Příběh muže postřeleného na vlastním pozemku. Soud vyhrál, střílí se dál

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

„Najednou jsem ležel na zemi a asi ztratil na chvíli vědomí. Nevěděl jsem, co se stalo, když jsem přišel k sobě, myslel jsem si, že jsem dostal zásah elektřinou. Volal jsem na tchána, ať ke mně nechodí, že by se mohl zranit. Jenže jakmile se ke mně dostal, zjistil, že se pode mnou tvoří loužička krve,“ vypráví téměř pět let staré události Martin Koukal.

Martin je učitel, zástupce ředitele na základní škole. Jeho manželka Zuzana je architektka. Oba dva pochází z Tábora, studovali a pracovali v Praze. Rozhodli se ale po narození prvního dítěte vrátit na jih Čech. V obci Stoklasná Lhota, která je jen pár kilometrů od Tábora a je i součástí města, mají pozemek, kde si chtěli postavit domek.

Na podzim 2017 se jim ale převrátil život naruby. Když Martin na svém pozemku kontroloval výměru budoucí stavby, zasáhla ho do zad kulka. „Tři dny doktoři bojovali o jeho život,“ vypráví manželka Zuzana, která v té době byla po narození dcery v šestinedělí. Martin zranění přežil, dnes je v pořádku, avšak s fyzickým omezením.

Jak je ale v první řadě možné, že Martina neúmyslně postřelili? Přímo od pozemku vzdušnou čarou necelé dva kilometry skrze les v Čekanicích je totiž střelnice. A podle následného vyšetřování a obžaloby, kterou o dva roky později podala okresní státní zástupkyně, právě z této střelnice vylétla v říjnu 2017 osudná střela.

Pravomocný rozsudek mají Koukalovi od prosince, vyhráli. „Vysoudili jsme sice odškodnění, ale o to nám nejde. Střelba z dlouhých zbraní je na střelnici jen pozastavena, provoz jede stále dál,“ říká Martin Koukal, proč rodina stále nedostála klidu.

Střelnice byla po zranění Martina Koukala pár týdnů zcela uzavřená, poté se provoz obnovil. Střelba z dlouhých zbraní je však nadále pozastavena. Není však zcela jasné, zda byla pro tuto kategorii i před událostmi střelba řádně povolena. Od roku 2014 byl areál střelnice oficiálně staveništěm a ochranný val neprošel kolaudací.

Od prořídlého lesa je to k čekanické střelnici asi kilometr pole, na kterém aktuálně vykukují první zelené lístky nedávné setby. Z lhotské strany na střelnici není vidět, je tam vysoký val. Když se vejde do areálu, po pravé straně je skládka, za ní kotec s prasetem, na stožáru visí sepraná vlajka se srpem a kladivem.

„Vůbec s vámi nebudu mluvit. Odvoláváme se,“ vyhodil mě správce čekanické střelnice Jiří Kotek, když jsem ho požádala o reakci. „My jen provozujeme střelnici, nejsem zodpovědný za ty, kdo tu střílí,“ dodal ještě mezi dveřmi.

Majitelem střelnice je ale podle cedule na dveřích Jan Šanda. Ten však podle Koukalových v žádné přímé komunikaci nevystupuje.

Nejen rodina Koukalových, ale i další obyvatelé Stoklasné Lhoty nejsou z provozu střelnice nadšeni. Střela v zádech Martina Koukala totiž nebyla jediná, která do obce doletěla. „Čekanická střelnice? No to se okamžitě posaďte, dáte si kafe?“ s nadšením mě vítá pan Oulický. Sedí právě na své zahrádce na kraji obce. Jeden z prvních teplých jarních dnů ho s manželkou a synem vylákal na sluníčko.

