Článek
Evropa musí vyřešit, jak si kvůli válce na Ukrajině poradí s možným výpadkem dodávek plynu z Ruska. Ožehavý úkol je to i pro Českou republiku, která je s plynem plně závislá na zemi válečného agresora.
Hledání řešení má na starosti i zvláštní zmocněnec pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška z ministerstva zahraničí. V obsáhlém rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, že vedle jednání o odebírání zkapalněného plynu ze zemí Blízkého východu se nadějně vyvíjí i debaty o terminálech, kde se zkapalněná surovina mění zpět na plyn a plynovody putuje do jednotlivých zemí.
„Výhodou Německa a Nizozemska je, že jsme přímo propojeni plynovody. Jednání Nizozemska a Německa jsou velice rychlá, smekám před tím, jak aktivně k tomu přistoupily. Od terminálů na severu Polska zatím chybí plnohodnotné česko-polské propojení,“ uvedl zmocněnec pro energetickou bezpečnost v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Podzim je za rohem. Co by se dělo, kdyby do Evropy přestal proudit plyn z Ruska?
Musíme počítat s možností, že se ruský plyn a ropa zastaví třeba už dnes odpoledne. Uvidíme, co se stane, až klíčoví odběratelé ruského plynu – Německo, Francie a Itálie – najdou jiné dodavatele. Zatím Rusové vypnuli pětici menších zákazníků.
Jaký by byl ale krizový scénář? Jak by to zákazník poznal?
Myslím, že by to pocítil každý z nás. V nějakém okamžiku plyn jednoduše dojde. Velmi by záleželo, v jakém období by to nastalo – zda v letních, nebo zimních měsících. A pak by vše záviselo na solidaritě ostatních členských zemí Evropské unie a ochotě nám pomoci. Celkem 40 procent spotřebovaného plynu v Evropě pochází z Ruska, loni šlo o 155 miliard kubíků plynu. Takový objem nenajdete nikde volně k dispozici. Znamenalo by to omezení spotřeby plynu a masivní úspory, musely by se hledat nové zdroje.
Znamenalo by to, že by se lidé museli ve spotřebě uskromnit?
Nepochybně by to znamenalo vyhlášení regulačních stupňů, kterých je deset. Ten nejtvrdší chrání poslední skupinu, což jsou domácnosti a kritická infrastruktura. Samozřejmě by to mělo velký dopad na tuzemskou ekonomiku. Na druhou stranu během covidu se ukázalo, že Evropa snese mnohem víc, než si sama připouští. Nepochybně by to bylo tvrdé a byla by to rána, ale zvládli bychom to. Ale nemá smysl si namlouvat, že by to bylo jednoduché. Jsme unavení z dvou let lockdownů a nejistoty, řadě lidí navíc došly úspory. Obávám se však, že válka na Ukrajině bude dlouhá.
Je vůbec obava, že na podzim či v zimě skončí Evropa bez plynu, namístě?
Těžko odhadovat, stát se může cokoli. Obrovským vítězem této nejistoty jsou jiné, alternativní zdroje energie. To, co nyní zažíváme, je do jisté míry opakováním ropného šoku v 70. letech. Před rokem 1973 se čtvrtina elektřiny na světě vyráběla spalováním ropy. Po ropném šoku v roce 1973 začaly bohaté státy masivně stavět jaderné elektrárny a výsledkem bylo, že se pálením ropy dnes vyrábí jen jednotky procent světové výroby elektřiny.
Tehdy nastoupily i výrazné úspory, vítězem krize byl Západ, nikoliv OPEC. Byly to nízké ceny ropy, které ekonomicky zlomily vaz Sovětskému svazu v 80. letech. Dnešní ceny energií a obavy z toho, co bude, už vedou k tomu, že se lidé zajímají o úspory a jiné zdroje energie.
Jak se vlastně stalo, že je Česká republika zcela závislá na dodávkách ruského plynu? Zpětně viděno – kde se stala chyba?
