Potápěči ve Vltavě, jaderný kufřík na blízku. Jak se Havel potkal s Clintonem

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Miroslav Sklenář byl před 30 lety mladý začínající pracovník protokolu v prezidentské kanceláři Václava Havla. Rovnou ale na Hradě dostal na starost podílet se na přípravě velké akce – návštěvy amerického prezidenta Billa Clintona, který se v lednu 1994 v Praze setkal s lídry Visegrádu. Ti na Američany naléhali, aby mohli vstoupit do NATO.

Clinton je ujistil, že se s nimi počítá – a o pět let později se tak skutečně stalo. Dnes si připomínáme 25 let členství v Alianci.

Návštěva, jež tomu předcházela, je opředena mnoha mýty a také vznikem přátelství mezi Havlem a Clintonem. „Vůbec jsme netušili, že jsme u tak historického a mimořádného momentu,“ popisuje v rozhovoru Miroslav Sklenář.

Proč si Američané vybrali k ohlášení rozšiřování NATO zrovna Prahu, díky osobnímu přátelství Clintona s Havlem?

Tehdy se ještě pořádně neznali. Američané prostě řekli automaticky Praha. Byla to bilaterální návštěva, v rámci níž pak přijeli i prezidenti Slovenska, Maďarska a Polska. A nikdo o tom nediskutoval. Havel s Clintonem jsou v Praze, tak sem za nimi přijdou ostatní. Dnes tušíme, že takový summit by se na sto procent konal ve Varšavě.

Poláci přece tehdy měli v čele také hvězdu, prezidenta Lecha Walesu?

Až dnes nám dochází, co všechno jsme měli a získali díky Václavu Havlovi. Kdo byl ideální reprezentant střední a východní Evropy pro Američany? Walesa při vší úctě ne, protože to nebyl žádný intelektuál, ale elektrikář, odborář, navíc moc neuměl anglicky. Navíc Walesa byl tvrďák, zatímco Havel jemný intelektuál.

A co svatý otec Jan Pavel II., Polák, jemuž jsou také připisovány zásluhy o pád komunismu v Evropě?

Kamarádit se s papežem není jen tak. Američanům strašně vyhovoval Václav Havel. Imponoval jim příběh – spisovatel, intelektuál, disident, vězeň, prezident. Navíc vtipný a zábavný člověk. To vše mají rádi. Nám to nedocházelo, mysleli jsme, jak je to automatické, že teď americký prezident přijede pokaždé. Dneska nám tohle vyfoukli Poláci. Americký prezident nedávno pozval současně prezidenta a premiéra z Polska, což je unikátní.

Jak jste se na příjezd Clintona připravovali?

Postupně přijely tři přípravné, takzvané advance týmy – nejprve 20 lidí, pak 50 a nakonec 70. A pokaždé v úplně jiném složení. To jsme si říkali: Ti to berou důkladně, skutečně detailně. Třeba si přivezli i vlastního tesaře. Prý proto, že kdyby se dělalo nějaké pódium, tak on jediný ví, jak to udělat správně a jak položit koberec.

Ale to hlavní – prošli všechna místa, každou vteřinu a všude chtěli mít spojení. To aby měl signál ten člověk s jaderným kufříkem.

Věřili vám, že dokážete zajistit bezpečnost takové akce?

Většinou za bezpečnost odpovídá hostitel, ale USA mají jiný princip. Říkají, že za bezpečnost svého prezidenta zodpovídají každou vteřinu všude na světě oni sami. Ať je ve Spojených státech, nebo je v zahraničí. Všechno si dělali sami. Dokonce měli i vlastní vojenské potápěče pod Karlovým mostem, než se po něm prošli Clinton s Havlem.

Jak se americké ochrance líbila Havlova typická představa, dodat návštěvě nějaký neformální, lidský rozměr? Byli proti?

Vůbec, dokonce se jim to líbilo. Procházka po Karlově mostě, to chtěli kvůli krásným fotkám mnozí další. Ale návštěva jazzového klubu Reduta a restaurace U Zlatého tygra, to bylo výjimečné. To byl originální nápad Václava Havla, že se půjde na pivo se spisovatelem Bohumilem Hrabalem a jeho štamgasty. A že se půjde do Reduty, kde Havel dá Clintonovi saxofon s podpisem a vyrytým věnováním i srdíčkem jako dárek a on na něj zahraje.

