Článek
Dveře vedoucí do chodby jsou opatřené mříží, stejně jako velká část oken. Mezi jednotlivými místnostmi korzují děti. Na hlavy si navlékly roušky, z nichž si udělaly pomyslné přilby. Žadoní o focení i výsledné snímky. Právě tady, v bývalém detenčním centru ve Vyšních Lhotách na Frýdeckomístecku našly dočasné útočiště desítky ukrajinských rodin, pro které Česko zatím nemá vhodnější místo.
Už týden tady s dvacetičlennou rodinou žije padesátnice Lenke Olahová. Uprchla z vesnice Berehovo, která leží asi sedmdesát kilometrů jihovýchodně od Užgorodu v Zakarpatské Ukrajině. Z jejich původního domova schází jen několik kilometrů k maďarské hranici. „Cesta z Ukrajiny nám trvala dva dny. Můj syn má pět dětí, snacha tři děti a od sestry je tu dalších pět dětí,“ představuje Lenke rodinu.
Jednotlivé místnosti jsou zařízeny skromně. Skříň, dvoupatrové postele. Sprchy i toalety jsou společné pro celé patro. Televize pouze v místnosti připomínající nádražní čekárnu. Přesto si Lenke nestěžuje. „Cítíme se tady mnohem lépe než na Ukrajině. Není tady zima. Máme ubytování i jídlo,“ říká.
Oplocený areál se zdvihá nad obcí s devíti sty obyvatel, v podhůří Moravskoslezských Beskyd. Středisko dříve sloužilo cizincům s nelegálním pobytem. Teď se jeho osazenstvo každým dnem mění.
Lidi sem dovážejí autobusy z ostravského asistenčního centra pro uprchlíky, ale i z jiných částí republiky. Na začátku války přivezly i pět set lidí za jediný den. Často na jedinou noc.
„Teď je tady asi 170 klientů ukrajinské romské národnosti, od začátku prošly centrem tisíce lidí. Lidé z vyloučených lokalit Ukrajiny tvoří asi pětinu,“ potvrzuje vedoucí střediska Gabriela Milotová.
Na rovinu říká, že skromně zařízené budovy se nemohou proměnit v dlouhodobé důstojné bydlení. „Z hlediska prostředí to není nejlepší místo pro matky s malými dětmi. Spíše poslední štace, jak je nenechat na ulici, nebo v tělocvičnách.“
Někteří klienti tu žijí od začátku března, jiní jen přespí a další den míří jinam. Většina z nich mluví maďarsky. „Často rozumí i rusky, ale musíte si k nim najít cestu. Náš kolega s nimi hovoří i romsky. Někdo tady chce zůstat, některým se zde vůbec nelíbí. A část rodin už se vrací na Ukrajinu,“ vypráví Helena Jedináková z neziskovky Vzájemné soužití.
Organizace rodinám uprchlíků pomáhá nejen tady, ale i v Ostravě. „Některé Ukrajinky přijdou k nám a pláčou, že jsou naší republice na obtíž,“ dodává Jedináková.
Vnímám toto místo jako poslední možnost, aby lidé nezůstali na ulici. Jsou tady chudí Romové. Když se podíváte, v jakých podmínkách kdekoli žijí, těžko najdete místo, které lze označit za důstojné k životu. Vláda ještě nevyužila všechny možnosti. Dovedu si představit vhodnější prostory pro ubytování. Věříme, že jednání s kraji povedou ke zdárnému konci.
Ve středisku teď bydlí velmi početné skupiny. „Rodina často čítá dvacet až třicet lidí. Jsou na sebe hodně vázání, celý život zvyklí žít vedle sebe a podporovat se,“ vysvětluje Milotová.
Právě proto si teď politici i hejtmanství lámou hlavu, jak početné rodinné klany ubytovat na delší dobu.
Se situací se ve středu na místě seznamuje taky Jan Husák, člen rady vlády pro národnostní menšiny. „Vnímám toto místo jako poslední možnost, aby lidé nezůstali na ulici. Jsou tady chudí Romové. Když se podíváte, v jakých podmínkách kdekoli žijí, těžko najdete místo, které lze označit za důstojné k životu. Vláda ještě nevyužila všechny možnosti. Dovedu si představit vhodnější prostory pro ubytování. Věříme, že jednání s kraji povedou ke zdárnému konci,“ říká.
S komunikací mezi klienty a správou centra pomáhá překladatelka Kateřina Gágyorová. „Největší problém je, že klienti nemají co dělat. Nudí se. Nemají kde získat práci. Často netuší, co budou dělat dál.“
Uprchlíci nejpozději den po příjezdu dostávají pětitisícový příspěvek. Ve středisku si mohou zaplatit stravu v jídelně. Dospělého vyjde plná penze na 88 korun na den, děti se dvěma svačinami navíc na 108 korun denně. Většina klientů však možnost nevyužila. „Zaplatili jsme si jídlo na týden. Jenže dětem nechutnalo a pak si neměly co dát,“ říká Amid Jana Rudolfovová.
Ve Vyšních Lhotách bydlí se třemi dětmi, čtvrtá dcera zůstává s babičkou na Ukrajině. „Situace je tam velmi tvrdá. S rodinou si voláme několikrát za den. Moc bych chtěla dceru dostat sem,“ dodává.
Přestože je vděčná za pomoc v Česku, neví, co si dál počne. „Tady ve Vyšních Lhotách nemůžeme najít práci. Peníze, které jsme dostali, už jsou pryč. Přímo na ubytovně si nemůžeme vařit, takže to nějak zvládáme v areálu. V obchodě kupujeme brambory, klobásy, chleba, jednorázově utratíme asi pětistovku,“ vypráví Rudolfovová.
Přiznává, že někteří uprchlíci na začátku chodili do vsi a od místních žebrali peníze nebo jídlo.
Starosta Vyšních Lhot Roman Čagala má v posledních dnech plné ruce. Hlavně s odrážením různých dezinformací. „Ano, šíří se fámy, že tady máme vykradené domy. To je mimo mísu,“ říká s nadhledem.
Podle něj regionu před třemi týdny neprospělo prohlášení, že se do podhůří Beskyd svážejí problematické skupiny uprchlíků z celé republiky. „Samozřejmě pocit subjektivního bezpečí místních je menší. Nezaznamenali jsme však žádné protiprávní jednání. Ano, vyskytly se tu případy žebrání. Po některých klientech tu zůstává na ulicích nepořádek, ale jsme schopní se k tomu postavit,“ říká.
V centru nechybí ošetřovna, o děti nově pečuje taky pediatr. „U klientů nejčastěji řešíme dehydrataci, únavu, posttraumatické syndromy, ale nějakou závažnou chorobu jsme naštěstí nezachytili,“ říká Miroslav Červenka, ředitel Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra.
Část klientů dorazila i s očkovacími průkazy, ukrajinské očkovací schéma je však odlišné od českého. „V těchto dnech se to řeší,“ dodává Červenka.
Jan Husák míní, že by situaci zklidnila návštěva členů vlády. „Očekával bych, že přijedou do Vyšních Lhot, aby snížili obavy většinové společnosti. Všechny předsudky pramení z neznalosti.“
