Článek
Krátce po uhašení požáru se v Národním Parku České Švýcarsko začaly objevovat vzácné druhy rostlin, kapradin, mechů i hub. Podmínky v zasažené oblasti jsou naprosto výjimečné, a proto umožňují studium celé řady jevů.
Jejich zkoumání se bude věnovat tým vědců z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (UJEP).
„Je to opravdu výjimečná studijní plocha. Myslím, že by se měla maximálně využít ke zkoumání všech možných fenoménů spojených s požářištěm,“ říká geobotanik Michal Hejcman z Fakulty životního prostředí UJEP.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, co všechno lze zjistit z popela, jak chtějí spočítat uhlíkovou stopu požáru, případně co by dokázalo zmírnit jeho rozsah.
Zkoumání následků po požárech se věnujete po celém světě. Vymykal v něčem ten v Českém Švýcarsku?
Jiný byl především co do rozlohy, která byla obrovská. Je zajímavé, že tu byly různé druhy požárů i dřevin a typů porostů. Vyskytovaly se tu totiž hojně kulturní smrčiny poničené kůrovcem ve fázi rozpadu. Ty hoří daleko lépe než listnaté lesy, což jde krásně vidět třeba v místech, kde je bučina – na jejím okraji se požár často zastavil. To stejné se stalo u dubů – shořely krajní stromy, ale dál do doubravy se oheň nedostal. Vzhledem k rozloze zasažené plochy tak můžeme vidět efekt druhového složení lesa na šíření požáru.
Co druhová rozmanitost ovlivňuje?
Pokud by tady byla přirozená skladba lesů, požár nikdy nebude mít rozlohu, jakou měl. Ale nemá cenu někoho obviňovat, že udělal chybu. Lesníci před sto lety žili v úplně jiných klimatických podmínkách než my. Když vysazovali smrkové porosty, nebyly takové problémy s požáry, i když také z tohoto období máme doložené lesní požáry. Klima bylo chladnější a vlhčí. Lesník navíc pracuje na společenskou objednávku.
Jaká tehdy v Českém Švýcarsku byla?
Vyprodukovat kvalitní stavební dřevo. Na to se smrk hodí. Dnes se účel lesa změnil, je součástí národního parku. Hospodaření v lesích a dřevní skladbu ale nezměníte z roku na rok. S tím současná správa parku nemohla nic moc udělat.
Po požáru vypukla debata, jestli vedení parku někde nepochybilo. Jaký je na to váš názor?
Když se projdete po požářišti, vidíte, že vyhořely i plochy, které byly vytěžené. Takže i kdyby se kůrovcové dřevo odstranilo, riziko požáru by se výrazně nezmírnilo. Snížit se dá tou pestřejší druhovou skladbou, což je ale opravdu dlouhodobá záležitost. Park se o ni snaží, ale trvá to desetiletí.
Na základě satelitního snímkování se zjistilo, že požár zasáhl plochu kolem 10 km2, což je asi osmina rozlohy národního parku.
Podle mluvčího parku Tomáše Salova shořely zejména plochy se smrkovými monokulturami.
Tomáš Salov říká, že se na těchto plochách v roce 2018 zasahovalo proti kůrovci. Byly zde i holiny, největší z nich měla plochu 40 hektarů.
V oblasti nejvíce postižené kůrovcem docházelo k bezpečnostní těžbě, která měla předejít tomu, aby stojící uschlé kmeny nepadaly na cesty.
Během požáru se ukázalo, že některé porosty jsou proti ohni odolnější než jiné.
Bukové porosty nebo březové zmlazení posloužily jako zpomalovače hoření.
Už dnes se v místě požáru objevuje nová zeleň.
Narůstají trsy trávy nebo některých druhů kapradin. Na bukových porostech se objevila houba typická pro období po požáru.
Tomáš Salov říká, že přírodní systém je na výskyt požáru dobře adaptovaný. Lesu dlouhodobě prospělo, že shořely vrstvy smrkového jehličí, které bránily růstu dalších kultur.
Obnova je již patrná. Neprobíhá tak rychle, že by za rok zcela zahladila stopy požáru, ale Tomáš Salov z Národního parku odhaduje, že za dekádu lidské oko nepozná, na kterých místech hořelo.
Tomáš Salov říká, že přírodní systém je na výskyt požáru dobře adaptovaný.
