kroku se navíc objevují jisté nerovnosti. Častěji na tlak škol totiž přistupují rodiče s nižším vzděláním, velkou roli tedy hraje orientace v systému vzdělávání,“ varuje sociolog Daniel Prokop před tím, že tak česká společnost přichází o možnost posunout takové děti dále, aby byly v dospělosti co nejvíce samostatné.
Tedy dát jim příležitost, aby do sociálního systému spíše přispívaly, než na něm byly do budoucna závislé. Nejedná se přitom o žáky se skutečně náročnými diagnózami. Ti mají stále možnost navštěvovat školy speciální a rodiče takovou příležitost vítají.
„Rodiče jsou skutečně vystaveni často tlaku, aby své dítě poslali do speciální školy. Tam, kde ale poradenské pracoviště funguje správně, rodiči dá svůj odborný názor a pouze doporučí, proč by ta která škola byla pro dítě vhodnější. A rodiče zase nejsou úplně nesoudní. Já sama jsem třeba hodně přemýšlela, jestli bude pro mou dceru vhodnější běžná nebo speciální škola,“ říká spolupracovnice České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Lenka Hečková, která je zároveň matkou jedenáctileté Anežky s Downovým syndromem.
S požadavkem na přestup do jiné školy se podle průzkumu PAQ Research nejčastěji setkávají děti s lehkým mentálním postižením, a to ve 37 procentech případů. Právě tato skupina nejčastěji škole také vyhoví a raději odejde na jinou.
„Dopadá to na sociálně znevýhodněné rodiny, které nejsou natolik informované, aby se vyčleňování mohly bránit,“ dodává Radová. Zároveň upozorňuje, že pokud nedostávají někteří žáci individuální podpůrná opatření, dochází tak k porušení mezinárodních úmluv, ke kterým se Česko zavázalo.
Třetina rodičů, jejichž dětem byla před zápisem přiznána podpůrná opatření, se navíc setkává s neoprávněnými požadavky škol už ohledně přijetí. Změnu v této praxi proto navrhuje nezisková organizace Spolu jako jeden z bodů, jak zabránit vyčleňování žáků se speciálními vzdělávacími potřebami z některých škol.
„Je nutný apel na základní školy, že jiné podmínky než věk a trvalý pobyt v místě spádové oblasti školy nemohou na děti uplatňovat,“ říká Veronika Doležilová z organizace Spolu.
Školy by tak neměly mít možnost stanovit si kritéria pro přijímání žáků, která nejsou v souladu se školským zákonem. Ministerstvo školství by podle Spolu mělo také zajistit, aby rodiče byli jednoznačně informovaní, že doporučení poradenského zařízení ohledně druhu školy není pro jejich dítě závazné. Mohou ho tak umístit do běžné školy i navzdory doporučení.