Známý a legrační moment z dokumentu Občan V. H. ukazuje, jak Havel nechtěl na setkání do Reduty pozvat premiéra Václava Klause. Jak to tehdy bylo?

Václav Havel tehdy na poradě vyprávěl, jak mu premiér Klaus připomínal, že má rád jazz a že celý život na něj chodil do Reduty. Ale že tím Havla neobměkčil a že ho nepozve. Věděli jsme okamžitě, že jen žertuje. Podobně vtipkoval, když Václav Klaus udělal profesuru. Havel měl na stole jeho dekret a nahlas říkal: Mám to podepsat, nemám to podepsat. Havel byl zkušený politik a dobře věděl, jak moc by to ublížilo návštěvě amerického prezidenta nepozvat tam předsedu vlády.

Proč si vlastně ti dva, Havel s Clintonem, tak porozuměli?

Je to klišé, ale fakt zafungovala chemie. Zevnějšek každý úplně jiný, ale byli si povahově velmi podobní. Padli si lidsky jako veselí, vtipní lidé. Uměli si udělat legraci i ze své funkce, prostě žádní kožení politici. Byli si sympatičtí a právě v lednu 1994 se sblížili. A nutno dodat, že by to nikdy nevzniklo bez pomoci Madeleine Albrightové, která je vždycky k sobě zvala na společné večeře.

Jak se tohle přátelství kromě vstupu do NATO projevovalo?

Naprosto výjimečnou pozicí Česka ve Washingtonu, která neodpovídala velikosti a významu země. Méně známé jsou osobnější věci. Třeba v roce 1998, když prezident Bill Clinton měl největší problém během svého prezidentství – sexuální aféru se stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou – povolal si na pomoc Václava Havla. Prostě si vymyslel, že v nejtěžší chvíli ho přijede podpořit morální autorita ze střední Evropy.

Václav Havel tam nakonec jel a nepřímo to udělal. Ale váhal vůbec? Jak o tom přemýšlel?

Telefonicky ho přesvědčovala Madeleine Albrightová, která byla na Clintona fakt hodně naštvaná, že je predátor, že poškodil Ameriku, že je to nesmyslná kauza, ale že prostě teď ho musíme všichni podržet. Důležitý je i tehdejší kontext. Václav Havel se podruhé oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou, což mu mnozí vyčítali. V nehezké atmosféře byl podruhé těsně zvolen a do toho měl zdravotní problémy. Jinými slovy, také se cítil v potížích.

Ale to je snad nesrovnatelné ve srovnání s tím, že Clinton lhal pod přísahou o své aféře, za což mu hrozilo odvolání z funkce, ne?

Uvědomme si, že to bylo dávno před vznikem hnutí Me Too. Kdyby se to stalo dnes, do měsíce by nebyl prezidentem. Tehdy to ale bylo naopak. Podle průzkumů 95 procent Američanů nenávidělo Monicu Lewinskou kvůli tomu, že vlastně chtěla poškodit jejich milovaného prezidenta. Demokraté z Clintona udělali oběť, po němž jde fanatický prokurátor Kenneth Starr, republikán. Mimochodem, tentýž Starr je dnes v právnických týmech, které hájí Donalda Trumpa.

Jak se takové vyjádření podpory vymýšlelo?

Už to, že americká hlava státu si zve na pomoc českého prezidenta, je dneska obtížně představitelné. Václav Havel si to vymyslel sám. Byl dramatik a rozhodl se pro metodu vtipu. Věděl, že ze sebe nemůže udělat hlupáka a říct: Nic se nestalo, všechno je v pořádku, mám rád Billa a schvaluju všechno, co dělá. Havel nás všechny zaskočil, když on, který nesledoval sport, na to šel přes baseball.

Nějaká metafora?

Na velké tiskové konferenci za účasti obou prezidentů se čekalo, kdy to přijde. A když konečně padla otázka, co tomu říkáte, Havel odpověděl, že miluje Spojené státy, které mají opravdu spoustu různých tváří. Že jsou ty, které se mu líbí, a pak ty, které se mu nelíbí. A pak dodal, že by rád poblahopřál jistému hráči z baseballové Major League, který zrovna dosáhl historického rekordu v počtu homerunů. A všichni začali tleskat, Havlova slova byla v hlavních večerních zprávách na všech stanicích.