Lesu z dlouhodobého hlediska prospělo, že shořely vrstvy smrkového jehličí, které bránily růstu dalších kultur.
Tím, že vrstvy suchého jehličí shořely na popel, je dobrá šance, že obnova porostů bude postupovat dynamicky.
„Nic ale nevyváží tragédie, které postihly obyvatele Hřenska a obzvlášť obce Mezná, kde do základnu shořely tři domy,“ říká Tomáš Salov z národního parku.
V oblasti mezi Hřenskem a obcí Mezní Louka již nehrozí pády stromů.
Někde se ukázalo, že suché dřevo neshořelo v plné míře, jinde zůstala spálená země.
K šíření požáru zde docházelo tak, že oheň přeběhl po zemi.
V oblasti Černého gruntu pod Křídelními stěnami je vidět, že i přes holinu dokázal oheň přeběhnout vysokým tempem.
S pravděpodobností hraničí s jistotou se už dnes dá říct, že k požáru vedla nezodpovědná manipulace s ohněm, v kombinaci s dlouhodobým suchem, čerstvým větrem a historicky nepříliš šťastnou skladbou porostu.
V oblasti Pravčického dolu se oheň dokázal šířit rychlým tempem.
Sucho a změny v distribuci srážek vedou ke vzniku požárů, na které jsme v našich podmínkách dosud nebyli zvyklí.
Hasiči podle Tomáše Salova zjistili, že se oheň šířil přeskakováním, což je pro středoevropský prostor netypické. V českých lesích se běžně šířil oheň po zemi.
Příroda si nakonec vždycky poradí.
Co je momentálně na spáleništi z vědeckého pohledu nejzajímavější?
Je toho hodně. Začíná obnova rostlin, člověk pozoruje druhy, které požár přežily. Jsou to některé druhy trav, kapradin, ale i dřevin. Mají různou odolnost, začínají regenerovat například břízy výmladky, dnes jme fotografovali krásné duby. Nejhůře regeneruje smrk – zasažené stromy většinou zcela odumřou.
V zasažené oblasti se objevily také vzácné houby a mechy. Čím je jejich výskyt způsoben?
Jsou to druhy, které vyhledávají spáleniště. Například ohnivka spáleništní jde po spáleném uhlíku. Patří do červeného seznamu, člověk se s ní normálně nesetká. Nyní je všude. Člověk vidí, jak to v lese žije. A z tohoto pohledu je spáleniště velmi cennou studijní plochou.
Zkoumáte také složení popela. Co nám může prozradit?
Popele budou mít obrovský význam pro uvolňování živin a růst rostlin v celém ekosystému. Čekáme velký nárůst vegetace, který budeme monitorovat. V závislosti na druzích dřevin se od sebe popely výrazně liší chemickým složením, analyzujeme v nich proto výskyt různých prvků.
Zajímavý je třeba fosfor, kterého je normálně v půdě třeba desetina procenta. Najednou máme místa, kde jsou až tři procenta. To je limitující prvek pro rostliny. Popel je tak významným minerálním hnojivem.
Potom sledujeme rizikové prvky, které nemají známou pozitivní úlohu při růstu rostlin. To je například olovo, kterého jsme v popelech našli velké množství. Není to nejlepší zjištění, je to totiž toxický prvek, který může působit problémy rostlinám i živočichům.
Co jeho zvýšenou koncentraci způsobuje?
Souvisí to s používáním olovnatých benzinů v minulosti. Les má velkou záchytnou schopnost, kvůli oběhu vody se olovo dostalo do ekosystému. Bylo vázané na organickou hmotu v půdě. Pokud organická hmota vyhoří, koncentruje se v popelech. Běžně se v jednom kilogramu půdy vyskytuje zhruba 20 miligramů olova, tady jsme našli vzorky s 200, 400 i dokonce 900 miligramy.
V čem to je nebezpečné?
Dostává se dál do potravního řetězce, což může mít zdravotní rizika pro člověka. Třeba pro hasiče, kteří popel, co létal ve vzduchu, dýchali, to může představovat určité zdravotní riziko. Přes dýchací cesty se totiž jednoduše dostane do organismu.
Proč vás popele zajímají?
Popel zanechává na ekosystému vliv, který může být v krajině vidět po tisíce let. Krásný příklad je, že když lidé někde sídlili, akumulovali okolo sebe obrovské množství popela. Pracuji i s archeology a chemické signály vidím všude.
