Smrad, špína a šikana dozorců. Neprávem zatčený Čech popisuje indické vězení

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stěží uvěřitelná cesta dnes devětačtyřicetiletého Petra Kašpárka začala v roce 2021, kdy ho okradl scammer neboli internetový podvodník. Poté co ho s pomocí dalších podvedených lidí vypátral, rozhodl se udat ho na policii přímo v místě bydliště, indické Kalkatě. Byl totiž zrovna nedaleko, u své přítelkyně v sousedním Nepálu.

Po cestě zpátky ho však indická policie zadržela, neměl totiž potřebné vízum a údajně se prokazoval falešnými doklady, což sice nebyla pravda, český občan byl ale přesto nucený strávit rok ve vězení a dalších několik měsíců na hotelovém pokoji v indickém hlavním městě Nové Dillí. Zhubl dvacet kilo a téměř devatenáct měsíců neviděl nikoho blízkého.

„Chci začít znovu,“ popisuje Kašpárek v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Proč jste se tehdy vlastně vydal sám do Indie?

Začnu od začátku. Byl jsem jako každý rok u přítelkyně v Nepálu. Řekl jsem si, že využiju té možnosti a udělám si „výlet“ do indické Kalkaty, protože jsme tam s pomocí přátel dokázali lokalizovat podvodníka, který nás všechny obral o peníze. Založil si falešné účty a opravdu věrohodně se vydával za grafika. Poslali jsme mu každý nějaké peníze dopředu a čekali jsme, že odvede domluvenou práci, vždy si ale jen smazal účet a slehla se po něm zem.

Opravdu jsme ho chtěli dostat, zkoušeli jsme to nejdříve přes Interpol nebo policii v místě našeho bydliště, nikdo se s námi ale nechtěl bavit, a když už, tak nás odkazovali právě na indickou policii. Když jsem byl tak blízko, chtěl jsem naši práci dokončit. Přítelkyně, která má nepálské občanství, mi řekla, že do Indie normálně jezdí, stačí jen pas. Já jsem to v tu chvíli bohužel neřešil, říkal jsem si, že kdyby byl nějaký problém, prostě mi na hranici řeknou, že to nejde, otočím se a pojedu zpátky.

To se ale nestalo.

Ne, při cestě tam mi celníci na nepálské straně normálně zkontrolovali pas, vrátili mi ho, a popřáli šťastnou cestu. To stejné se stalo také u indické strany, dokonce jsem si tam stihl udělat selfie, které jsem poslal přátelům. V pohodě jsem se dostal do Kalkaty, kde jsem se ubytoval na hotelu.

Ani tam po vás nechtěli vízum?

Taky ne, přitom jsem si později dohledal, že i hoteliéři mají povinnost víza kontrolovat. Nikdo se mě na nic takového neptal. Druhý den jsem šel na policii. Byl jsem tam celkem dvakrát, jednou až tři hodiny, všechno jim o podvodníkovi podrobně vysvětlil a sepsal do protokolu. Později jsem se mimochodem dozvěděl, že mě to policisté nenechali napsat na správný úřední formulář, a podvodníka tak stále nikdo nestíhá. Pak jsem se sebral a chtěl jet zpátky do Nepálu.

Jenže?

Na hraničním přechodu tentokrát stála policie a hned se ptala, kde mám vízum. Řekl jsem jim, že jsem neměl žádný problém dostat se do Indie a že netuším, kde je problém. Oni mě ale vzali do auta a odvezli. Rovnou na policejní stanici, kde jsem strávil noc. Druhý den přišel policista a ukázal mi nějaký papír, na kterém bylo v angličtině napsáno, z čeho jsem obviněný. Jediné, co jsem z toho papíru narychlo pochytil, bylo, že trestní sazba je dva až osm let.

Vy jste tedy ani nevěděl, z čeho jste obviněný?

Opravdu jen tu trestní sazbu. Volal jsem hned kamarádce, která mi řekla, že takový trest za vstup do země bez víza je blbost. Poradila mi, ať se obrátím na českou ambasádu. To jsem udělal, pán z ambasády mi po telefonu hned sehnal právníka. Celé to bylo ale hrozně chaotické, hned další den jsem šel k soudu, kde sice nějaký právník byl, nebyl to ale ten, kterého zařídila naše ambasáda. Byl to místní právník, nevypadal moc připraveně, natáčel si ze soudní síně dokonce nějaké video na YouTube.

Co vám řekl soudce?

To bohužel nevím, mluvil totiž převážně hindsky. Po pár zmatených minutách na mě začal křičet něco o chybě imigračních úředníků, a jestli tedy mám platné vízum, nebo ne. Řekl jsem, že ne. On zavřel desky a šlo se do vězení.

Nikdo vám nic neřekl? Byl jste v tu chvíli s někým v kontaktu?

Bylo to všechno velmi zmatené a rychlé, ve věznici mi vzali mobil a skoro všechny kontakty. Nechali mi číslo jen na právníka a přítelkyni. Zřejmě proto, aby se přes ni dostali k penězům. Vždycky když mi přítelkyně nějaké poslala, vzali si z toho deset procent. Než se mi zase podařilo spojit se s ambasádou, trvalo to dva měsíce, kdykoliv jsem si chtěl totiž zapsat číslo na ambasádu, papírek mi vzali. Byl jsem zoufalý, přes kamarádku jsem zkusil oslovit dalšího právníka, který mi doporučil podplatit soudce, aby mě pustil na kauci.

