Povinná vojna? Učila disciplíně i šikaně, boji pomálu, říká historik

Většina západních států zrušila povinnou vojnu v rozmezí dvaceti let po rozpadu Sovětského svazu a konci studené války v naději, že přichází období míru a blahobytu. Ruská invaze na Ukrajinu ale ukázala, že ani Evropa si nemůže být mírem jistá. Například Lotyšsko se tak rozhodlo do pěti let základní vojenskou službu obnovit, jiné státy o tom uvažují.

Podle historika Jiřího Hlaváčka, který fenomén povinné vojny studuje, může jít při zvolení správné formy i obsahu o přínosné rozhodnutí. Z výzkumu historie základní vojenské služby v Československu po roce 1968 a následně v Česku ale usuzuje, že by to s sebou neslo i spoustu problémů.

„Opravdu si nedovedu představit, že by se základní vojenská služba znovu zaváděla třeba u nás. Něco takového chce dlouhodobou koncepci, možné by to teoreticky bylo až po několika letech veřejné diskuze a příprav,“ řekl Seznam Zprávám odborník z Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Název knihy o vašem výzkumu Mezi pakárnou a službou vlasti naznačuje, že jedním z témat je dilema mezi pozitivy a negativy základní vojenské služby, které se zřejmě nedá jasně rozsoudit. Přesto se musím zeptat, máte po tom výzkumu pocit, že je základní vojenská služba spíš dobrá nebo špatná věc?

To je těžká otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Svou roli hrají vnitřní i vnější faktory. Jednak individuální psychika, ale také konkrétní okolnosti, třeba mezinárodní situace. To byl víceméně názor i našich respondentů. Nikomu totiž v principu až tak nevadilo, že musel na vojnu, ale vadilo mu, jak vojna vypadala. Byl tam rozpor mezi očekáváním a realitou.

Pokud by měla základní vojenská služba po formální i obsahové stránce smysluplnou náplň, dokážu si představit, že by mohla být přínosem pro jednotlivce i kolektiv. Nemyslím si ale, že je taková zkušenost nutná nebo nenahraditelná. Vždy bychom měli vzít v potaz i aktuální bezpečnostní situaci a dosavadní historickou zkušenost konkrétního státu. Právě z těchto důvodů se některé evropské země v nedávné době rozhodly pro znovuzavedení tohoto institutu.

Tedy kvůli zhoršení bezpečnostní situace…

Ano. Mnoho zemí základní vojenskou službu po začátku milénia zrušilo v euforii, že studená válka definitivně skončila a přichází období míru a blahobytu. Je ale otázka, co bude teď.

Aktuální konflikt na Ukrajině, kdy jeden suverénní stát napadl druhý, ukázal, že představa o světu bez válek je bohužel stále ještě utopií. Už po anexi Krymu bylo ale vidět, že některé státy vnímají ruskou agresi jako potenciální hrozbu. V roce 2018 například znovu zavedla povinnou vojnu i tak pokroková západní země jako je Švédsko, a rovnou i pro ženy.

Opravdu si nedovedu představit, že by se základní vojenská služba znovu zaváděla třeba u nás. Něco takového chce dlouhodobou koncepci, možné by to teoreticky bylo až po několika letech veřejné diskuze a příprav.

Jak dobře základní vojenská služba v Česku naplňovala svůj hlavní cíl? Byli ti muži po dvou letech služby připravení jít do války?

Pokud zůstaneme u paralely s Ukrajinou, aktuálně se vede polemika o tom, zda má smysl dodávat ukrajinským vojákům moderní západní zbraně, s nimiž nemají žádnou zkušenost. Kritici namítají, že takový výcvik by trval dlouhé měsíce. Podíváme-li se na bojiště, zdá se, že opak je spíše pravdou. Je zřejmé, že západní bojová technika a zbraňové systémy významně napomáhají ukrajinským obráncům. Platí, že krátký intenzivní výcvik je určitě lepší než žádný.

Obdobně někteří lidé argumentují, že jeden nebo dva roky vojny byly příliš málo na to, abyste se naučili precizně ovládat například tank. Faktem je, že v našem případě nemáme historickou zkušenost, která by nám umožnila reflektovat efektivitu branců v boji. Čeští vojáci totiž od roku 1918 nedisponují přímou bojovou zkušeností. Vojenské jednotky byly nasazovány buď jako mírové nebo podpůrné sbory, popřípadě už byly složeny výhradně z profesionálních vojáků.

