Schwarzenbergův rakouský život. „Byl překladatelem mezi dvěma národy“

Nejvyššími patry politiky prošel Karel Schwarzenberg až v Česku po návratu z emigrace. Předtím ale dlouhých 41 let strávil v sousedním Rakousku, kam odešel s rodinou po komunistickém puči v roce 1948. A už v cizí zemi se výrazně zapojil do veřejného života.

Rozkročenost mezi dvěma státy svým způsobem dokládá i poslední etapa Schwarzenbergovy cesty. Zatímco se pohřeb se státními poctami uskutečnil v sobotu v poledne v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, místem jeho smrti se 12. listopadu stala Vídeň.

Rakouskou etapu života pozdějšího českého ministra zahraničí nebo také účastníka první přímé prezidentské volby dobře zná rakouská novinářka Barbara Tóth, která píše pro týdeník Falter. Autorka jeho životopisu z roku 2005 se setkávala s Karlem Schwarzenbergem i v pozdějších letech.

Jaká je vaše první osobní vzpomínka na Karla Schwarzenberga? Vybavíte si první společné setkání?

Poprvé jsme se setkali v Praze. Bylo to v bytě, kterému, myslím, dokonce říkal staromládenecký. Pamatuji si na prosklené strmé točité schodiště, které tam bylo. Karel Schwarzenberg připravil malou večeři. Nakrájel salám, papriku a k tomu mi nabídl víno nebo pálenku. Takže to bylo celé hodně rustikální a trochu mě to překvapilo.

A pak začal velmi soustředěný rozhovor. On byl během vteřiny připravený začít odpovídat, čekal, že hned začnu pokládat otázky k životopisu. A mě překvapilo, že se do toho pustíme takhle bez okolků. Zkrátka jsme šli rovnou k věci. Myslím, že to pro něj bylo typické. Prostě řekl: „Prosím,“ a velmi soustředěně očekával první otázku.

Jaký byl jinak Schwarzenberg v přímém kontaktu?

My jsme se nejvíc stýkali právě v době, kdy jsem o něm psala knihu. Ale potkávali jsme se i potom. A musím říct, že pro mě byl kontakt s ním překvapivě snadný, i když o něm v téhle souvislosti někteří lidé mluví jako o komplikovaném nebo obtížném. My jsme spolu vždycky vycházeli velmi dobře.

Jediné, co opravdu neměl rád, bylo, když se nudil. Očekával, že konverzace bude podnětná a že ho kladené otázky budou zajímat. A když mu pak přišly banální, nebo když jste se ho zeptali na něco, na co už odpověděl, tak uměl být trochu netrpělivý.

Přesuňme se k rakouskému působení Karla Schwarzenberga. Coby dědic šlechtického rodu se stal jedním z nejbohatších lidí v zemi. Jak byl v Rakousku vlastně přijímaný?

Víte, on se i v Rakousku angažoval v politice, byl tu velmi důležitou osobou. V 60. nebo 70. letech dokonce pomýšlel i na dráhu politika, ale to nevyšlo. Rakousko má totiž hodně nefunkční vztah ke své šlechtě. Týká se to především křesťansko-konzervativních stran, hlavně lidovců. A proto byl Schwarzenberg v Rakousku celý život takovým politikem na volné noze.

Ve veřejném životě se zapsal asi hlavně tím, že na začátku 70. let pomáhal v Rakousku založit dvě nezávislá a kritická média – Trend a Profil. Obě svým způsobem otevírala rakouskou společnost a demokracii, modernizovala ji. Vlastně to bylo podobné jako s časopisem Respekt v Česku, i když tam se Karel Schwarzenberg angažoval mnohem později. V Rakousku v 70. a 80. letech to ale bylo nesmírně důležité, protože tehdy tady neexistovala žádná kritická média.

A tak byl vlastně jedním ze spoluzakladatelů nebo finančních podporovatelů vznikající mediální krajiny, která se zabývala politikou. Někdy se to podceňuje, ale Karel Schwarzenberg hrál v Rakousku opravdu velkou a důležitou roli.

Jak ho ale přijímaly a vnímaly rakouské politické kruhy?