Je třeba pojmenovat dva zásadní kroky. V roce 1997 naše země, konkrétně státní podnik Transgas, uzavřela kontrakt s Norskem na dodávky plynu na 20 let. Ty pokryly zhruba třetinu dodávek k nám. Byla to dobrá pojistka, která pak pomohla při prodeji Transgasu. Druhým důležitým momentem byl rok 2000, kdy stát kompletně prodal své plynárenství. Zásobníky, přepravní soustavu, všecko. Tím skončila pro stát možnost něco v plynárenství ovlivnit. Projevilo se to v roce 2017, kdy spěl kontrakt ke konci. Norové měli zájem smlouvu prodloužit, byli jsme stabilní, platící partner.
Proč se to nepodařilo?
Norové požadovali určitou pojistku, šlo o jednotky eur navíc oproti cenám plynu na burze v Rotterdamu. To znamenalo, že stát by to dorovnával soukromému subjektu – tehdy RWE. To ale říkalo, že po plynové krizi v roce 2009 jsme se jako stát překlopili na burzu TTF v Rotterdamu pokrývající Německo, Rakousko, Francii, Benelux, Dánsko a Velkou Británii a že je to postačující, že trh nečekají omezení či šok.
Tehdy, v době evropského míru, by bylo asi pro jakoukoliv vládu nemyslitelné, aby stát platil každoročně několik set milionů korun privátní firmě za kontrakt s Norskem. Kdyby se to tenkrát podepsalo, vy novináři byste jako první upozorňovali, že vláda vyhazuje z okna stovky milionů korun. Bohužel tehdy nikdo nemohl vědět, že 24. února 2022 se probudíme do úplně jiného světa.
Složité přesvědčování
Teď už je asi možné konstatovat, že Západ Rusko podcenil, že?
My jsme poslední čtyři roky upozorňovali na rizika spojená s tím, kdyby se tendru na dostavbu Dukovan účastnily ruské a čínské firmy. Takže si myslím, že naše komunita věděla, o čem je řeč. Vzpomeňte si, jak složité tehdy bylo některé lidi přesvědčit, že Rusko je pro Českou republiku nebezpečím. Teprve Vrbětice to obrátily. Díky svým bezpečnostním složkám dnes Česká republika není ve složité situaci jako Maďarsko, jehož jadernou elektrárnu Paks má stavět Rosatom.
Od roku 2014 a napadení Krymu Evropa věděla, čeho je Rusko schopné, a přesto je řada členských zemí, včetně nás, na surovinových dodávkách z Ruska značně závislá. Proč se nepracovalo s nějakými záložními variantami?
Stát musí mít nástroje, jak prosadit svou vůli. Ropovod z Ingolstadtu (IKL) funguje od roku 1996, plynový kontrakt s Norskem se uzavřel v roce 1997. Obojí byly kroky státu, plně hrazené ze státního rozpočtu. Ve chvíli, kdy kompletně prodáte své plynárenství, máte minimální možnost něco v něm ovlivnit. Pokud chcete, aby firma do něčeho investovala, musíte jí to zaplatit. Ropovod IKL stál 12 miliard korun, počítalo se s tím, že roura bude využita zhruba na 20 procent. Byla to pojistka vůči Družbě. S takovým projektem vás banka vyhodí, nebude chápat, proč chcete stavět něco za 12 miliard korun s využitelností z 20 procent. Jenže to je bezpečnost, kapacita navíc, která vám dává svobodu jednání.
Měl by stát koupit zásobníky plynu společnosti RWE?
Nejde pouze o zásobníky plynu, ale i o jeho přepravu, nákup a distribuci. Mít jen část procesu nedává příliš smysl. Celá Evropa nyní v oblasti plynárenství přehodnocuje své dvě základní politiky posledních 20 let. Jde o rozbití velkých monopolů na menší části (unbundling) a boj proti dlouhodobým kontraktům. Tyto dvě teze v politice EU jsou nyní v troskách.
