Slintavka jim prošla obcí dvakrát. Může se opakovat totální lockdown?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Z rádia hlásí, že veterináři zakázali kvůli obavám z infekčního viru dovoz krmiva a steliva ze Slovenska a Maďarska.

Karel Hradec mezitím stojí uprostřed prostorného dvoru. Bývalé JZD. Krávy tu už nenajdete. Kde jich bylo asi 300, jsou teď pod plachtou schovaná auta.

Otáčí se za sebe. „Tady ten dvorek. Jak je plot, dům, tak tady jsem trávil skoro měsíc. Jak je ta branka, tak tu sundali, dali tam takovou desku s okýnkem, no a tím nás zásobovali. Vodou, jídlem,“ vzpomíná chovatel Karel Hradec.

Bylo mu 10 let a zatímco jeho kamarádi a většina pracujících chlapů v obci, kteří dojížděli za prací do Mělníka či do Neratovické chemičky Spolana, měli předčasné prázdniny, on pozoroval vybíjení krav.

„Chlapi stříleli dobytek. Jezdila auta, natahovala ten dobytek a vozila do asi dva kilometry vzdálené kafilérky. Všechno pak muselo být úplně perfektně vyčištěné. Trámy i krovy se drhly louhovým roztokem. Bylo to dost ošklivé.“

Komunistický režim totiž na podezření z kulhavky a slintavky zareagoval rychle. A tvrdě. Celá obec šla do karantény.

Václav Nepomucký u piva v místní hospodě vzpomíná, že na izolovaný statek nosili pivo v hliníkových konvích na mléko. Nikdo nesměl ze statku pryč. Pamatuje si, že se to ale přece jednomu ze zaměstnanců družstva povedlo.

„Při chlastání někdo povídá: ‚Ty tady chlastáš a za tvojí někdo chodí.‘ Tak ze statku utekl. Čapli ho a všechno mu doma vybili. Prase, slepice. Všechno,“ vysvětluje, jak přísná opatření tehdejší režim zavedl. Měl štěstí, že tehdy neskončil za mřížemi.

V obci se tehdy zastavil čas. Většina pracujících mužů dojížděla za prací, takže zůstala doma. Mezi nimi i Václav Nepomucký.

„Do hospody jsi nesměl. Dali ti pivo, ale musel jsi mít svůj půllitr. Přes den se pracovalo, maloval jsem celou vývařovnu, stavily se chodníky. Nadělalo se na 10 let dopředu. Jinak to byla pohoda. Večír pivo, opékaly se buřty, na lopatě se dělalo ražničí,“ popisuje 16 dní dlouhou izolaci obce s asi 1600 obyvateli.

„Odříznuti od světa,“ zní kapitola věnovaná tomuto období v místní kronice. „Mimořádnou událostí v dění naší obce bylo vyhlášení naprosté izolace obce od ostatního světa pro výskyt slintavky,“ píše se v ní.

„Bylo to hrozně rychlé,“ popisuje čtyřiaosmdesátiletý Petr Brodský, někdejší kronikář. Vítá nás na zahradě svého domu. Vtipkuje, že to musíme rychle sfouknout, protože ho čeká sázení brambor.

Záznamy tehdy psal jeho otec - Josef. „Všecko obklíčila Veřejná bezpečnost a pomocná stráž,“ líčí.

Kronika zaznamenává, že muži střežili všechny vjezdy do obce, střídali se po třech hodinách. Jedním z nich byl i Petr Rohal. Je mu 92 let. Ale když přelézá lavici, aby si sedl k načepovanému pivu, tak by mu jeho věk tipl málokdo.

„Vždycky nám nějaký funkcionář řekl, kam máme jet hlídat. Teda těm, co měli auta. Já jsem byl na hlídce asi 100 metrů u jedné z křižovatek u obce, abychom měli dobrý rozhled. Jenom byl problém, že nebylo dost benzinu, stála se na něj hrozně dlouhá fronta,“ vzpomíná.

Přesto se i tenkrát někomu podařilo proklouznout. Třeba jednomu z místních mladíků, který byl na „opušťáku“ u svých rodičů. „Říkal, že když se nevrátí k armádě, tak ho zavřou. Hadry si naházel do pytle, přeplaval Labe, oblíkl se a jel na Prahu,“ popisuje Václav Nepomucký.

