„Sázíme jen líbivé kytičky.“ Proč města prohrávají boj s častějším vedrem

Častější vlny horka souvisejí se změnami klimatu. Odborníci i ministerstvo životního prostředí upozorňují, že města v Česku sice postupně zavádějí adaptační strategie a plány, ale jde to příliš pomalu. Experti volají po změně zákonů i větším zapojení soukromých společností a jednotlivců.

„Obávám se, že ve městech se na změny klimatu příliš neadaptujeme. Děláme jen estetizační opatření. Sledujeme sice postupy, které ulehčí pobyt v horku, jenže širší adaptace si žádá naprostou změnu myšlení ve městech. Museli bychom výrazně říznout do stavebního či vodního zákona,“ říká pro Seznam Zprávy Tereza Aubrechtová z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. S kolegy se mimo jiné zabývá adaptačními opatřeními měst na změny klimatu.

Situaci pravidelně mapuje detailní Zpráva o stavu životního prostředí České republiky. Podle té poslední z roku 2020 má adaptační strategii osmnáct tuzemských měst, třicítka dalších plán chystá. V Česku je přitom více než šest stovek měst.

„Příprava příslušných opatření na místní, respektive regionální úrovni postupuje pomalu… Opatření učiněná nyní jsou mnohem efektivnější a levnější než budoucí řešení problémů, jako jsou přívalové povodně, přehřívání budov i prostředků veřejné dopravy či nedostatek vodních zdrojů,“ píše se mimo jiné v dokumentu, který je v gesci ministerstva životního prostředí.

Podle odborníků politici někdy upřednostní marketingová řešení bez delšího efektu. „Často zaplatí projekt, jehož velkou část pokryje dotace. Jenže do nákladů nezahrnou další peníze na dlouhodobou údržbu,“ poznamenává vědec Jan Macháč z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, který se problematikou adaptačních opatření zabývá.

A přidává konkrétní příklad z loňska: v jednom z měst vybudovali intenzivní zelenou střechu. Jenže nesehnali záskok za letní dovolenou údržbáře a zeleň na moderní stavbě uschla.

Podle Aubrechtové se politici většinou odhodlají jen k vysázení „líbivých kytiček“. „Ty často neplní jinou než zkrášlovací funkci. Zalévají se pitnou vodou. S adaptací to nemá nic společného. Proto to jde u nás tak pomalu, respektive vůbec, až na výjimky,“ říká.

Přesto se i v Česku najdou následováníhodné vize. Odborníci často zmiňují brněnský Nový Lískovec. V městské části žije jedenáct tisíc lidí, většina z nich na sídlišti. Přesto mezi paneláky často pobíhají zajíci a místní chodí na vycházky do rozlehlého parku Pod Plachtami, který vznikl před třinácti lety. „Je to ukázkový a bohužel v Česku stále unikátní případ, jak hospodařit s dešťovou vodou,“ podotýká Macháč.

Parku vévodí retenční jezírko, do něhož stéká dešťová voda ze tří okolních panelových domů. Po unikátní domluvě soukromých vlastníků a samosprávy vznikl nový biotop. Kromě zajíců jsou tam kachny, ryby a desítky druhů hmyzu.

Novolískoveckou radnici vede už dvacet let Jana Drápalová (Tři oříšky pro Lískovec), dlouholetá členka Strany zelených. Právě „zelená“ řešení tam jdou ruku v ruce s dlouhodobější vizí. „Kontinuita je hodně důležitá. Mnoho projektů se chystá delší dobu a nestihnete je uskutečnit za čtyři roky. Není to primárně o prosazování zelených vizí. Vždy u toho musíte myslet na obyvatele,“ říká starostka a ekoložka.

Městská část začala už na přelomu tisíciletí s opravami bytového fondu, ale do nízkoenergetického standardu. V té době se zateplovalo pěti centimetry izolace, v případě Lískovce to byl trojnásobek. Mezi prvními tam také používali trojskla v budovách.

„Lidé po zateplení a celkové revitalizaci ušetřili 65 procent tepla na vytápění. Tehdy ještě nikdo moc nevěřil, že se to povede. Investovali jsme půl milionu do jednoho bytu. V dnešní době při zdražování energií se to stává otázkou životní nutnosti. Za průměrný třípokojový byt platíte za teplo osmnáct tisíc ročně, u nás je to třeba devět tisíc i míň,“ vypočítává Drápalová.