Z vyprávění pamětníků nicméně vyplynulo, že skoro všichni byli překvapeni tím, jak málo času z povinné vojny bylo věnováno skutečnému vojenskému výcviku, jako byla taktika nebo střelby. Rozdíl byl samozřejmě v tom, kde člověk sloužil. Výcvik elitních útvarů jako výsadkáři, příslušníci raketového vojska nebo letectva byl tradičně na vysoké úrovni. Většinu armády však historicky tvořili motostřelci nebo tankisté. Opravdová vojna se tak pro pamětníky smrskla do období jednoměsíčního intenzivního přijímače.

Pokud jde o zbraně, většina lidí k nim na vojně získala respekt, a to zejména díky strážní službě. To je určitě dobře, ale současně bychom neměli propadat iluzi, že se z nich během času stráveného na vojně stali nějací ostrostřelci. Průměrný nástřel v rámci vojenské služby se pohyboval okolo deseti nábojů.

Další věc, kterou lidé často zmiňovali, byla šablonovitost vojenských cvičení. Výjezd do terénu se opakoval sice několikrát, ale pokaždé byl úplně stejný. Podruhé, potřetí a počtvrté už člověk přesně věděl, co má dělat, co bude kdy následovat, a proto měl i dobré výsledky. Kdyby ho ale poslali někam jinam, jeho efektivita by pravděpodobně významně klesla. Celkově tak měli pamětníci pocit, že na boj je vojna nepřipravila.

Co fyzická zdatnost?

I tady byly výpovědi značně rozporuplné. Někteří lidé tvrdili, že po návratu z vojny se cítili fyzicky nejlépe ve svém životě. Pak tu ale máme většinu respondentů, kteří tvrdili, že v prvním roce sice shodili 10 kilogramů, ale druhý rok kvůli nečinnosti 20 přibrali. Po sametové revoluci, a zejména pak na konci 90. let, už na vojnu šli většinou lidé, kteří tam víceméně chtěli, nebo jim to nijak zvlášť nevadilo, a ti byli právě často zklamaní. Místo skutečného výcviku a zvyšování fyzické kondice totiž často zabíjeli čas triviálními aktivitami, jako byl úklid a nekonečné služby všeho druhu.

Vy jste během výzkumu rozkryl i několik vedlejších funkcí vojny, například podporu tvorby maskulinity, můžete to rozvést?

Představu o vojně, která dělá z chlapců muže, výzkum de facto popřel. Musíme rozlišovat mezi dospělostí a mužstvím. Že by se díky vojně cítili jako muži, nám potvrdila asi jen třetina respondentů. Pochopitelně, hodně záleží na tom, co si kdo představuje pod mužstvím.

V čem naopak vojna v tomto ohledu fungovala – a můžeme říci, že negativně – bylo potvrzování genderových stereotypů. Z vojny si někteří branci odnášeli například pokřivený vztah k ženám ve formě sexuální objektivizace. Příčinou byla sexuální frustrace způsobená dlouhodobou izolací a také emoční otupělost.

Naopak co je podstatné, respondenti základní vojenskou službu často vnímali jako jistou formu osobní zkoušky, jejíž splnění nutně neinterpretovali tak, že by díky tomu byli víc chlapi, ale prostě tak, že dokázali něco těžkého přežít. Sáhli si na pomyslné dno.

Drtivá většina z nich se pak shodla na tom, že nějaká forma společného iniciačního přechodového rituálu, který by byl povinný víceméně pro všechny, dnešní mladé generaci prostě chybí. Zpětně proto tuto osobní zkoušku hodnotili většinou pozitivně. Mohli bychom říct, že někteří dospěli. Objektivně však nesmíme zapomínat na to, v jakém věku museli vojnu absolvovat. Důležitým korektivem jsou tak pro nás vzpomínky vojáků vysokoškoláků, kteří přicházeli na vojnu o několik let později než „dvouročáci“ a cítili se již jako dospělí. Právě zkušenost absolventů s vojnou je téměř výlučně negativní.

Jak často vám ti lidé vyprávěli o šikaně?

