S délkou kojení se to nemá přehánět. Kvůli hormonům, říká profesor Mourek

Před 30 lety získal se spolupracovníky patent na návrh obohacení umělých formulí mateřského mléka důležitými nenasycenými mastnými kyselinami Omega–3. Výživě a hladovění se fyziolog prof. MUDr. Jindřich Mourek, DrSc. (94) věnuje celý profesní život.

„Každé zadržení vývoje, ať už u mláďat laboratorních potkanů, nebo lidských novorozenců, je spojeno s úbytkem mastných kyselin Omega–3,“ upozorňuje. V rozhovoru mimo jiné zmínil novou teorii věnovanou kojení.

Co z toho, co víte dnes, byste rád věděl už v 50. a 60. letech 20. století, když jste s výzkumem začínal?

To je těžká otázka! (smích) Spíš řeknu, že mi vždy pomáhala fantazie, a za to jsem rád. To je strašně důležité. Narazíte na problém a chcete ho řešit. Zároveň ale musíte mít jakousi vizi, co to může a nemusí přinést. Jde vždy o celý vějíř možností, do kterých se pustíte. A když máte kliku, i díky fantazii vybíráte pravděpodobnou cestu.

Pustil jste se do výzkumu hladovění a jeho následků.

Začal jsem se v 50. letech věnovat vlivu krátkodobého hladovění na vývoj mozku a jeho funkce. Všechno sice vzniklo pseudonáhodou, i díky anamnézám mého tatínka lékaře, ale zároveň je tam přítomný vývojový prvek, který mi trvale seděl v hlavě.

Tomuto tématu jsem se věnoval snad 10 let. Mozek je obrovsky složitý a náročný a když novorozené dítě nedostane ve výživě den nebo dva, co dostat má, tak jeho tělo mobilizuje. Jenže ten malinký tvoreček ještě nemá mobilizaci vyvinutou.

Určuje to svým způsobem přímo naši budoucnost?

Ano. I když je pravda, že máme procesy v mozku a celém těle, které se následky nedostatku snaží reparovat. Reparace ale má svoji omezenou kapacitu. Někdy se ho podaří kompenzovat, ale někdy ne. Tam, kde je nedostatek velký, prudký a dlouhý, se následky jenom prohlubují, když se přidají faktory, jako je nedostatečná hygiena, vzdělání a podobně. Proto měl třetí svět takové problémy, ale má je vlastně dodneška.

Musím se ale pochlubit, že mě indická vláda pozvala v roce 1978, abych o tomto problému přednášel na místních univerzitách. Indie tehdy byla rozvojová země a toto je nesmírně zajímalo. V jejich slums žily miliony lidí, to je strašlivé. Výživa u některých dětí byla naprosto nedostatečná, a to má obrovské důsledky.

Dodneška přednášíte i pro Laktační ligu, která podporuje, chrání a prosazuje kojení. Co z vašich výzkumů a zkušeností ohledně kojení vyplývá?

To je téma snad až na střelbu. (smích) Kojení je základ, je to naprosto nejdokonalejší pokrm. Nemine rok, aby někdo někde neobjevil novou komponentu v mateřském mléku. Nejde jenom o laktózu, výživové tuky, které dávají vlastní energetickou výživu, součástí mléka jsou hormony, také zvláštní informační molekuly cytokiny. Je v něm založena imunita, jde o obrovskou šíři faktorů. Proto se domnívám, že dokonalého umělého mléka, které se různé firmy snaží udělat, nebude v plném rozsahu nikdy dosaženo.

Jako laik si představuji, že po porodu skrze kojení pokračuje i nadále biologický kontakt mezi matkou a dítětem…

Je to stoprocentní závislost novorozence na matce, aby přežilo… Počkejte, to bych se musel vrátit k Aristotelovi. Nebude to vadit?

Prosím, jen povídejte.