Očekáváte, že nyní budou hrát prim dlouhodobé kontrakty na dobu třeba 20 a více let?
Při jednáních s potenciálními dodavateli plynu, například s Katařany, Američany či Australany, se hovoří jen o dlouhodobých kontraktech. Chtějí smlouvu na 20, ale i 25 let. Terminály na LNG stojí miliardy dolarů a investoři chtějí své peníze zpět.
Řekl jste, že dvě politiky EU v oblasti plynu krachly. Jak z toho ven?
Dlouhodobé kontrakty jsou na stole, to je realita. Hovořil jsem s řadou možných dodavatelů a nikdo z nich nehoří touhou dodávat do Evropy plyn na spotový trh, na burzu. Svět je hladový po energiích, Mezinárodní energetická agentura předpokládá, že do roku 2050 se spotřeba energie ve světě oproti dnešku zdvojnásobí. Většina světa nebude mít klimatické cíle jako EU, takže bude vesele pálit, co se dá – uhlí, ropu, zemní plyn. Domnívám se, že ani nám nezbude než uzavírat dlouhodobé kontrakty na dodávky plynu, přinejmenším po nějakou dobu.
Měl by tedy stát dostat pod kontrolu jak zásobníky, tak transport?
Důležitý je termín „dostat pod kontrolu“. V řadě zemí EU stát infrastrukturu nevlastní, ale je schopný na ni dohlížet skrze svého regulátora.
Považujete za chybné, že stát prodal strategické odvětví plynu?
Privatizace byla étosem 90. let. Stejně byste se dneska mohl ptát, zda nebylo chybou, že stát prodal banky. Kolik dnes na dividendách odchází do zahraničí? Stovky miliard korun ročně?
Ve znamení války
Míníte, že současná krize povede k zelené revoluci?
Je jedno, jak to nazvete. Vyplatí se skoro jakékoliv obnovitelné a jaderné zdroje. Temelínský tendr v roce 2014 skončil kvůli tomu, že cena elektřiny z nových bloků měla být zhruba 55 eur za megawatthodinu, dvojnásobek tehdejší ceny silové elektřiny. Dnes by vám trhy za tyto ceny utrhly ruce. Vítězem současné krize budou obnovitelné zdroje a jádro a samozřejmě úspory a účinnost. Snížení spotřeby energií dává smysl. Je zde ale jeden zásadní rozdíl oproti roku 1973: jádro bylo tehdy odpovědí všech vyspělých ekonomik, od Japonska po USA, od Německa po Francii. Dnes jsme jinde, není jen jeden model. Máme země jako Německo, které současný energetický šok chtějí zvládnout kompletním přechodem na obnovitelné zdroje.
Dává výstavba nových jaderných bloků ekonomicky smysl?
Jaderníci by si neměli myslet, že jim patří svět. Musí vrátit zpět jádro jako rentabilní a důvěryhodný zdroj elektřiny, který jsou schopni postavit ve smluveném čase a za slíbenou cenu. Blok Olkiluoto 3 ve Finsku byl dokončen s 13letým zpožděním, to prostě není dobrá vizitka tohoto odvětví. Jádro ale do evropského mixu patří, stejně jako do našeho.
Budou cestou menší, modulární reaktory?
Až budou licencované a schválené, bude to cesta. Zatím se teprve připravují.
Hovořil jste o tom, že současná krize povede lidi k většímu šetření. Poradil byste lidem, aby si na dům či garáž pořídili solární panel?
Těm, kdo mohou, ano. Hned bych k tomu ale dodal jednu věc: nástup distribuované energetiky s sebou nese obrovské sociální riziko. Podle Českého statistického úřadu tu máme 4,4 milionu lidí, kteří bydlí v rodinném domě či v menší zástavbě. Ti všichni si mohou už dnes pořídit ostrovní provoz – solární panel, tepelné čerpadlo, do sklepa baterku. Rozhodně to není levné, ale je to technicky možné. Pak máme ale šest milionů lidí, kteří bydlí ve velkých městech a na sídlištích. Panelák na ostrovní provoz jen tak nepředěláte. Nechci, aby se kvůli situaci v energetice půlila společnost, aby vznikla velká skupina lidí, kteří nemají možnost vybudovat si levnější a efektivnější energetický provoz.