V Tišicích si to už asi nikdo nepamatuje, ale obec zachvátila kulhavka a slintavka i v roce 1952. Do kroniky to zaznamenal už zmíněný Josef Brodský, jenž psal kroniku celých 57 let v kuse.

Zahynulo deset kusů dobytka. A i tehdy nastala karanténa.

„Obec byla přísně uzavřena, na silnicích postaveny závory a výstražné tabulky, zastavena docházka školní mládeže do škol,“ stojí v kronice.

A dále se píše: „Krávy, které přestály nemoc, omezily značně svou dojivost, uhynutím zvířat a omezením dojivosti krav byl značně narušen plán výkupu mléka ve zdejší obci a mnozí zemědělci nemohli splnit předepsané dodávky.“

Což v tvrdých 50. letech, v letech, kdy komunistická diktatura zavírala soukromé zemědělce, mohlo znamenat i vězení.

Československo s nebezpečnou nákazou bojovalo i v 60. letech. Rozšířila se tehdy na jih Slovenska z Maďarska. Na hranicích vznikala dezinfekční pásma. „Cesta na přechodě v Rusovcích je na ploše 4 krát 4 metrů pokrytá pilinami, které polévají 5procentním roztokem chlorového vápna,“ psala tehdy slovenská tisková agentura.

Přímo na Slovensku zažíval bezpečnostní opatření Alfred Hera. I on vzpomíná na rychlost, s jakou režim reagoval i tehdy - rozhodnutí padlo během 24 hodin.

Pětaosmdesátiletý muž byl tehdy čerstvě po vojně a pracoval na okresní veterinární správě v Rakovníku. „Se třemi kolegy nás v noci naložilo auto, které nás dopravilo na Slovensko. A pak nás zavřeli do vsi pod Nitrou,“ popisuje veterinář a farmakolog. Hera musel ohlídat chovy skotu či prasat v obci Štafanovičová.

Nákaza tehdy zamořila jihoslovenský venkov, kde museli zasahovat veterináři z celého Československa.

„Obec byla hermeticky uzavřená. Lidi nechodili do práce, děti zase do školy. Museli jsme starat o veškerá zvířata, domácí chovy, prasata,“ doplňuje.

Tři týdny hlídal, jestli se nákaza neprojeví u dalších zvířat. Poté vir vysublimoval.

„Nákaza se nemohla tak jednoduše šířit. Policejní stát si to holt vynutil,“ doplňuje a varuje před tím, aby zemědělci dováželi krmivo a seno z infikovaných oblastí.

Česko zpřísňuje pravidla a důkladněji dezinfikuje vozidla. Zemědělci a chovatelé s obavami hledí na východ, kde se nemoc vyskytla. Je mezi nimi i zmíněný Karel Hradec. Ve výběhu hledí ke svým chovným kravám v dálce.

Chová dvacetisedmihlavé stádo. „Za měsíc nebo za dva by se měla začít rodit první telátka. Modlíme se,“ říká. „Pipláme se s telátky od malička. Snažíme se to dělat tak, aby to pro ně bylo prostě příjemný,“ dodává.

A je z něho cítit silný vztah k půdě i k jeho stádu. Pokud by vir udeřil a on je musel nechat vybít, tak neví - jak sám říká -, jestli by se k chovu ještě vrátil.

I proto si není jistý, jestli jsou současná opatření dostatečná. Naopak by přitvrdil. Říká, že je synem kulaka, protože komunisté mu hospodářství sebrali, on se na něj před 40 lety vrátil.

„Docela s hrůzou sleduji, že ta opatření nejsou dost striktní. Přijdou mi benevolentní,“ říká a přidává zkušenost, kdy k němu přijel obchodní zástupce nabízející solné lizy, který ale předtím procestoval i farmy na Moravě.

Je reálné, aby se tak jako v minulosti prostě uzavřela celá obec, čímž by se nákaza nešířila dál? Nebo to je představitelné pouze v období nesvobody?

Starosta Tišic Radek Simon si myslí, že ano. Ostatně si to Česko vyzkoušelo během pandemie covidu před pár lety.

„Nemyslím si, že by byl problém uzavřít obec. Zvlášť s dnešními možnostmi. Armáda má dobrou dekontaminaci, byla by to úzká spolupráce se záchrannou službou, policií, hasiči,“ uvažuje.