Velice často! Panuje shoda, že vznik šikany mezi vojáky v Československé lidové armádě souvisí se zavedením druhého nástupního termínu. Tradičně se na vojnu odvádělo v říjnu, po sovětském vzoru však v roce 1969 přibyl ještě dubnový termín. Výsledkem bylo ustanovení neoficiálního řádu na základě doby strávené na vojně. Bylo jedno, jakou jste měl hodnost, povahu nebo snad fyzickou sílu, prostě jste musel posluhovat těm, kteří byli na vojně déle.

Je zajímavé, že tento nepsaný řád byl proti všem oficiálním předpisům, ale přesto se mu všichni podřídili a dokonce sami podporovali jeho další existenci. Většina respondentů totiž nepřímo přiznala, že v druhém roce se ze šikanovaných stali šikanujícími. I když se snažili ospravedlnit tím, že v jejich podání šikana již nebyla tak brutální.

Vlivem této zkušenosti došlo mnoho pamětníků postupně k přesvědčení, že podstatou skutečné vojny není vojenský výcvik, ale právě tento individuální způsob vypořádání se s násilným útlakem a ponižováním lidské důstojnosti z pozice starších vojáků.

Jednou z dalších funkcí vojny je podle knihy i „disciplinace“. Vážně se tam lidé během dvou let takzvaně naučí poslouchat a změní je to na celý život?

Pamětníci předpokládali, že na vojně budou muset poslouchat. Pravdou ovšem je, že realita předčila jejich očekávání, pokud jde o nesmyslnost většiny rozkazů. Proto se také do názvu knihy dostala ta „pakárna“.

V případě „disciplinace“ je třeba říct, že s odstupem času většina respondentů přiznala, že to, co tehdy zdánlivě nemělo žádný smysl, se zpětně ukázalo jako užitečné pro další civilní život. Například v zaměstnání při plnění různých úkolů a obecně překonávání překážek. Na druhou stranu neměli bychom propadat iluzi, že vojna byla vždy jako řemen. Spousta lidí si z kasárenského prostředí odnesla také řadu zlozvyků, ať už to byl pozitivní vztah k alkoholu, fixlování, nebo flákání: „když někam jdu, musím mít něco v ruce, aby to vypadalo, že něco dělám“ a tak dále.

Říkal jste, že výzkum zahrnul i pohled psychologie, co ta o vojenské službě říká?

Vycházeli jsme z dostupných studií k této problematice. Pokud jde o vliv základní vojenské služby na psychiku, vždy záleží na individuálních povahových rysech. Zahraniční výzkumy nicméně naznačují, že povinná vojenská služba může vybrané osobnostní rysy dlouhodobě prohloubit. Když na vojnu přišel cholerik, odnesl si ze služby spoustu špatného, když tam přišel melancholik, mohlo mu to zase třeba v civilním životě pomoct.

Armáda logicky klade důraz na rozvoj vlastností, které souvisí s již zmiňovanou maskulinitou v takovém tom tradičním pojetí. To znamená agresivita, odvaha, hrdost, čest, poslušnost a podobně. To jsou ideální povahové rysy, které potřebujete pro úspěch v boji. Určitě to ale nejde paušalizovat. Aktérská reflexe byla opačná – vojna z chlapců muže neudělala.

Co je podle vás nejhorší a naopak nejlepší věc, kterou si lidé ze základní vojenské služby odnášeli do života?

Nejnebezpečnější je určitě ta zkušenost se šikanou v tom smyslu, že se ji člověk naučí tolerovat a zavírat před ní oči. Jen výjimečně se totiž někdo neoficiálnímu řádu pokusil vzepřít nebo na něj upozornil nadřízené. Obvykle v takovém případě dostal tzv. deku nebo něco horšího. Vítězstvím nebylo mnohdy ani přeložení k jinému útvaru, protože dotyčný přicházel s pověstí „bonzáka“. V tom se myslím ukazuje i dvojsečnost již zmiňované „disciplinace“. Ona může být v jistém ohledu přínosná, ale může vyústit i v to, že se necháte vláčet a dělat se sebou cokoliv.

Vzpomněl jsem si na příběh pamětníka, kterému otec před nástupem na vojnu říkal, že musí hlavně poslouchat, a to za každou cenu, i kdyby mu to přišlo sebevíc nesmyslné. Výsledkem bylo, že dotyčný nastoupil na vybetonovaný dvůr a když důstojník všem rozkázal, ať začnou kopat zákop, jako jediný se do toho s vervou pustil. Díky tomu dostal pochvalu a mohl na ubikaci, zatímco ostatní museli hodiny škrábat beton polní lopatkou.

