Článek
Ruský prezident Vladimir Putin v říjnu slaví sedmdesátiny. Málo skloňovaný „detail“ podle bezpečnostního analytika Josefa Krause patří k hlavním motivům ruské invaze na Ukrajině. Vládce Kremlu čekal rychlé ovládnutí Kyjeva, namísto toho válka trvá už dva měsíce.
„Putin se chtěl zapsat do dějin. Jeho plány ztroskotaly, ale on nechce dopustit odchod bez vítězství,“ zdůrazňuje zástupce vedoucí katedry politologie Masarykovy univerzity v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Podle Krause válku do velké míry nasměrovalo ukrajinské odhodlání, které málokdo čekal. Přesto varuje před zostřováním konfliktu. „Pokud se Rusům bude dál tak moc nedařit, může dojít k eskalaci i nekonvenčními zbraněmi,“ doplňuje.
Válka trvá dva měsíce. Máte v hlavě nějaký reálný scénář, který by ji mohl v řádu několika měsíců ukončit?
Scénářů se nabízí hned několik a nelze zatím jednoznačně říct, který převáží. Válka se může proměnit ve vleklý konflikt. Momentálně vidíme na bojišti jakýsi pat. Rusové nebyli schopní dosáhnout svých prvotních cílů. Nemají dost sil postupovat do dalších částí Ukrajiny, na druhou stranu Ukrajincům chybí prostředky na prolomení současné frontové linie.
Nicméně platí, že Vladimir Putin musí doma nabídnout vítězství, že cíle – ať už jsou jakékoli – byly splněny. Musí zdůvodnit, že všechny doprovodné problémy stály za to. Otázkou je, co lze z jejich strany považovat za dosažení strategických cílů. Denacifikace Ukrajiny? Těžko. Obsazení území zčásti obydlených etnickými Rusy? Možná, ale s tím se zase nesmíří Ukrajina. Takže je otázka, za jakých podmínek by se Rusové stáhli. Tím se dostáváme k dalšímu scénáři.
Jakému tedy?
Palácový převrat v Kremlu. V momentě, kdy se situace vojensky nevyřeší a ekonomické sankce budou Rusko drtit, může dojít i k obětování Vladimira Putina, převratu ze strany generálů anebo tajných služeb a dosazení někoho, kdo řekne: „Všechno to byla Putinova chyba, my se stahujeme a celé to ukončíme.“
A další scénář?
Že konflikt bude nadále eskalovat, jakmile Rusové nebudou schopni dobývat jednotlivé oblasti a nebudou vojensky úspěšní tradičním způsobem. V takové chvíli může dojít i na nekonvenční způsoby boje, třeba zbraně hromadného ničení, což může do války reálně zatáhnout i Západ a celé to vyvrcholí v jednou velkou katastrofou. I to je scénář, který je na stole. Nicméně nejpravděpodobnější je z mého pohledu ten první.
Takže očekáváte vleklý konflikt podobného charakteru jako sovětská invaze v Afghánistánu v letech 1979–1989?
Nevím, jestli bych to srovnával s Afghánistánem. Spíše s tím, jak Rusové nyní fungují v jiných oblastech – třeba v Gruzii, Jižní Osetii, Abcházii nebo v Podněstří. Bude to nějaké obsazené území pod kontrolou Ruské federace, vyhlásí nějaké autonomní republiky a Ukrajinci na to nebudou ochotní přistoupit. Na druhou stranu nebudou mít sílu je vytlačit.
V tuto chvíli podle mě hrozí, že Západ a konkrétně některé evropské státy jako Francie a Německo nějak začnou tlačit na Ukrajince, aby akceptovali status quo. Mají vlastní politické a ekonomické zájmy vůči Rusku, nechtějí ten konflikt. Takový tlak může způsobit, že Ukrajinci budou nucení akceptovat třeba součást záboru východní Ukrajiny v měřítku jako nyní.
Vnímáte tedy hrozbu dvou Ukrajin?
Je otázka, jak by se tomu říkalo oficiálně. Fakticky by to znamenalo, že si Rusové vytvoří nárazníkové pásmo z ukrajinského území, zbytek Ukrajiny nechají na pokoji, protože nemají sílu ji dobýt celou. A Ukrajina bude tlačena, aby tuto záležitost akceptovala. Třeba i vydíráním, že jinak nebude přitékat pomoc ze zahraničí. Dokážu si představit, že při déletrvajícím konfliktu může takový tlak zesilovat.
A mohou Rusové za vítězství pokládat zisk jihovýchodního cípu, který propojí Krym s Ruskem po souši?
Dovedu si představit, že ve chvíli, kdy Rusové nejsou schopní dosáhnout větších cílů, tak by to nakonec mohlo být deklarováno jako úspěšný cíl invaze. Mohou říkat, že záborem území zachránili etnické Rusy a zároveň se propojili s Krymem. Samozřejmě lepším výsledkem by pro ně bylo protažení celého pásu přes Oděsu až k Podněstří. To znamená kompletní izolaci Ukrajiny od moře, ale na to podle mě nyní vůbec nemají sílu.
