Zvýšení poplatku o 15 korun není tím, co lidem opravdu vadí na České televizi

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zvýšení jakékoliv daně či poplatku je přirozeně vždy nepopulární. Není tomu jinak ani u dnes bouřlivě projednávaného zvýšení poplatku za Českou televizi (ČT) o 15 korun měsíčně a za Český rozhlas (ČRo) o 10 korun.

Jak se ale ukazuje, důvodem současného odporu není jen pár korun měsíčně navíc. Nezanedbatelná část společnosti prostě veřejnoprávní média nesnáší a nedůvěřuje jim. Odmítají za ně platit, i kdyby je to mělo stát pouhou jednu korunu měsíčně.

Českou televizi by zrušilo 25 procent lidí, Český rozhlas je na tom ještě hůř - za nepotřebný ho považuje 33 procent. A zhruba 60 procent veřejnosti - včetně těch, kdo chtějí vysílání z Kavčích hor a z Vinohradské zachovat - je proti zvýšení poplatků.

To vše jsou výsledky rozsáhlého průzkumu Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity, jež zkoumala, jaká mají lidé očekávání a jak hodnotí média veřejné služby.

„Celkově je hlavní část veřejnosti se službami ČT a ČRo převážně spokojena. Podíl nespokojené části, která je k médiím veřejné služby kritická a nepovažuje je za důležitá, dosahuje zhruba čtvrtiny až třetiny, záleží na přesné formulaci otázky,“ říká autorka výzkumu Marína Urbániková z brněnské Katedry mediálních studií a žurnalistiky a dodává: „Navzdory rozsáhlým očekáváním a převážné spokojenosti ale většina lidí se zvýšením rozhlasového a televizního poplatku nesouhlasí.“

Představitelé opozičních stran o nespokojenosti až třetiny lidí s ČT a ČRo velmi dobře vědí. Proto v aktuální debatě tolik neargumentují penězi, ale hlavně je dál znevěrohodňují. Šéfové ANO Andrej Babiš a SPD Tomio Okamura označují veřejnoprávní média za „nástroj propagandy“, kde bují cenzura.

Útok na televizi s rozhlasem rozjel už před deseti lety tehdejší prezident Miloš Zeman. Když tehdy objížděl republiku, při setkání s lidmi v kulturních domech vždy jako první téma překvapivě otevřel televizní program.

Starý lišák nezačal hned prvoplánově kritizovat zpravodajství. Nejprve mluvil o tom, jak miloval předlistopadové seriály F. L. Věk, Byli jednou dva písaři nebo Nemocnice na kraji města, zatímco dnešní seriály v ČT prý za nic nestojí. Spokojení lidé se smáli a nadšeně tleskali. Zeman je měl na své straně - a pak se tvrdě pustil i do zpravodajství, konkrétně třeba kvůli „neobjektivnímu“ informování o ruské anexi Krymu.

Jeho následovník Andrej Babiš jde dál. Slibuje, že pokud se po volbách stane premiérem, tak televizi a rozhlas sloučí v jednu instituci a zruší koncesionářské poplatky. Navrhuje média nově financovat ze státního rozpočtu.

Tím se trefí do nálady necelé třetiny lidí, kteří to přesně tak chtějí. Zároveň pořád platí, že téměř polovina lidí chce ČT a ČRo platit skrz poplatky. V čem už se ale neshodnou, je definice, kdo všechno by měl platit.

Například 12 procent lidí by chtělo, aby to fungovalo jako u streamovacích služeb, jako jsou Netflix, Max či Disney. Tedy, že přístup k obsahu by měli jen ti, kteří platí předplatné. „Čtvrtina dotazovaných navrhuje jiný způsob - má za to, že televizní a rozhlasové poplatky by měly platit pouze ty domácnosti, které uvedou, že služby České televize a Českého rozhlasu využívají,“ říká Marína Urbániková.

Skutečnost, že lidé více než výši měsíčního poplatku řeší obsah, ukazuje jedna pikantnost z průzkumu. Když měli respondenti spontánně navrhnout adekvátní částku, kolik by se mělo za ČT a ČRo dohromady platit, bylo by to v průměru 242 korun.