„Život má smysl sám v sobě.“ To si musí každý člověk několikrát opakovat. Začal to právě Aristoteles a jeho entelecheia. Ten pojem asi každý zná, ale jsou to ve skutečnosti celkem tři řecká slova. Jejich interpretace je kuriózní. „En“ je řecky „v“. „Telos“ znamená cíl. A „echein“ znamená mít. Když to dokonale přeložíte, a o to se lidé v minulosti i hádali, tak to znamená „mít cíl sám v sobě“. To je tedy život – přežít a množit se. Přežití novorozence je přitom plně závislé na matce. Navíc se při kojení vytváří velmi silná oboustranná emocionální vazba.

Jde mi právě o to, co přichází s umělým mlékem, když tím odpadne přirozené kojení.

Dítě je tím samozřejmě ochuzeno o sociální vazbu s matkou. Její přítomnost tam ale nadále je. Ona mu dává láhev s dudlíkem. Pro novorozence je důležitý dotyk a čich, které upozorňují dítě – toto je moje maminka. Čich, chuť a dotek jsou naše nejstarší smysly. Teprve poté přichází ucho a oko.

Absence mateřského mléka po porodu není úplně běžná, ale ani úplně vzácná. V 95 procentech žena začne kojit. Až následně eventuálně ztrácí mléko a potom následuje umělá výživa. Když ale vývoj dítěte bude dál fungovat normálním způsobem, to znamená ve stálém kontaktu s matkou i přes mazlení, hygienu nebo přebalování, tak se sociální a emocionální vazby dále posilují. Musí se na to ale víc dbát.

V tématu hladovění jste začal s hlodavci, kam jste se dostal od prvních pokusů?

Když jsem vydal malou monografii o hypoxii (stav organismu, kdy je tělo nedostatečně okysličené, pozn. red.) a pak další o hladovění s kolegou Myslivečkem, něco mě napadlo. A tím se opět vracíme k fantazii. Přišlo mi tehdy zajímavé zjistit, jak je to vlastně s mastnými kyselinami. Laická, ale i částečně odborná veřejnost říkají třeba na sádlo, že to je špatné. Mluví se v této souvislosti o obezitě, arterioskleróze… Prostě všechno je špatně.

Tak jsem začal zjišťovat, jak je to s mastnými kyselinami ve vztahu k vývoji mozku. Postupně jsem začal spolupracovat s pražskými porodnicemi v Podolí a U Apolináře, to už jsme byli velmi blízko neonatologie. Zjistil jsem, že každé zadržení vývoje, ať už u krys – tedy laboratorních potkanů, tak i u lidských novorozenců, je spojeno s úbytkem mastných kyselin Omega-3. Naopak ale vzrostou saturované mastné kyseliny s krátkým řetězcem.

Což znamená?

Důsledky jsou ohromné. Každá buňka v lidském těle… Víte, kolik máte buněk ve svém těle?

Nevím, asi to pro mě bude nepředstavitelné číslo.

76 × 1016. To má opravdu hodně nul. Každá buňka, tedy s některými výjimkami, má membránu, což jsou vlastně mastné kyseliny. Limitace mezi buňkou a okolním prostředím tvoří mastné kyseliny. Je to ale složitá záležitost, protože membrána má v sobě vývojově – a bavíme se o miliardách let – receptory, kanály, všechno možné. Je to složitý aparát, kudy přichází do buňky výživa a kudy její – řekněme – exkrementy odchází ven. Z toho najednou získáte obraz, že buňka je zdravá, když má zdravou membránu.

Když se ale novorozenec narodí matce předčasně, tak nemá Omega–3 mastné kyseliny, nebo jich má velmi málo. Ale Omega-3 zřejmě v těchto membránách musí být! Jednu z těchto kyselin máme v mozku, vy i já, v 20 procentech, to je obrovské číslo. Zkoušel jsem tehdy, co se děje ve stresu a v různých podmínkách, a ono to vycházelo. Tak jsem vydal knížku. Jmenuje se Omega–3, vývoj a zdraví. Tak jsem byl rád, že jsem na něco přišel. Tečka.

V roce 1994 jste získal se spolupracovníky patent na návrh obohacení umělých formulí mateřského mléka důležitými nenasycenými mastnými kyselinami Omega-3. Co to přesně znamená?