Pro bojeschopnost armády, ale i fungování autoritativního režimu, je taková poslušnost k nezaplacení. Z pohledu občanské společnosti může být naopak velmi nebezpečná. Do roku 1989 tak měla vojna za cíl mimo jiné také nepřímo ukázat člověku jeho podřízené místo ve společnosti.

A co ta pozitivní stránka?

Asi nejpozitivnější věc na vojně, kterou pamětníci pak také často zúročili právě v zaměstnání, byla socializace. To znamená, že tam přijdete do styku s cizími lidmi, opustíte svou sociální bublinu a komfortní zónu, protože najednou se musíte nejen domluvit, ale také spolupracovat s lidmi, kteří přichází z úplně jiného světa, než znáte. Jedinec tak měl možnost pochopit, že společnost nejsou jen jeho kamarádi a známí, ale že lidé jsou různí, ať už jde o sociální, regionální, nebo etnické rozdíly.

I přes sociální rozměr však pamětníci paradoxně nepotvrdili další rozšířené klišé, a sice že na vojně vznikala přátelství na celý život. Ukázalo se, že obdobně jako v případě dalších uměle vytvořených kolektivů, měla i přátelství z vojny zpravidla jen dočasný charakter ohraničený obdobím vojny, popřípadě několika lety po ní.

Měla základní vojenská služba i nějakou vedlejší funkci, kterou stát oficiálně přiznával a podporoval?

Určitě ano. Měla vytvářet pozitivní vztah ke státnímu zřízení. Být jakousi výchovou k občanství – ať už ve smyslu socialismu, nebo demokracie. V ideálním případě vycházíme z předpokladu, že člověk cítí sounáležitost s nějakým vyšším celkem, proto je ochoten jít bojovat a nasadit svůj život. V praxi už to ale tak zřejmé nebylo, takže armáda se snažila určitým způsobem brance v tomto ohledu vychovávat, vštěpovat jim hrdost na svůj národ.

To ovšem fungovalo jen krátce v období romantických národoveckých představ, zejména v druhé polovině 19. století. Typickým příkladem může být Prusko. O století později – po dvou světových válkách – už evropské státy ve své snaze tak úspěšné nebyly. Po okupaci v srpnu 1968 málokdo věřil tomu, že by Československá lidová armáda bojovala za nějaké národní zájmy, prioritou byly rozkazy z Kremlu.

Jak se tohle proměňovalo v čase s přihlédnutím ke změně režimu po roce 1989?

Myslím si, že toto úsilí tak úplně nesouviselo se socialismem. Jde o jeden z charakteristických rysů ozbrojených sil. Šlo prostě o snahu vytvářet pozitivní vazby k národnostnímu státu bez ohledu na to, jestli byl socialistický, nebo demokratický. Tento funkční rys je patrný i v mnoha rituálech, kterými voják prochází. Stačí se podívat třeba na vojenskou přísahu.

Před rokem 1989 bylo vojenské prostředí silně poznamenáno komunistickou ideologií. Po sametové revoluci se tak armáda logicky začala ideologie zbavovat a tím se vzdala i možnosti pozitivně působit na brance během základní vojenské služby. Na začátku 90. let sice narazíme na snahy o přetavení politického školení mužstva do podoby jakési občanské výchovy, která by vštěpovala brancům nové demokratické hodnoty. Tato iniciativa ale nakonec nepadla na úrodnou půdu.

Překvapilo nás, že někteří pamětníci považovali absenci ideologického působení po roce 1989 za zklamání. Podle jejich názoru by měla armáda vychovávat k patriotismu, obdobně jako je tomu třeba ve Spojených státech.

Je pro vás v kontextu studia základní vojenské služby zajímavé sledovat i nynější válku na Ukrajině?

Samozřejmě, přestože aktuálně to není téma pro historiky. Na Ukrajině i v Rusku má povinná vojenská služba dlouholetou tradici. V Rusku se navíc ještě před několika lety tento institut těšil podpoře více než 60 % obyvatel, včetně projevované ochoty bojovat za národní zájmy. O to zajímavější je nyní sledovat motivace a chování ruských vojáků na bojišti, zejména pokud jde o případy dezerce.