Rusové očekávali úplně jiný vývoj, balili do tanků uniformy na přehlídky. Není jiný scénář svým způsobem špatná zpráva pro osud Ukrajiny ve smyslu, že budou přibývat další tragické „Mariupoly“?
Situace je pro Ukrajince samozřejmě velmi nepříjemná, na druhou stranu viděno jejich optikou: dokázali to, v co věřil málokdo. Reálně se ubránili. Není otázka, kdo a jak vyhraje. Důležité je, že Ukrajina neprohrála. Tohle vede k obrovskému vzedmutí národnostního cítění a faktickému vytvoření ukrajinského národa, který od devadesátých let pořádně nevěděl, co se sebou.
Když se podíváte na volební mapy za posledních třicet let: Ukrajina byla značně rozdělená na proruský Východ a proevropský Západ. Najednou jsou Ukrajinci v podstatě sjednocení v prezenci vnějšího nepřítele, agresora. Ukrajinci jsou morálně jednotnější než kdykoli předtím. Lidské či ekonomické tragédie jsou strašlivé, ale svou vůlí a morálkou dokázali to, co nikdo nepředpokládal. Zároveň se ukázalo, že velká ozbrojená síla ruské federace není zdaleka taková. Je to spíš papírový tygr než druhá nejsilnější armáda na světě.
Vladimir Putin 7. října oslaví sedmdesátiny. Jakou roli hraje tohle datum v jeho válečné motivaci?
Přikláním se k názorům, že to byl dominantní důvod pro celé vojenské dobrodružství na Ukrajině. Putin bude mít 70 let, jeho biologický čas coby vládce v čele Ruska se začíná krátit. Válku vnímá jako příležitost, jak se zapsat do dějin. Věřím tomu, že tento mentální prvek do značné míry rozhodl o útoku na Ukrajinu. Nicméně Putin se do historie nezapíše tak, jak si představoval. Celá operace ztroskotala a výsledek je pořád velmi nejistý. O to více se bude snažit odejít v pevné pozici. Nemůže vyjít před Rusy a říct: „Tohle nám nevyšlo. Zkusíme to někde jinde někdy jindy.“ Musí přijít s vítězstvím. Je jen otázka, jak si je definuje. Potřebuje zadní vrátka, aby úspěšně odešel z toho konfliktu.
Kam je až ochotný zajít, aby si politický pomník postavil?
Kamkoli. Rusové válkou překročili Rubikon, hrají vabank. Opravdu není cesty zpět. A když se jim bude hodně, hodně nedařit, což se nyní děje, přichází další eskalace. Tedy plošné likvidování celých měst, odstřelováním dělostřelectvem, raketovým vojskem, nálety na civilní cíle. To je jen začátek další fáze, pokud Rusové nebudou schopní svou silou situaci vyřešit a území urvat. Pak se obávám, že může dojít na eskalaci použitím zbraní hromadného ničení. V Mariupolu se čile spekuluje o použití chemických zbraní. Samozřejmě tady je i hrozba použití taktických nukleárních zbraní.
Co si má pod tím laik představit?
Záleželo by, na co Rusové zacílí. Útok na městskou zástavbu by samozřejmě zpustošil celé čtvrti, útok vůči vojenským komplexům či obranné frontové linii zpustoší tyto celky. Ale spíš by to přineslo politické následky. Porušilo by se další nepsané pravidlo. V momentě, kdy to Rusové udělají, otevřou Pandořinu skříňku. V tu chvíli by byl konflikt mezi Západem a Východem velmi reálný. Obávám se, že by to zatáhlo NATO do konfliktu, což by znamenalo třetí světovou válku.
Váš kolega z univerzity Jan Holzer mi na začátku invaze v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že Putin udělá vše, co mu Západ dovolí. Když zhodnotíme dva měsíce, udělal tedy Západ dost pro zastavení ruského postupu?
Kolegu v tom podpořím. Mentalita režimu, ale v podstatě celá ruská mentalita je na tomto postavená. Reálně a fakticky rozumí pouze síle. Ukazuje se, že diplomatické snahy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona nebo německého kancléře Olafa Scholze vůbec k ničemu nevedou. Jediné, co zachránilo Ukrajinu, jsou velké dodávky zbraní, ale i morálně-politická podpora, které se jí ze Západu – nikoli celé Evropy – dostává. V tom hrají prim země středovýchodní Evropy a zejména Spojené státy. Oproti tomu Francie a Německo do značné míry podkopávají ukrajinské snahy se bránit a být v konfliktu nějak silní.
Takže Západ dělá dost, ale mohl by dělat mnohem víc. Stojí to a padá na tom, že dvě největší evropské mocnosti mají jiné zájmy, které nekorespondují s tím, co chtějí Spojené státy, Polsko nebo Velká Británie.
V Německu už velká část veřejnosti kritizuje kancléře Olafa Scholze za jeho pacifistický přístup. Dokonce se hovoří o jeho výměně. Znamenalo by to změnu přístupu celé Evropy k válce na Ukrajině?