Mám na to patent, pravděpodobně první na světě. To je pravda sice, ale bylo to trapné. Jeli jsme tehdy do české firmy vyrábějící umělé mléko. Místo aby dodrželi miniaturní poměry dávkování (bavíme se o molekulách), objednali odněkud z Norska rybí tuky, ve kterých je jedna z Omega–3 mastných kyselin. Následně vzkázali, že to smrdí, že je to nepoužitelné a ať dám pokoj. Za tři roky spustili to stejné Švýcaři a bylo po ptácích. Přišli jsme vážně o velké prachy.

Mastné kyseliny Omega–3 se staly uplynulých desetiletích hitem – snad pro každou věkovou kategorii, jak tento trend vnímáte? Podporuje člověk zobáním kapslí své zdraví do vyššího věku?

Nic proti tomu. Lidé si ale myslí, že když dodneška kouřili, pili, nedodržovali žádnou dietu, stresovali se, stane se zázrak, když začnou brát Omega–3 kapsle. Nestane. Je to dlouhodobý proces. Omega–3 se musí usídlit ve všech membránách. Je to ale složité, to tady nemohu rozebírat. Faktum je jedno. Všechny národy žijící podél Středozemního moře mají o několik let delší život než ostatní. Jejich strava s rybami, zeleninou a stylem života je zřejmě prospěšná pro přežití na delší dobu. Dánové dokonce dělali studii, kdy maminkám i v období kojení přidávali Omega–3. Jejich děti pak měly vyšší IQ asi o čtyři nebo pět procentních bodů. Je to podstatná práce, která podle mě mluví za všechno.

Rybí tuk býval neoblíbený dětmi. Pomůže jíst mořské ryby?

Omega–3 nenajdete jenom v mořských rybách. Pstruh duhový jich má stejně jako treska. I kapr je má, i když nemnoho. Záleží na více faktorech. Když v Kanadě začali chovat lososy v umělých líhních, kteří jinak mají mít vysoký obsah Omega–3, čím je krmili? Přivezli zbytky z restaurací. Lososi to sežrali a měli minimum Omega–3. Když půjdeme k tomu, čím se ryby přirozeně živí, dostaneme se až k planktonu. Tam to všechno začíná, to jsou ale další témata.

Teď na to mám novou teorii, se kterou jsem ale šlápl do vosího hnízda. Položil jsem si otázku, zda dlouhodobé kojení nepřináší určitá rizika.

Co přesně je dlouhodobé kojení?

Nejprve si řekněme, že všichni savci mají přesně určenou dobu kojení. Pes, kočka, krysa… Třeba krysa kojí svá mláďata přesně 21 nebo 22 dní. A potom šlus. I kdyby mláďata chtěla, tak je vyhodí. Mají to tak i další zvířata, jen člověk ne. Člověk kojí klidně tři měsíce, šest měsíců nebo 15 měsíců, jako by žádná doba nebyla moc. To je tedy první otázka – Jak to? Lidé se zatím shodli, že rozumná doba kojení může být 12 až 15 měsíců. Na druhé straně se ale také tvrdí: „Koj pořád, je to dobré.“ Teď si můžete položit otázku, zda dvouleté dítě, které už jí maso i zeleninu, vitamíny z pomeranče, ještě potřebuje mléko obsahující hormony.

Potřebuje?

Dítě potřebovalo hormony po porodu, protože je nemělo. V kolostru, v tom prvním mléku, o kterém se dříve říkalo, že k ničemu není, v něm je přítomnost Omega–3 ohromně vysoká. Jako by tyto mastné kyseliny byly na prvním místě, protože jsou důležité pro vývoj celého organismu. Jenže časem se je dítě musí naučit samo syntetizovat. A ve dvou letech už je dávno má. Při pokračujícím kojení ale najednou dostává něco navíc. Problémů s tím spojených přitom může být celá řada. Domnívám se, že společnost bude nucena velmi brzy určit mnohem přesněji nejoptimálnější dobu kojení. Takže kojit ano, ale otázkou je, jak dlouho.

Co se může dítěti stát?

