Slzy strachu i vděčnosti. Natalia vzala všechny děti z rodiny a utekla do Česka

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Viktor Kiyashko pracuje jako manažer ve velké nadnárodní IT firmě, v Česku už žije dvanáct let. Na konci minulého týdne ale z hodiny na hodinu začal pomáhat svým krajanům z Ukrajiny, kteří začali prchat před válkou. S každým, kdo přijede na ubytovnu na Praze 3, si sedne, vyslechne jejich potřeby a snaží se jim splnit vše, o co si řeknou.

„Moje první otázka vždycky je – co potřebujete? Všichni mi v tu chvíli, kdy přijedou, odpovědí jen: chceme domů,“ líčí Viktor. Když se ale vyspí, osprchují, zjistí teprve, co vlastně chtějí. „Často je to i tak banální věc jako čisté tričko, protože paní měla jen to, v čem cestovala a nic na převlečení,“ dodává.

Je podle něj ale důležité zjistit jejich přesné a konkrétní požadavky. „Proto ani neříkáme, kde přesně ubytovna je, protože nechceme, aby sem lidé v dobré vůli začali nosit věci, které ti lidé reálně nepotřebují,“ upozorňuje Viktor. Ukrajincům pomáhá zorientovat se ve městě nebo jim dává základní informace o tom, kde a co si musí zařídit na cizinecké policii.

„Děláme ale i to, že maminku s dětmi vezmeme na kávu, děti na hřiště, trochu se uklidnit a přijít na chvilku na jiné myšlenky. Právě takhle v klidu většinou konečně začnou říkat, co potřebují a s čím jim můžeme pomoct,“ dodává dobrovolník Viktor, který si v mezičase odbíhá vyřizovat i nejnutnější telefonáty do práce.

Vnímá všechny příběhy lidí, kteří sem utíkají před válkou. „Některé jsou opravdu náročné. Máme tu maminku, která s miminkem šla několik kilometrů pěšky. Nebo taky ty, kterým na hranicích někdo neznámý nabídl odvoz a v Praze si řekl o šest set dolarů za osobu. Dali mu všechnu hotovost, kterou měli s sebou,“ upozorňuje Viktor i na ty, kteří využívají chaotickou a dramatickou situaci ve svůj prospěch. Podle Viktora je ale už o tuto rodinu postaráno a pokračovala dál do Německa.

Viktor mě seznamuje s jeho spolupracovnicí Valentinou. Sedí u stolu s ubytovanými uprchlicemi a dává dohromady seznam věcí, které musí zařídit. Valentina mě bere i do jednoho z pokojů. Jsou tam tři palandy, na jedné leží náctiletá slečna, naproti zhruba osmiletý chlapec. S nimi je tu paní Natalia.

„Přijeli jsme sem včera. Pocházíme z předměstí Ivano-Frankvisku,“ začíná vyprávět Natalia. Čtyři dny se s dvěma dcerami, manželem a dalšími rodinnými příslušníky schovávala ve sklepě svého domu. Sirény v západoukrajinském městě houkaly téměř pořád. „Bydlíme nedaleko letiště, které začala ruská armáda ostřelovat jako první,“ dodává Natalia. Líčí, že starší lidé v obci ale nereagují na sirény. Vždycky tak musel někdo vyběhnout a rozeznít kostelní zvony.

Natalia pracovala ve slepičárně, třídila vajíčka. Její dcera studovala vysokou školu, druhá vedla jídelnu ve školce. Právě školka se podle ní právě teď stala centrem pomoci. „Moje sestra je ředitelka školky, ve sklepě zřídila úkryt pro děti, které prchly z východnějších částí Ukrajiny, bez rodičů. Vyprávím vám to proto, abyste viděli, že vy pomáháte tady nám a naši na západě země zase pomáhají těm z východu,“ vypráví.

Po pár dramatických dnech, kdy muži stavěli barikády, vyráběli molotovovy koktejly a všichni se schovávali ve sklepě se ale Nataliina rodina rozhodla, že část z nich prchne na Západ. „Jedna z mých dcer je těhotná, nechtěla odjet, protože se nedávno vdávala, můj manžel ji ale přesvědčil, že už má zodpovědnost i za to nenarozené dítě a musí být v bezpečí,“ říká už Natalia v pláči. Dceři by se momentálně na Ukrajině ani nedostalo lékařské péče nebo léků, protože jsou vyprodané lékárny a zdravotníci mají spoustu práce.

Natalii rodina pověřila tím, aby děti a těhotnou dceru odvezla do Česka. „Známí nám zavolali, že máme prchnout, že nás sem odvezou,“ pokračuje. Za sebou nechali velkou část rodiny a také Nataliina manžela, který měl v listopadu mrtvici. „Pokaždé, když se rozezní siréna, rozklepe se mu ruka a je mu špatně. Jenže přes hranice nesmí, protože je všeobecná mobilizace a on ještě nemá vyřízený doklad o své invaliditě. Musel zůstat doma,“ říká Natalie už velmi ztěžka mezi slzami.

Na hranice je odvezl dceřin manžel. U hranic nastoupily do autobusů, které vypravili dobrovolníci a pendlují přes hranice se Slovenskem. Natalia byla hodně nervózní, její dcery totiž nemají cestovní pas. Jedna si ho nestihla vyřídit a druhá si po svatbě měnila jméno. „Slovenští pohraničníci si ale jen vzali jejich otisky prstů a pustili nás,“ oddychuje úlevně Natalia.

Od slovenských hranic už je vyzvedli známí z Česka, kteří je odvezli až do Prahy. „Ani korunu si od nás nechtěli vzít. Jsme jim hrozně vděční, stejně jako vám, že nás přijímáte,“ už úplně pláče a ukončuje náš rozhovor paní Natalia.