Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Větší tragédii v Domažlicích zabránila velmi rychlá reakce učitelky, která měla dozor, i ředitele školy Ivana Rybára. Se žákyní, která útočila nožem na spolužáky, začali klidně rozmlouvat, zatímco další pedagogové a pedagožky evakuovali ostatní děti.
Neštěstí v Základní škole Komenského přichází ve chvíli, kdy od odborníků stále častěji zaznívá, že se psychické problémy dětí prohlubují. Linka bezpečí za posledních pět let eviduje více než čtyřnásobný počet telefonátů dětí týkajících se sebevraždy. Narůstá i šikana.
Seznam Zprávy hovořily s ředitelem školy v Domažlicích Ivanem Rybárem. O tom, jak se při takové tragédii zachovat. A jestli se na ni dá připravit.
Co se přesně stalo?
Nemůžu dát nějaké další informace, protože policie mi řekla, že to je ve stadiu vyšetřování. Dívčina napadla dva žáky ve třídě před vyučováním. Přitom byl dozor na chodbě, který s ní začal komunikovat, a dívčinu jsme zpacifikovali a přijela policie.
Jakým způsobem jste situaci řešili poté?
Jednali jsme podle instrukcí, které mám ze smutné události na filozofické fakultě v Praze. Děti se zachovaly úplně bezvadně a postupovaly přesně tak, jak měly.
Jak jste to v tu chvíli prožíval, když jste musel chránit ostatní děti?
Člověk nemá co prožívat, jedná prostě v takovém… jedná prostě tak, jak by jednal asi každý. Chce chránit lidi v budově. Samozřejmě ale máte na vědomí, že za vámi stojí děti a pedagogický sbor. Já to neberu jako hrdinství, ale beru to tak, že by se takhle zachoval každý člověk, který by chtěl chránit druhé.
Vy jste tu dívku museli v tu chvíli držet stranou?
Ne, nedošlo tam k žádnému fyzickému kontaktu. Přesvědčovali jsme ji, aby tu zbraň zahodila.
Takže jste s ní klidně mluvili a snažili se vyjednávat…
Přesně tak. Jsme pedagogové, takže nějaké vědomosti z psychologie máme, a je to prostě o pocitu člověka. Jsem hrdý na to, jak se pedagožky, které byly bezprostředně u činu, zachovaly. Dneska jsme měli ráno před vyučováním radu a tam jsem jim poděkoval. Opravdu se zachovaly tak, jak měly.
Po pandemii psychické problémy u dětí narůstají. Co s tím může škola dělat?
Je to o tom, s dětmi neustále pracovat, povídat si s nimi, mít zájem o jejich koníčky, o jejich rodinnou situaci. A to si myslím, že funguje. Pokud třídní učitelé dělají svou práci tak, jak mají, o dětech mají přehled.
Je to ale také o zamyšlení se pro celou společnost. Jak dál se sociálními sítěmi, jak dál s počítačovými hrami. Děti teď nemají takovou tu zodpovědnost za život. Jsou zvyklé z her, že přijdou o jeden život, druhý život, třetí život. Komunikují přes počítač, přes mobil, chybí jim sociální kontakt.
Zásadně mohou na školách pomoct školní psychologové a psycholožky. Máte na ně dostatek financí?
Samozřejmě že jde o finance. My teď zrovna máme peníze na školního psychologa. Sice ve škole máme dva speciální pedagogy, ale školní psycholog prostě není. Tuhle profesi neseženete. Takže jde hlavně o to, aby se společnost zaměřila na fakt, že jsou psychologové zapotřebí.
Jaká je teď atmosféra přímo na škole?
Dnes normálně vyučujeme. Na škole vnímám stále přátelskou atmosféru. Samozřejmě že to zanechá následky, když taková událost byla blízko vás. Ale myslím si, že atmosféra, alespoň z mých prvních dojmů, je taková, jaká byla předtím. Učitelé pracují ve třídách, teď měli s dětmi třídnické hodiny a diskutovali o tom, co se stalo. Odpovídali jim na otázky. A máme tady k dispozici i adekvátní psychologickou pomoc zvenčí, máme tady také interventy.
Jak s dětmi o takové události mluvit?
Důležité bylo zopakovat postup, pokud se děti naskytnou blízko nějaké takové události. Tedy pokud možno utéct, někam se schovat, zabarikádovat se. Děti měly prostor k otázkám a učitelé s nimi mluvili a ujišťovali je, že škola je bezpečná. Některé děti také požádaly o pomoc externistů, takže teď mluví s psychology.