V městské části fungují dvě školy a tři školky. „V roce 2009 tvořily ve 30milionovém rozpočtu náklady na energie a vytápění v těchto školských zařízeních skoro třicet procent. Loni to byla tři procenta. I kdyby energie podražily trojnásobně, stále se vlezeme do deseti procent,“ pokračuje starostka.

Na chod škol dohlíží i energetická manažerka, pravidelně kontroluje spotřebu jednotlivých budov. Kromě zateplení v nich modernizovali systém vytápění. Čidla ve třídách měří teplotu či vlhkost, všude namontovali venkovní žaluzie.

Odborníci zdůrazňují, že reakce na změny klimatu není jen věc politiků a samospráv. Plochy měst jsou rozkouskované mezi tisíce vlastníků. „Dokud se do změny myšlení nepodaří zapojit soukromé vlastníky, vedení měst to sama nezvládnou,“ doplňuje Macháč.

Z částí měst se často stávají tepelné ostrovy, které se v noci nestačí ochladit. Na některých místech je pak teplota i o sedm stupňů Celsia vyšší než ve venkovských oblastech. „Prostor se totiž nedokáže správně proventilovat. To je ale bohužel dáno už historickou konstrukcí našich měst,“ říká pro Seznam Zprávy klimatolog a meteorolog Pavel Zahradníček.

Podle něj musí změnám ve městech vždy předcházet studie proveditelnosti. „Pokud se staví nové developerské projekty, tak by měly mít opravdu za sebou studii, která prokáže, že se kvalita života a vlastní tepelný ostrov ve městě nezhorší. Tedy že budou použité takové technologie, které to místo více nezahřívají, naopak ho pomůžou například ochlazovat,“ vysvětluje.

Podle webu Klimatickazmena.org, jejž tvoří experti na změny klimatu včetně Zahradníčka, jsou vhodné zelené střechy i zelené zdi, které využívají termoregulační schopnosti rostlin, a také více ploch s vodupropustným povrchem. Pomoci mohou jezírka či složitější podzemní nádrže, které využívají dešťovku pro splachování toalet, vytírání podlahy nebo mytí auta.

Aubrechtová z Ostravské univerzity volá po změnách příslušných zákonů, které by developerům znemožňovaly stavět budovy tak, aby pak všechna spotřebovaná voda končila v kanalizaci. „Města mohou zavádět modrozelenou infrastrukturu, ale maximálně na svých pozemcích. V řadě případů se dostávají do střetu se stavebním nebo vodním zákonem.“

Podle ní by stavební řízení nemělo opomíjet právě nakládání s vodou. „Stejně jako musí mít budova automaticky protipožární ochranu, úplně stejně se má přistupovat k vodě. Maximálně ji zasakovat, zadržovat. Opatření k zadržování vody jsou nyní na dobrovolné bázi. A protože to stojí nějaké peníze, lidé to tak často nedělají. Za vodu, kterou pouštíte do kanalizace, neplatíte. V momentě, kdy by se to zpoplatnilo a lidé by museli začít kalkulovat stejně jako s obnovitelnou energií, jejich ochota nakládat více s dešťovou vodou by se změnila,“ je přesvědčená.

Při vysazování zeleně jsou prospěšné hlavně stromy. „Důležité je jejich skladba a velikost a také mít pro ně zajištěné závlahy a prostor pro růst kořenů,“ doplňuje Zahradníček.

Experti často zmiňují nejen zelené, ale také bílé střechy, které zpomalují přehřívání budov.

„Řada adaptačních opatření není vidět, nejsou estetická. Oddělená kanalizace dešťové a splaškové vody stojí neuvěřitelné množství peněz, ale lidé změnu nevidí. Jako politik naoko nevytváříte nic líbivého a nezískáváte si své voliče, což je pro volené zástupce problém,“ zmiňuje Aubrechtová.

Dokud se podle ní nezmění zákony, adaptace půjdou dál pomalu. „Pokud se třeba šetrnější nakládání s vodou nestane stavebním standardem, tak to nikoho zajímat nebude.“