Určitě ano. Německo je vůdčí zemí Evropy. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že jsou lidé v Německu naklonění podpoře Ukrajiny. Až sedmdesát procent Němců podporuje dodávky zbraní. Nicméně politická reprezentace dělá přesný opak. Systematicky tyto snahy brzdí, nebo úplně blokuje. Je to dané i tím, z jaké politické strany současný kancléř vychází. SPD má konexe na Ruskou federaci. Bývalí předsedové partaje jsou ve vedoucích pozicích ruských energetických koncernů.
Do toho se promítá dlouhodobá energetická politika Německa, která byla dlouho postavená na přibližování s Ruskou federací a zvyšování závislostí na dovozu energií. Scholz musí na jednu stranu zachránit německý průmysl, závislý na ruské energii, zároveň je tu americký tlak i veřejné mínění, aby dělal víc. Pak je otázka – dovolím si říct – jestli kancléř dostává nějaké notičky z Kremlu. Jestli tlak spojenců a veřejnosti převáží a povede k pádu kancléře, nedokážu odhadnout.
Zmínil jste silnou podporu Ukrajiny ze středovýchodní Evropy. Čeští politici byli mezi prvními v Kyjevě, vláda nejspíš jako první dodala Ukrajině tanky. Změnila se pozice Česka v Evropě a NATO po letech, kdy jsme občas vláli východním směrem?
Česká republika si stoprocentně vylepšila jméno a image u protirusky orientovaných spojenců. Mám na mysli Velkou Británii a hlavně Spojené státy. Americko-české vztahy se výrazně zlepšily. Utužování vazeb dokazuje i aktuální návštěva ministryně obrany Jany Černochové v USA. Pozice Česka a Polska je poměrně důležitá, oba státy jsou navíc velkými příjemci uprchlíků. Ponesou velkou část ekonomických nákladů a pořád si drží protiruský a proeuroatlantický narativ, čímž deklarují, na které straně jsou. Takovou rozhodnost v české zahraniční politice jsme léta nezažili.
Co může další utužování vztahů se Spojenými státy přinést?
Víme, že se má jednat o bezpečnostní smlouvě, kterou mají USA vytvořenou s celou řadou států. Je to vysloveně bilaterální záležitost, která umožňuje zemím spolupracovat na vývoji zbraní, podílet se na nákupu zbrojních zakázek, společném výcviku vojáků. Nejde jen o společná cvičení, ale i permanentní rozmisťování ozbrojených sil. Takže se otevírají dveře i pro americkou vojenskou základnu na českém území.
Samozřejmě to bude záviset i na nákupu zbraní, ať už bojových vrtulníků, nebo nadzvukových letadel. V roce 2027 nám končí pronájem gripenů. Pak je otázkou, co bude. Zlepšené vztahy mohou pomoci v oblasti zbrojní politiky. To znamená zaručit výhodný kontrakt na nákup nejmodernějších amerických zbraní, pokud budeme chtít tímto směrem investovat. To všechno jsou věci, které nás pomohou zase ukotvit v euroatlantickém prostoru.
Osobní měrou jste se zapojil do pomoci – za pomoci jedné z brněnských střelnic jste patřil k iniciátorům výzvy Výcvik pro Ukrajinu. Spočívá v základním výcviku ukrajinských zájemců. Jak si nyní projekt vede?
Jsme v řádech jednotek set účastníků. Zájem je stále poměrně vysoký, týdně výcvikem několik desítek lidí projde. Řada z nich už dřív absolvovala nějakou základní povinnou vojenskou službu a chtěli si vše osvěžit, ale řada z nich zbraň nikdy nedržela v ruce. Chtěli jsme jim poskytnout alespoň základ, protože na něj už na místě nebude čas. Zkombinovali jsme to i s vojenskou medicínou, tedy resuscitací, zaškrcováním ran. Je to minimum, co účastníkům později může zachránit život. Samozřejmě z nich nejsme schopní udělat vojáky, ale dát jim základ, když budou bojovat za svou vlast.
Zůstáváte s nimi v kontaktu poté, co vyjedou na Ukrajinu?
Ano, někteří se zapojili a bojují. Ale v těchto týdnech chodí spíše Ukrajinci, kteří v Česku dlouhodobě žijí a nejsou třeba ještě mobilizovaní. I tak chtějí výcvik absolvovat, kdyby třeba museli odjet za měsíc.
Jaký dojem si z výcviku odnášíte?
Bavíme se s těmi lidmi, přicházejí a jsou doslova nasr…. Chtějí se bránit a tuhle emoci cítí ze všeho nejvíce. Odhodlání je maximální. A lidé, se kterými jsme v kontaktu, říkají, že lidské síly na Ukrajině v tuto chvíli nejsou vůbec žádný problém. Potýkají se jen s materiálním vybavením. Jednu chvíli byl třeba ohromný nedostatek škrtidel nebo základních léků. Odhodlání a morálka je tam stále vysoká.
Může to být rozhodující faktor v celé válce?
Myslím, že už byl. Ukrajinci čelili agresi a nepodělali se strachy. Rusové v prvním týdnu nebyli schopní dosáhnout svých cílů a v tuto chvíli už se jim to nepodaří. Odpor nelze zlomit, když ruské síly jsou morálně někde úplně jinde. To hraje nedůležitější roli.