Dodnes máme v místech zaniklé pravěké vesnice pětkrát víc fosforu ve srovnání s okolím. To je dáno právě depozicí popelů třeba před pěti tisíci lety. Na takových místech pak roste vyšší a tmavší vegetace než v okolí, například pšenice na polích je o deset centimetrů vyšší než jinde.
Proto je toto požářiště velice cennou studijní plochou. Můžeme navzorkovat různé typy popelů v závislosti na druhu nebo části stromu, která hořela. Nemám informace o tom, že by se někdo v Česku zabýval monitoringem popelů na spáleništích v takovém rozsahu analytických metod a množství vzorků, jsou to tedy primární data.
Jak konkrétně výzkum v Českém Švýcarsku vypadá?
První popele odebíráme, je dobré to udělat co nejdřív po požáru, protože se s časem mění. Musíme také požářiště projít, protože se liší i intenzita hoření a popel je při každé teplotě jiný. A materiál je občas shořelý na minerál, jindy tam zůstane organická hmota. V tom můžeme analyzovat například polyaromatické uhlovodíky, což jsou toxické produkty hoření.
Zabýváte se také uhlíkovou stopou požáru. Co nám může prozradit?
Jsme schopní kvantifikovat, jak se v ekosystému změnilo množství uhlíku. Spočítáme, kolik se nám uvolnilo oxidu uhličitého, můžeme to ekonomicky vyjádřit ve formě emisních povolenek. Lze to porovnávat třeba s produkcí oxidu uhličitého z elektrárny.
Jak se uhlíková stopa požáru zjišťuje?
Zajímá nás zásoba uhlíku v ekosystému před vyhořením a po něm. Musíme nejdřív vytyčit monitorovací plochy, odebrat vzorky dřeva a spočítat zásobu uhlíku. Potom odebereme půdní vzorky a stanovíme obsah organického uhlíku v půdách a porovnáme vypálené a nevypálené plochy. Je to poměrně hodně práce v terénu. Musíme odhadnout, jaká byla intenzita požáru a pomocí plochy spočítat, kolik se uvolnilo oxidu uhličitého do atmosféry.
Co jste zatím zjistili?
Zaujalo mě, že jsou místa, kde uhlíku moc nezmizelo. Zbylo tam velké množství nevyhořelé dřevní hmoty a odpadu. Na jižních stráních jsou místa zasaženější, prohořelo to tam až na písek. V takových místech bude uhlíková stopa větší. Je zajímavé vidět, jakou stopu požár zanechává. Les je systém, kde se uhlík akumuluje. Když shoří, uvolní se velmi rychle pryč stejně jako naakumulované živiny a rizikové prvky.
Les čeká obnova, jakou česká krajina nepamatuje. Jak dlouho výzkum potrvá?
Výzkum bude dlouhodobý, budeme sledovat vývoj vegetace a výživu rostlin. Zajímá nás, jak se liší výživa rostlin na spáleništi a mimo něj. Je ale potřeba si uvědomit, že i když tam nyní nejsou stromy, stále se jedná o les. Má různá vývojová stadia, jedno z nich je iniciální. I když veřejnost vnímá jako les to, co je vzrostlé, o lese pořád mluvit můžeme. Příští rok tam budou semenáčky a mnoho dřevin zregeneruje prostřednictvím výmladků. Jakožto biolog nemám problém vnímat požářiště stále jako les.
Jsou tedy požáry přirozenou součástí životního cyklu lesa?
Samozřejmě je jejich intenzita vinou člověka vyšší, dost často je lidé také iniciují. Ale v pískovcových oblastech s borovicemi se požáry vyskytovaly dlouhodobě. Požár do ekosystému patří a do jisté míry to je přirozená záležitost.
Víme to, protože shořelé stromy produkují uhlíky, které zůstanou v půdě. Je možné je pak separovat a datovat. A uhlíky máme z průběhu celého holocénu, tedy posledních deseti tisíc let. Přestože požár vzbuzuje u veřejnosti velmi negativní emoce – a není se čemu divit, pokud ohrožuje zdraví a majetky lidí –, pro přírodu je často prospěšný.
Jak?
Vyhoření umožní rychleji přeměnit stávající nevhodné složení lesů na lesy přírodě blízké. Dále si nemyslím, že bude mít požár negativní vliv na turismus, až se park plně otevře veřejnosti. Vidět na vlastní oči požářiště a obnovu přírody přiláká velké množství zvědavých turistů.