Vrátí se někdy staré ceny elektřiny, nebo jsou současné částky novou realitou?
Klíčové je, jak velký podíl budou mít ceny energií na celkových výdajích každé domácnosti. Máme vysokou inflaci, ceny z loňska se nevrátí. Jde o to, zda budou dělat desetinu nákladů, nebo polovinu. Věřím, že za pár let se tento podíl sníží.
Vláda Petra Fialy řeší, jak do budoucna snížit závislost na ruském plynu. Vyjednává například s Katarem či Ománem. Je to správný směr?
Jednoznačně. Nejenom v zemích Zálivu, ale i jinde ve světě musíme být aktivní a stále přítomní. Varuji všechny, kdo si myslí, že stačí jednou zaletět do Kataru a spolupráce hnedka naskočí. Vyžaduje to dlouhodobé úsilí. Vítám, že se teď několik ministrů chystá na katarské podnikatelské fórum. Pro vzájemné vztahy je důležité, že se blíží otevření české ambasády v Dauhá a otevření katarského velvyslanectví v Praze. Katar je v přepočtu na hlavu nejbohatší země světa, tuto část světa prostě už jen z investičních důvodů nemůžeme ignorovat. Ve světě je Katar důležitý i politicky, protože v Dauhá sídlí televizní stanice a významný politický hráč v regionu Al-Džazíra.
Nejde však jen o nákup zkapalněného plynu, do Evropy se musí dovézt a umět ho zde uskladnit v terminálech. Jak vypadá toto vyjednávání?
Vyjednáváme s Německem, Nizozemskem a Polskem o terminálech, jak do nich vstoupit – zda přímo investičně, nebo pronájmem části kapacit.
Ve které zemi se terminál jeví zatím jako nejreálnější?
Výhodou Německa a Nizozemska je, že jsme přímo propojeni plynovody. Jednání Nizozemska a Německa jsou velice rychlá, smekám před tím, jak aktivně k tomu přistoupily. Od terminálů na severu Polska zatím chybí plnohodnotné česko-polské propojení. Díváme se ale i na jih, Chorvatsko a Itálie jsou rovněž možností.
Jak moc nám teď chybí severojižní propojení a krach plynovodních projektů Stork II a BACI, který odborníci připisují nedostatečné politické aktivitě Babišovy vlády?
Chybí. Jsou to pojistky, které by se hodilo mít. Bylo by výhodné být propojeni se svými sousedy, Polskem a Rakouskem. Je mi jasné, že některým finančním skupinám to nevyhovuje, stát by to ale potřeboval.
Bude to klíčové téma českého předsednictví v EU?
Klíčovým tématem bude stále Ukrajina. Teď jen nevíme, jestli tam už budeme posílat rekonstrukční týmy, nebo zbraně. V závislosti na průběhu války budeme hledat i energetická řešení. Ale klíčová je válka, její výsledek rozhodne o mnohém.
Co jako bezpečnostní expert očekáváte od konce Miloše Zemana a jeho blízkých spolupracovníků na Hradě?
Nepřísluší mi komentovat hlavu státu, jsem státní úředník. Takže obecně: Válka Ruska proti Ukrajině neskončí zítra ani pozítří. Čekají nás roky únavné, pomalé konfrontace. Když jsme viděli strašlivé záběry z Buči, všem jsem říkal: udělejte si uzel na kapesníku. Tato válka se potáhne dlouho, pamatujte si své pocity z prvních dnů. Bude to úmorné. O kvalitě našich životů rozhodne, kam až se Rusko dostane. Na Ukrajině se odehrává zásadní boj pro naši zemi.