Udělali jste to?

Poslali jsme mu asi padesát tisíc rupií, které mi poslala kamarádka (zhruba 14 tisíc korun, pozn. red.). Zanedlouho přišla zpráva, že se žádost o kauci zamítá. Nevěděl jsem, co dělat. Utekla zase nějaká doba a čekalo mě další soudní stání.

Tam se dělo co?

Když mě přivezli, byl jsem chvíli v soudní síni úplně sám. Nahlédl jsem konečně do spisu a přečetl si, že jsem obviněný za použití falešného pasu. Koukal jsem jako blázen. Celý můj soud nakonec trval kvůli různým průtahům šest měsíců, i když měli přijít jen dva svědci. Ambasáda mi za tu dobu vystavila certifikát o pravosti mých dokladů. Na konci mě ale i tak odsoudili na dva roky. Celou dobu jsem byl ve vězení Motihari Central Jail.

Jak vypadalo indické vězení?

Ze začátku jsem byl v takové vstupní cele, ta vypadá trochu jako botanická zahrada, hodně stromů, rostlin a podobně. Pak mě ale dovedli k místu, kde spí „nováčci“, a to bylo příšerné. Kupy lidí spaly na sobě, někteří hned vedle záchodové mísy, strašný smrad, horko a špína. Bachaři pravidelně mlátili chudé vězně, kteří jim nedávali žádné peníze.

Našel jste si ve vězení někoho, s kým se dalo mluvit?

Byly tam asi tři tisíce vězňů, skoro všichni Indové, kteří se nedomluví anglicky, jen na vás divně koukají. Seznámil jsem se tam se dvěma Rusy, kteří tam prý seděli za pašování drog. S těmi jsem se alespoň nějak domluvil, poradili mi, jak to chodí a jak získat nějaké výhody.

Například jídlo?

Třeba, k cizincům se totiž bachaři chovali o trochu lépe, stačilo pohrozit ambasádou a dali mi postupně vejce, mléko nebo větší porci místního jídla. To byla skoro vždy rýže, placky a trochu zeleniny. Z toho mi ale většinou bylo zle od žaludku.

Dalo se ve vězení něčím zabavit?

Každý den bylo kolem šestačtyřiceti až padesáti stupňů, chodil jsem v namočeném triku, z čehož jsem měl později vyrážku. Celý den se střídaly různé stavy jako deprese a úzkosti. Občas jsem si zavolal s právníkem, který řekl, že bude vše OK, ale pak se zase čtrnáct dní nic nedělo.

Vypadáte hodně pohuble. Kolik jste shodil?

Asi dvacet kilo, při příjezdu mě vážili a měl jsem 94 kilogramů, svaly jsou ale bohužel pryč. Po propuštění už jsem měl něco mezi 72 a 73 kilogramy s oblečením.

Jak jste se z něj tedy dostal ven?

Právník zjistil, že soud, který mě poslal do vězení, na to vůbec neměl jurisdikci. Případ se tak vrátil k vyššímu soudu, po dlouhých průtazích mě nakonec pustili. Nesměl jsem ale opustit zemi, vedení věznice se totiž nelíbilo, že stále nemám vízum. Právník mě nakonec odvezl alespoň do Dillí, našel mi nějaký zvláštní hotel, který měl ale výhodu v tom, že se s majitelem dohodl, aby mě nenahlásil úřadům.

Bylo tedy potřeba vyřídit vám vízum, abyste mohl zpět do Nepálu. Jak dlouho to trvalo?

Sedm měsíců. Ve špíně, mezi odpadky, všude jen troubila auta a na silnicích běžně chodily krávy, tak jsem zůstával celé dny na pokoji a čekal na zprávy od právníka. Bylo to hrozný.

Nemohl jste třeba bydlet na ambasádě?

Konzulka na české ambasádě mi řekla, že na to nemají kapacitu. Sdělili mi, že nemohou ubytovat lidi z ulice a že by mi nemohli zajistit jídlo a podobné věci. Nemám jim to ale za zlé, snažili se, seč mohli, chtěli se se mnou spojit i do vězení, nemohli ale nic udělat, jsou jen ambasáda a já byl veden jako zločinec. Sehnali mi právníka, ale to je tak všechno, co mohli udělat.

Do Česka jste se vrátil minulý týden, po více než roce a půl. Co budete dělat teď?

Musím dostat život zpátky pod kontrolu. Nemám skoro žádné doklady, Indové mi mimo jiné vrátili úplně zničený pas, kvůli kterému jsem měl velké problémy na letišti. Všechno oblečení mi vrátili plesnivé, mobil zničený. Všechny kreditní karty mám zrušené, nevím ani, jestli mám něco na účtu. Přišel jsem o byt i auto. Chci začít znovu, rodinu už nemám, pojedu za známými do Anglie, kde jsem už dříve bydlel. A budu se soudit s indickou stranou, která mě i podle vyjádření soudu zadržovala neprávem.