Což je paradoxně víc, než teď navrhuje ministr kultury Martin Baxa z ODS. Současná částka činí 180 korun měsíčně, vláda ji chce zvýšit na 215 korun. Lidé, kteří jsou při spontánní odpovědi na výši poplatku štědří, jsou zároveň velmi nároční na obsah, který od médií veřejné služby vyžadují. A nejen oni.

Lidé od ČT a ČRo očekávají naplňování celé řady úkolů a funkcí. Nejen klasicky zpravodajství, vzdělávání, zábavu nebo sportovní pořady, ale třeba i podporu národních tradic, vysílání programů pro děti a pro různé menšiny.

Očekávají také funkci jakéhosi veřejného fóra, kde mohou obyčejní lidé diskutovat a vyjádřit svůj názor. Tu dnes v televizi plní pořad Máte slovo s temperamentní moderátorkou Michaelou Jílkovou, což je dost hlasitá a emotivní diskuse politiků a odborníků s laickou veřejností.

„Právě nejmenší spokojenost lidí panuje s tím, do jaké míry televize a rozhlas umožňují obyčejným lidem vyjádřit svůj názor,“ říká autorka výzkumu Urbániková.

Podíváme-li se na čtvrtinu až třetinu lidí nespokojených s televizí a rozhlasem, pochopíme rázem, proč Andrej Babiš a Tomio Okamura dělají ze zvýšení poplatků prvotřídní skandál. Jednoduše řečeno - častěji jde o opoziční voliče, lidi nespokojené s vlastním životem, s finanční situací své domácnosti a celkově s ekonomickým vývojem. O tyhle protestní hlasy se opoziční hnutí ANO a SPD perou.

Zajímavé je, že výhrady drtivé části rozhořčených lidí se týkají především zpravodajství. Tito lidé odmítají autoritu redakce a novinářů, deklarovanou objektivitu, nezávislost a nestrannost považují za falešné hodnoty.

„Oni vnímají novináře jako držák na mikrofon. Aby posbírali názory širokého spektra lidí a pak to odvysílali. Nechtějí, aby novináři rozlišovali fakta, co je pravda a nepravda, nebo aby vybírali relevantní hlasy. To těmto divákům asi nejvíc vadí. Říkají - pusťte všechno, netřiďte mi to, já sám si vyberu, co je relevantní, a co ne, co je pravda, a co ne. To, co si myslí nějaký novinář, mě nezajímá,“ vysvětluje Marína Urbániková.

Podobně vlastně mluví (nejen) opoziční předáci - nechtějí dostávat od žurnalistů nepříjemné otázky. Požadují ideálně jen nastavit mikrofon, zapnout kameru, aby pak už bez přerušení mohli vyprávět svá sdělení.

Třeba lídr ANO Andrej Babiš přesně kvůli tomu dodnes České televizi nemůže zapomenout finálovou debatu s Petrem Pavlem před prezidentskou volbou v lednu 2023. Má pocit, že prohrál kvůli zásahům moderátora Martina Řezníčka, který mu musel skákal do řeči, když upozorňoval na nepravdy a nepřesnosti.

Sporů s Kavčími horami má Andrej Babiš opravdu nepřeberně. Třeba autory pořadu Reportéři ČT nazval „zkorumpovanou pakáží“. Koncem loňského roku se při projevu ve Sněmovně pustil do moderátorů, kteří se dle něj provinili tím, že kladli reprezentantům ANO nevhodné dotazy, případně trvali na odpovědích.

Jak vidno, nepopulární zvýšení poplatků za ČT a ČRo bude těžké prosadit. A to nejen kvůli teatrálnímu odporu opozice. Problém má i část poslanců z vládní koalice. Někteří pravicoví třeba pochybují o tom, jestli vůbec mají média veřejné služby existovat. Jiní si zas kladou otázku, proč jim přidávat, když je tolik kritizují.

A do toho existuje nezanedbatelný tlak soukromých televizních i rozhlasových stanic, které žijí jen z reklamy. Těm nejvíc vadí, jak je třeba Česká televize aktivní na poli zábavy. „Privátní stanice by nejraději byly, aby média veřejné služby dělala jen zpravodajství, balet a křesťanský magazín. To je ovšem v rozporu s ohromnými očekáváními a nároky veřejnosti, která má od médií veřejné služby,“ uzavírá Marína Urbániková.