Schwarzenberg tu byl vnímaný jako takový kritický hlas. Jako konzervativní kritik místních konzervativců. Výhrady měl třeba k Sebastianu Kurzovi, poslednímu předsedovi Rakouské lidové strany a také kancléři, který musel nedávno odstoupit. Schwarzenberg k tomu poskytoval rozhovory a vyjadřoval se k rakouské vnitřní politice.

Byl tady takovou morální autoritou, která občas napomínala – zejména tehdy, kdy šlo právě o konzervativní strany. A to byla důležitá role, protože v Rakousku není moc konzervativců, kteří by se do jiných konzervativců, konkrétně třeba do lidovců, dokázali opřít.

A jak tady byl vnímaný? Řekla bych, že jako Rakušan i jako Čech. Obě dvě ty identity tu byly uznávané a myslím, že hrál důležitou roli pro obě země.

A dařilo se podle vašeho názoru Karlu Schwarzenbergovi vztahy mezi oběma státy skutečně zlepšovat?

Myslím, že hlavně v roli českého ministra zahraničí to byl jeden z důležitých úkolů, kterými se zabýval – právě snahou zlepšovat vztahy mezi Rakouskem a Českou republikou. Uměl přemýšlet jako Rakušan, stejně tak to uměl jako Čech, a často byl takovým překladatelem mezi oběma národy.

V rakouských médiích třeba vysvětloval, proč je jaderná elektrárna Temelín pro Čechy tak důležitá. A předpokládám, že naopak i v českých médiích popisoval, proč to mají Rakušané s jadernou energetikou tak strašně těžké. Takže sehrával roli prostředníka. A to bylo velmi cenné a pro Evropu důležité.

V Česku je Schwarzenberg považovaný za velkého vlastence, který se po roce 1989 vrátil, aby sloužil své zemi. Mluvil s vámi během psaní knihy o svém vztahu k České republice?

Česko pro něj bylo domovem. A to mi na něm vždycky přišlo zajímavé – jak uměl kombinovat různé identity, které se v něm mísily. Schwarzenbergové mají francké, české, rakouské, nebo tedy štýrské kořeny. Mají také švýcarský pas.

Takže Karel Schwarzenberg měl vlastně takovou multiidentitu, se kterou se dokázal velmi dobře vypořádat. Protože vezměte si, že on byl rakouský patriot a zároveň český vlastenec. A když jste ho zažili v Německu, byl vlastenecký i tam. Ale nikdy to nebylo vzájemně v rozporu.

Myslím, že to ho dělalo výjimečným. Dokázal všechny své identity spojit v jednu, přitom ale nebyl nacionalistou, nýbrž nadnárodním občanem. Byl to pravý evropský vlastenec.

Jaký byl ale zároveň jeho vztah k Rakousku? Co pro něj vůbec znamenalo?

Rakousko pro něj bylo důležité hlavně v té fázi jeho života, kdy se stal knížetem a kdy převzal dědictví a založil rodinu. Byl hodně spojený se Štýrskem, protože několik let strávil na zámku v Murau.

Ale zároveň bylo zřetelné, že ve chvíli, kdy mohl odejít do Prahy – když byl požádán, zda by pracoval pro prezidenta Havla – že se s Rakouskem rozloučil s lehkým srdcem a nebylo to pro něj nic moc těžkého. Myslím, že důvod zachycuje i film, který o tom natočila jeho dcera. Zkrátka stejně tak jako byl otec a manžel a měl rád svoji rodinu, tak i politika byla jeho velkou láskou.

V kontextu toho, jakým způsobem se Karel Schwarzenberg angažoval ve veřejném životě, o koho teď jeho smrtí Česko a Rakousko podle vás přišly?

Myslím, že ztrácejí Evropana, skutečně prostředníka – někoho, kdo rozumí oběma zemím. A v tuto chvíli mě nenapadá nikdo, kdo by takovou roli mohl v budoucích letech sehrát. Nevím, jestli je teď někdo takový v Rakousku nebo třeba i v České republice.

Takže v tomto ohledu obě země ztratily vlastence. Někoho, kdo mohl zprostředkovat názory toho druhého. Někoho, kdo uměl oběma národům překládat. A to je škoda.