„Soused mi vyprávěl, jak mu kulka prosvištěla zahradou kolem hlavy, že ji slyšel,“ vypráví. Popíjí kávu a kroutí hlavou: „Máme dojem, že se proti nám někdo spikl. Nejenže tu máme na dohled dálnici, ale ještě ta střelnice, ze které nejen létají kulky, ale taky hrozný kravál.“ Pozemek Oulických je úplně na kraji obce, od nich je vidět už jen pole a vlnící se krajina. A také kus dálnice a prořídlý les, jenž v minulosti sloužil i jako štít mezi nimi a střelnicí. Dneska je kvůli kůrovci vidět skrz.

„Náš pozemek je mimo dostřel, ale i tak se při každé střele soustředíme, jestli to nedopadne někam k nám,“ pokračuje naštvaně pan Oulický. Aktuálně mu ale daleko více vadí hlasitá střelba. „Byl jsem na vojně, poznám zvuk samopalu,“ dodává.

Stoklasná Lhota leží jen pár minut autem od centra Tábora, atmosféra už ale nedaleké město ničím nepřipomíná. Jarní den se odráží v keramických hrncích, které jsou zavěšené na dřevěných plotech.

„Jezdím sem jen občas, jsem z Prahy, takže mám asi posunutý práh toho, co považuji za hlasité,“ usmívá se Monika Vandasová, jež právě vyhlíží návštěvu u otevřené brány. V obci ale žije její tatínek a vnímá, že sousedé si na hluk ze střelnice hodně stěžují. Zná i příběhy dolétnutých projektilů.

Vedle příběhu Martina Koukala totiž lidé ze Stoklasné Lhoty vědí o dalších případech, kdy policie řešila střelby ze střelnice. Jednomu obyvateli trefila střela včelín. „No, vyřešil jsem to tak, že jsem ho přesunul mimo dosah,“ říká po telefonu dotyčný, který však nechce být uveden jménem.

Citován nechce být ani další ze svědků, jeden z těch, kteří pracovali na těžbě dřeva ze zmíněného lesa dělícího Čekanice od Stoklasné Lhoty. „Všechno dřevo, co jsme pokáceli, je na vyhození, bylo úplně prostřílené, to dřevo je plné olova, takže k ničemu,“ popisuje. Podle jeho odhadu tak majitel lesa přišel přibližně o sto tisíc korun.

„Za sedmnáct let, co pracuju v oboru, jsem tohle neviděl, každý řez byl prostřelený,“ líčí dál a zmiňuje něco, co se opakuje jako leitmotiv v každé výpovědi místních – podle nich v celém vyšetřování viděli laxní přístup policie.

„Říká se, že tam sami chodí střílet, takže to moc neřeší,“ dodává pracovník. Stejné pozorování zmiňují i pan Oulický a Koukalovi. „Řekli nám, že nemáme bydlet blízko střelnice,“ kroutí hlavou paní Koukalová.

„Obyvatelé Stoklasné Lhoty by asi chtěli, aby tam střelnice vůbec nebyla, ale když splní všechny potřebné dokumenty, není co dělat,“ komentuje celou situaci táborský starosta Štěpán Pavlík (Tábor 2020). Celý případ sleduje, ale ne zcela od začátku, protože do úřadu nastoupil až rok po postřelení pana Koukala. „Dřív se s povoleními moc nemazali,“ připouští starosta pochybení předchůdců.

Podle starosty Pavlíka chce střelnice ještě rozšiřovat svoji činnost. „Podali žádosti, chtějí od města pozemky. A asi ano, člověk by čekal, že si po těch událostech budou více sypat popel na hlavu. Papíry ale mají v pořádku,“ komentuje starosta.

Nový dům Koukalových ve Stoklasné Lhotě zatím nestojí. „Nemohli jsme roky projet ani kolem,“ vzpomíná Zuzana. „Věřili jsme tomu procesu, vyšetřování i soudu. I když nám dal soud za pravdu, výsledkem je, že v systém už nemám důvěru,“ uzavírá Martin Koukal.