Příliš dlouhým kojením nepoškodíte vývoj dítěte viditelně. Jsou to jemnosti. Takže dítě může hezky číst a počítat, ale může mít ovlivněnou třeba emocionální náklonnost nebo schopnost určitého typu analýzy, třeba vizuální. Udělal jsem jeden pokus, který byl publikovaný v Americe. Krysa, která byla několikrát za sebou hladověna, se jinak vyvíjela normálně – běhala a skákala, ale neviděla a neslyšela velmi rychlou frekvenci. To jsou třeba ty jemné rozdíly.

Největší rozdíl je mezi inhibičními neboli tlumivými procesy a excitačními procesy. S dovolením vás teď omylem kopnu. A vy mi jako civilizovaný člověk řeknete: „Nic se nestalo.“ Nebudete se kvůli tomu prát. Co ale udělá člověk s defekty ve svých procesech? Vstane a dá vám facku.

Zareaguje tedy víc automaticky, podobně jako zvíře?

Ano. Abychom to ale uzavřeli. Jemné změny ve výživě v raných vývojových etapách jsou schopné způsobit velké následky v ohromně složitém mozku. Ten člověk pak nemusí mít rád takové a takové ženy nebo třeba muziku, nebude chtít číst. To jsem se snažil už před 10, 15, 20 lety vysvětlovat neonatologické společnosti. Nejde tedy jenom o dědičnost, chraň bože!

Můžeme se s dobou kojení inspirovat u goril, jako nám nejbližších primátů?

To nevím, neznám tu dobu u goril. Je to velmi čerstvý problém, i když ve světě už o něm určitě někdo mluví. Paní doktorka Mydlilová, šéfka Laktační ligy, mi ale poslala úplně zcestný článek jedné Američanky, že se má kojit furt. Podle mě to není správné. Ano, třeba v Africe přiběhne pětiletý kluk, napije se ještě od mámy mléka a nic mu není. Pořád se ale zapomíná, že individuální vývoj každého člověka závisí nejenom na genetice, která zase závisí i plus minus na celé řadě dalších okolností.

Když se budeme bavit o nějaké rozvojové části Afriky, u takového kluka záleží i na úrovni hygieny a vzdělání. Tyto věci se ale nedají dobře srovnávat. Lidé si často ani neuvědomuji, co svým dětem dělají. Kojenec leží doma v posteli, přijde domů ožralý chlap a řve. Je to fyziologicky poškozující kravál, který dítě vnímá, jeho mozek to registruje. Působí to toxicky. Tady se ale dostáváme na tenký led.

Nejmenší děti tedy hladovět nemají, ale před rozhovorem jsme se dotkli toho, že u dospělých to naopak může být prospěšné.

Ano. A děti mají jíst tak, aby netrpěly obezitou. Lidé ale začínají obezitu interpretovat divným způsobem. Mluví se v této souvislosti o namáhaném srdci, o namáhaných kloubech a podobně. Nikdo ale neřekne, že obezita je také tuk v břiše, který – zjednodušeně řečeno – produkuje cytokiny neboli informační molekuly.

Jak vypadá takový krásně tučný čtyřicátník? Nemá trochu ženské rysy? Má. Jeho tukové buňky, adipocyty, mu totiž produkují takzvané prozánětlivé cytokiny včetně ženských hormonů, které mu v návaznosti produkují další hormony.

Takže někdy můžu být víc citlivý jenom proto, že mám břicho?

Nedělejte si starosti, vy tam nemáte nic. Mluvím o opravdu tučných lidech, kteří trpí nejen na kolena. Jedním z velkých problémů totiž je, že část viscerálních tedy vnitřních adipocytů je nepovedená, dokonce produkují prozánětlivé cytokiny. Vyvolávají záněty, aniž by se do těla dostala škodlivá bakterie, na kterou by musely reagovat. To bychom se ještě mohli bavit dlouho! (smích) Jdeme domů!

Zastihl jsem vás v Praze mezi přednáškami v Prachaticích a Luhačovicích…

Jak to víte?

Od vaší dcery. Tak chci poděkovat, že jste si udělal čas.

Do Prachatic jezdím rád. Vždycky tam mám edukativní přednášku a ještě mají dobré víno.